neděle 12. března 2017

Černá a bílá

Německo, 1934
Prý si neumím vážit života. Ani svého, ani toho cizího. Možná to tak je. Nejsem si jistá. Nikdy jsem nebyla příznivcem hlubokých debat, a to se na mně Samuelovi tolik líbilo.
Jsme jako moře a poušť,“ říkal občas, „jako černá a bílá,“ a prsty mi projížděl plavé vlasy. „Bude dobře, bude zase dobře.“

Občas ale říkal úplně jiné věci. „Nevážíš si ničeho. Copak pro tebe tohle všechno nic neznamená? Jsi zvrácená. Myslíš, že se zachráníš? Myslíš, že tě nechají studovat? Chtějí nás zničit. Nenávidí naše lidi. A Marxe. Myslíš, že jsem si nevšiml, žes přestala číst Marxe? Vygumovali ti hlavu, Inge,“ nadával důrazně, ale ne příliš nahlas. Mával mi před obličejem stranickou legitimací Národně socialistické německé strany práce. Vzdychla jsem. Posadila jsem se zpátky na postel.
Same,“ polkla jsem roztržitě, „vím přece, že ty za žádnou krizi nemůžeš. Nikdy bys nikomu neublížil.“
Podíval se na mě ublíženě. „A ty? Ty bys taky nikdy nikomu neublížila?“
Kývla jsem hlavou. Vždy jsem si tím byla jistá.
Teď ubližuješ mně,“ řekl. „Chtějí zničit náš národ. Vážně si myslíš, že někdo takový vytáhne stát z krize? Iracionální argumenty. Německo prohrálo válku, Německo platí. Německo si může samo za to, že se zmítá v dluzích.“
Pod tíhou těch slov jsem se zachvěla, ale myslím, že Samuel to neviděl. „Jak můžeš něco takovýho říkat. Ty si žiješ jak v bavlnce, ty a tvoje rodina, pořád hedvábný podušky, zlato, známky, a tvrdej chleba je pro tebe potupa. Ty totiž vůbec netušíš, jak si žijou normální, běžný lidi. Nemáš ani páru o tom, jak Německo strádá. A proto nejseš nic jinýho, než-“
Zarazila jsem se. Slyšela jsem Samuelův rychlý dech.
Roztrhej tu legitimaci, Inge. Dej mi ji. Já ji spálím. Spálíme ji spolu. Tohle je slepá ulička. Nikdy se to nemělo stát. Vrátíš se k Marxovi a ke mně. Přečkáme krizi spolu. Spolu. O tom to je, když někoho miluješ. Už nikdy se nebudeme bavit o těchhle nesmyslech.“ Vstal a přiblížil se ke mně.
Jenže já poodstoupila. „Ne. To už se nikdy nevrátí. Každý stojíme na... jiné straně řeky, jak bys to asi řekl sám. Dej mi to,“ natáhla jsem ruku po své legitimaci.
Samuel ji pevně držel. Kdybych ji nepustila, roztrhla by se.
Pusť tu legitimaci a dej mi ji, jinak to nedopadne dobře,“ vycedila jsem mezi zuby.
Co mi uděláš? Řekneš to někomu v tý tvý zavšivený straně? Znám tě moc dobře. To bys neudělala. Miluješ mě,“ přimhouřil oči a nepříčetně se usmál.
Nacistické policejní jednotky jednají rychle a spolehlivě. Dej mi tu legitimaci, jestli z toho chceš vyjít zdravý,“ řekla jsem tiše. Vzápětí jsem to chtěla vzít zpátky. Samuela ta slova ochromila. Pustil tenkou knížečku na podlahu a složil hlavu do dlaní.
Samueli! Same,“ klekla jsem si na zem a pokusila se ho obejmout. „Nikdy bych ti nic neudělala. Nechtěla jsem ti ubližovat. Prosím, podívej se na mě. Podívej se mi do očí. Víš, jak někdy vyjedu. Vždyť to na mně máš rád!“ přesvědčovala jsem ho. Samuel se na mě už nepodíval.
Vypadni. Vypadni, ty árijská svině.“ To byla poslední slova. Sebrala jsem ze země svou legitimaci a vyšla se vztyčenou hlavou a s přesvědčením, že do těch dveří už nikdy nevkročím.

