úterý 5. ledna 2016

III. Hudební slzy ukápnou

Kéž by jenom hudební. Tento bod "třicetidenní" hudební výzvy mi docela padl do noty, protože můj playlist je prosycen písničkami, které by ostatní označili jako smutné. Smutné písně jsou neutrálnější a věšinou míň vlezlé než ty nabité optimismem (ač minule jste mohli slyšet takovou malou veselou hudební hromádku). Proto vás dneska čeká delší článek, než ty první dva. Možná si to neposlechnete, protože kdo by si chtěl plnit dny smutnou hudbou, že. Ale možná zjistíte, že na smutných věcech občas bývá něco zvláště krásného, pokud to tedy ještě nevíte.


Kate Nash má narozeniny ve stejný den jako já. Její hudební kariéra se dělí na dvě části; slušnou a cute, a uřvanou. Skladba Nicest Thing patří do toho prvního období. (Jakkoliv neuctivě jsem se vyjádřila o její současné kariéře - nemůžu najít vhodnější slovo - mám Kate Nash ráda i poté, co změnila žánr.) Tahle písnička je smutná, protože popisuje takovou nešťastnou neopětovanou lásku. Takovou klasickou, ale v roztomilém detailu. Prostě když shippujete někoho se sebou samým. Znáte to.
Navíc, když se zaposloucháte do jejího hlasu, má takový hořký podtón, místy.

Riverside od Agnes Obel bych mohla zařadit mezi písničky, které mi někoho připomínají (tenhle úkol taky výzva obsahuje), ale neudělám to, protože by to bylo moc snadné a povrchní a nedůvtipné. Je to písnička, která mi kdysi dávno byla doporučená v dopise, vážně už je to prehistorie, a já se k ní potom vrátila, abych mohla být smutná a vzpomínat na věci, které jsem zahodila.

Tuhle písničku prý Regina napsala velmi krátce před svým vystoupením v domě Anne Frankové. Vlastně je to jedna z mých oblíbených skladeb, z těch, které mi nejspíš nikdy nezevšední. Taky bych řekla, že vzhledem k tématu, jehož se dotýká, ji ani není třeba moc komentovat.
I wish they'd cure the friendly neighbors
Of the disease which makes them haters

Popravdě, pokaždé, když mám nějakou malou či velkou existenční krizi (když se prostě moc zamýšlím nad zřejmými věcmi), poslechnu si Famous Blue Raincoat, vlastně ani nevím přesně proč. Ani jsem neměla potřebu nějak detailně zkoumat text. A vůbec, během posledního roku žiju tak trochu v symbióze s hudbou Leonarda Cohena. Když jsem smutná.

Sóley je jedna z mých oblíbených interpretů, kteří měli nedávno koncert v Praze, ale já ho naprosto ignorovala. (To je tím, že radši než abych se tlačila mezi lidmi někde ve tmě, raději poslouchám hudbu v pohodlí svého domova, tedy ano, jsem naprosto nezážitkový typ osoby.) Je mi to trochu líto, protože Sóley je asi jediná z mých oblíbenců, na jejímž vystoupení bych teoreticky nemusela mít vůbec žádný problém s ušima. Chci tím říct - její hudba je taková jemná a klidná a rozhodně ani naživo nemůže být příliš hlasitá.
No nic, zpět k tématu. Tuhle skladbu, The Sun is Going Down II, jsem do třetího úkolu hudební výzvy umístila už při prvním pokusu o její plnění. Je to totiž taková smutná srdcovka a stálice, která bude vždycky trochu temná a smutná a hodně islandská. Island je pro mě taková země vzdálená. Zatím mne tam přiblížila jen jedna knížka a Sóley. Nemám v plánu se tou zemí nějak více zaobírat, jen... je to zajímavé. Islandské věci, které jsem dosud poznala, na mne specificky zapůsobily.



No, to by snad pro dnešek stačilo. Už brzy - tedy pokud se nestane něco strašného - vyjde první příspěvek do (S)nové výzvy. Nechcete se zapojit, mimochodem? A chcete-li, můžete mne sledovat na Bloglovin'. Věc se má tak, že přestávám věřit, že tento blog čte někdo jiný než já. Pravda, momentálně nemám moc času na rozdávání komentářů svým stávajícím blogovým oblíbencům, natož na hledání nových čtenářů, ale... člověk se snaží, vždyť to znáte.

Mějte hezký nový rok. (Snad jsem vás moc nerozesmutnila.)
Iris :V

4 komentáře:

  1. Moc se mi líbí všechny písničky, děkuji Ti.
    Anonymní čtenářka

    OdpovědětVymazat
  2. Poslechla jsem vše, smůtné jsou, ale občas trocha smutku nezaškodí. A já se moc ráda dojímám a někdy uvítám i slzy. Nejvíc se mi líbí poslední dvě. Díky za milou prosmutnělou chvilku, která zastaví čas a jen vtáhne do hudby a přemítání.

    OdpovědětVymazat
  3. Takže, jelikož mám fakt blbou náladu, poslouchám tyhle písničky a vlastně i ty mi ji trochu zvedají.
    Nicest thing má strašně pěknej text, ale ta melodie a hlas Kate Nash mi spíš trošku vadí. Ale kromě toho i ten videoklip je boží, miluju tyhle kresbičky. :D
    Riverside je naprosto boží, musím si to hned stáhnout do telefonu.
    Písničku od Reginy už jsem slyšela. Opravdu to není všední písnička.
    Leonard Cohen zní tak.. strašně depresivně. Opravdu víc než kdokoliv jiný.
    Jak to, že jsem o Sóley nevěděla dřív? Ta písnička mě úplně mrazí. :)

    Díky za tenhle článek. Za písničky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlas Kate Nash je punkový a musím říct, že teprve v těch písničkách, které nazpívala teď nedávno, konečně vyniká ta ječivá barva.
      Je mi líto, že se ti Leonard Cohen zdá depresivní. Ale chápu, že každý nahlíží na věci jinak.
      Písničkami od Sóley jsem zaplňovala hudební články na svém předchozím blogu, možná sis jí prostě jen nevšimla. :)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.