Nikdy jsem nechtěla být služka. Kdo by taky chtěl. Postupem času jsem si ale na svůj úděl začala zvykat. Uklízení a nakupování koneckonců nebylo tak hrozné. Aspoň trocha vzruchu v každodenním bídném životě. A hlavně, nebýt této práce, nikdy bych nepoznala Samuela.
Poté, co musel kvůli krizi opustit studium práv, vypomáhal svému otci v hokynářství, kam jsem chodila pro chléb. Od začátku se na mě hezky usmíval, a mně se líbil, protože měl hezké tmavé oči a vlnité černé vlasy a zdálo se mi, že všechno umí, protože se ke mně doneslo, že pomáhal v domě zavádět vodovod. Po pár měsících jsme se začali scházet i mimo obchod. Jeho rodičům jsem se líbila, i přesto, že jsem nebyla Židovka. Sice prý doufali, že si jejich syn domů přivede slečnu stejného vyznání, ale že jsem milé děvče, nebudou mít s naším sňatkem problém. Od toho dne, kdy mě představil své rodině, jsem si říkala, že se jednou vezmeme. Jinak to ani dopadnout nemůže, myslela jsem si.
Jednoho večera mě Lotte, dlouholetá kamarádka, vzala do hospody. Nikdy jsem moc do hospod nechodila, když už, tak v Samuelově doprovodu, a to byly spíš takové honosnější podniky, i když to, co tam dnes servírovali, se pranic nelišilo od zapadlých hospod na předměstí. Lotte se mi už mnohokrát o svých večerech zmiňovala, když jsme se potkávaly v drogérii nebo na hlavní třídě. Tentokrát mě vzala s sebou, protože mi chtěla ukázat 'něco, co se mi musí líbit, a co mě přiměje zahodit ty židobolševické choutky.' A tak jsem se dostala do společnosti členů Národních socialistů. Tiše, zpočátku skepticky, ale odcházela jsem zaujatá silnou stranickou rétorikou a trochu provinile přesvědčená, že příště Lotte doprovodím zase.

V Lottině společnosti jsem navštěvovala zatuchlé pohostinské zařízení každý týden. Nebylo moc co jíst, a tak jsem u sklenice ředěného piva zprvu ostýchavě naslouchala politické debatě, nadšenému přizvukování deseti chlapců a pěti děvčat, přesvědčených nacistů.
A tohle všechno říká náš vůdce, Adolf Hitler,“ ukončoval Günter svůj nadšený proslov. „Nesmíme zapomínat na viníky naší tragické situace. Spíme na prořídlých slamnících, zatímco oni mají vystláno dokonce i pod hlavou! V ústech máme nakyslou pachuť žízně, zatímco oni si splachují své porcelánové mísy. Ale až se německý národ vzchopí,“ polkl, „ukážeme jim, zač je toho loket.“
Prohnaní Židi. Prohnaní bolševici,“ odplivla si Lotte, když jsme se, jedna v druhé zavěšené, vracely zimní ulicí k rozcestí, kde jsme se musely rozdělit. „Prohnaní Židi a bolševici,“ opakovala jsem po ní, ačkoliv jsem milovala Žida a po nocích četla Marxe.

Později jsem došla k tomu, že obojí musí skončit. Přestala jsem se zabývat Kapitálem, a zahodila svůj výtisk Komunistického manifestu. Od Samuela jsem se však nedokázala odpoutat. O svých návštěvách hospodských schůzí jsem mu neřekla, jenže jednou se to k němu stejně doneslo.
Že se prý moje holka tahá s nacistickou verbeží. To se říkají pěkný věci. Inge, pochop, že občas se někoho musíme vzdát. To, že tvoje kamarádka podlehla hitlerovskejm řečem, je sice strašný, ale co se dá dělat. Prostě se s ní nestýkej, vždyť si protiřečíš!“ naléhal na mě.
Lotte je dobrá kamarádka, ať už věří čemukoliv. Člověk přece není jenom politický názor. Samueli, někdy mě štveš s tou svou filosofií.“
To není žádná filosofie. Nacisti ovládají tuhle zemi. Co budeš dělat, až nám zakážou se vzít? Přemýšlej trochu. Prosím, přemýšlej.“
Ovládají tuhle zemi,“ odsekla jsem, „tak to se přece hodí aspoň naoko s nimi táhnout.“
Přesvědčovala jsem Samuela, že trávím čas s Lotte, jenom s Lotte, a on mi to možná nikdy nevěřil, ale nedával to moc okatě najevo. Měl plnou hlavu svých starostí. Rodinný obchod se hroutil a tržby stagnovaly. Němci bojkotovali židovské podniky. Nikdo neměl co jíst. Jak jsem tak chodila po ulicích, měla jsem najednou pocit, že vyhladovělá země se rozpadá pod rukama i mně samotné. Nikdy jsem se nezabývala hlubokými myšlenkami a širokými kontexty. To má přece na starosti někdo jiný, přemýšlet a překládat myšlenky do lidových slov. V žaludku jako by se mi zatínala silná ocelová pěst. V zrcadle už nestála Inge, ale utrpení připravené obviňovat. Sama jsem si plně nerozuměla, ale to já nikdy.

Krátce po dosažení plnoletosti jsem vstoupila do NSDAP. O mých modrých očích, plavých vlasech a pevné konstituci nikdo nepochyboval. Když jsem toho večera vklouzla zadními dveřmi do domu Samuelovy rodiny a tiše vycházela schody, cítila jsem se provinile – provinile, že se tam i přes to všechno vracím.

1935
Té noci, co mě vyhnal, jsem se ale vinná necítila. Brzy jsem sama sebe přesvědčila, že jsem to byla já, kdo toho druhého zranil a odkopnul. A také jsem si stále opakovala, že Samuel si to zasloužil. Kdo jiný by si to měl zasloužit, když ne on? Říkala jsem si to tak dlouho, až jsem tomu uvěřila. Teď to byla pravda.
Moje zaměstnavatelka si už nemohla dovolit služku. Poté, co mě propustila, jsem začala pracovat v jednom pohostinském zařízení, za nocleh a suchou kůrku chleba. Moc lepších prací nemohla nevyučená holka sehnat. Byla tady ale naděje – den co den hmatatelnější, naděje na změnu, malé, křehké známky toho, že se Německo zase vzchopí. A za to všechno vděčíme Vůdci.
Na Samuela jsem zapomněla. Zpočátku mi po něm ještě bývalo chvílemi smutno, ale to prázdné místo jsem zaplňovala prací a čtením führerových spisů. Našla jsem si nového nápadníka, nebo spíš on si našel mě. Friedrich byl ambiciózní a přál si plodit árijské děti. Nikdy jsem mu neřekla o Samuelovi. Byl to už skoro rok od chvíle, co jsme se nevybíravě rozloučili, a já tuto část života považovala za přešlap. Historii, již je v mém zájmu tajit.

Tady Inge bude moje žena,“ popadl mě za předloktí, když jsem večer roznášela ubohé sklenice ředěného piva. Usmála jsem se a padla mu do klína.
Tady Friedrich bude jednou velkej důstojník,“ prohlásila jsem pyšně, jako by se role jeho ženy mohla rovnat tomuto postu.

Moje rodina o mě nikdy nejevila větší zájem. Maminka od mládí pracovala jako služebná, a otce jsem nepoznala. Zabírá pouze řádeček v mém rodném listě. Jsem nemanželské dítě, spíš bastard než levoboček, bez sebemenší otcovské podpory. Jeho příbuzenstvo se mě nikdy netýkalo. Tím pádem jsem do listopadu neznala ani babičku Joanu. Černou tečku v mém rodokmenu. Nezdědila jsem po ní ani tmavé vlasy, ani řezané rysy ve tváři – pouze razítko 'jüdischer Mischling zweiten Grades' v občanském průkaze. Míšenec druhého stupně.

Je to nehoráznost,“ nadával Friedrich, když se dozvěděl o tom potupném označení. Měla jsem strach, že mě odhodí jako psa. Dřív jsem se sama sobě líbila, ale teď jsem odvracela pohled od zrcadla, když jsem se náhodou v nějakém viděla. Míšenec. Nečistá rasa.
Friedrich mě ale pohladil po tváři, po hebké bělostné tváří. „Nemůžeš přece za to, s kým se tvá matka spustila. Podívej se na sebe,“ pokynul rukou směrem k oknu do noci, „ty a míšenec? Ty a Židovka?“ zasmál se. „Stačí se na tebe podívat a – tvoje oči říkají Deutschblütigkeitserklärung. Certifikát německé krve. Získáš certifikát o tom, že tvoje krev je ta nejlepší, ta nejlepší německá krev. Vezmeme se. A zapomeneš.“
Chtělo se mi plakat nad tou laskavostí.

Nemyslela jsem si, že se mi ještě někdy bude chtít plakat. Ne poté, co jsem opravdu dostala potvrzení o německé krvi. Friedrich se za mě přimluvil. Byl teď vojákem jednotek Schutzstaffel, na poněkud bezvýznamném postu, ale to se také mělo brzy změnit. Plánovali jsme svatbu – malou, pokornou svatbu pod říšskou vlajkou. Už jsem se nemusela přesvědčovat o tom, že jsem se nikdy neměla líp; teď jsem to věděla s jistotou. Pod ochrannými křídly říšské orlice jsem se cítila klidně a vyrovnaně.
Jednoho zimního podvečera jsme s Lotte procházely parkem. Rychle, jedna v druhé loktem zakleslá, aby nám nebyla zima. V neosvětleném úseku jsme uviděly sedět muže; na obrubníku vedle lavičky, hlavu měl složenou v dlaních, ale pohled upíral na naše nohy. Ten způsob držení těla, ten posed mi podťal kolena. Zpomalila jsem.
Pojď prosímtě!“ sykla Lotte a trhla mnou. Já se jí ale beze slova vyvlíkla a opatrně se přiblížila k muži sedícímu u cesty. Lotte nechápavě zavrtěla hlavou a pokračovala ve kroku.

Samueli,“ řekla jsem tiše. Samuel vstal. Vypadal tak bídně, ve vzdáleném světle pouliční lampy. Na chvilku jsem sklopila oči k zemi, ale nemohla jsem si pomoct. Pohled na tu milovanou tvář mě nečekaně oslabil.
Mohli jsme být teď spolu,“ šeptal, „tím vším bychom procházeli spolu. Ale,“ zarazil se a položil svou dlaň na mé rameno, „bylo by to lepší? Trpěla bys. Takhle trpím jenom já. I za tebe.“
Ztratila jsem slova. Pohladila jsem ho po odrostlých zvlněných vlasech. Poté jsem ho objala. A on objal mě.
Budu se vdávat,“ vyslovila jsem, když jsme si stanuli tváří v tvář.
To je dobře,“ řekl Samuel.
Už jsem to nemohla vydržet. Otočila jsem se a odešla. Ještě rychleji než Lotte, když mě tady nechala. Kéž bych byla šla s ní. Rozbrečela jsem se.

Prý si neumím vážit života. Možná je to pravda. Když jsem té noci seděla na bílém prostěradle, po boku svého nastávajícího manžela, a listovala novinami, viděla jsem před sebou zářivou budoucnost. Zářivou jako naše plavé vlasy. Zářivou jako láska, jíž ke mně zahořel Friedrich. Nemůže na nás žádný zákon. Ta černá tečka v rodokmenu je pryč, a spolu s ní má židobolševická minulost. Teď už bude jenom dobře.

Nikdy však nepřestanu doufat, že se mi z mysli vytratí ten pohled, který jsem za sebou jednoho podvečera nechala v parku. Ty dvě zoufalé oči, prázdná zvířecí světla.


... .. . .. ... .. . .. ...


Tak fajn, budu stručná. Nejsem historik. Jenom, víte přece, že jsem si vždycky přála cestovat časem, a jedinými prostředky v cestách časem nazpět je čtení a psaní. Kdysi jsem si předsevzala, že ať už budu psát cokoliv, nikdy se nebudu dotýkat tématu holocaustu, protože to je hrozně citlivé téma a já sama na něj nejsem dostatečně citlivá. A vidíte, tady jsem to víceméně porušila.
To je snad všechno. I když, možná ještě něco - tahle povídka se mi psala opravdu dobře. Když jsem psala, měla jsem z toho úplnou radost. I přes to tíživé téma. A nepropaguji vám tady žádný nacismus. Je to snad jasné, ale kdyby to někoho napadlo, pro jistotu to tady píšu.
Z jiného soudku, snad vás nerozčiluje ten font písma, který jsem vybrala na nadpisy. Sama si zatím nejsem jistá.
Přeji vám teploty nad nulou.
Iris

4 komentáře:

  1. Tak zaprvé - těch nových fontů jsem si všimla hned. Líbí se mi. Stejně jako vzhled.
    Ale povídka mi přeci jen učarovala mnohem víc. Je skvělé, že tě psaní tohohle příběhu tolik bavilo, protože mám pocit, že se to na celkovém dojmu taky podepsalo. Svůj um umíš skvěle propojit s určitými historickými fakty a zasadit příběh do předválečného Německa mi přijde jako dobrý začátek. O téhle době se toho ví hodně, přesto si nikdo nedovede představit, jak se v ní tehdy žilo. Jakým rozhodnutím museli lidé čelit a jak se pozvolna, někdy i ze dne na den, jejich životy měnily. Jakou roli hrála příslušnost k jednotlivým partajím, jakou roli hrála národnost. A jakou roli hrál člověk jako takový v té neuvěřitelně kruté válce, která přišla potom.

    Deset z deseti bodů a pět z pěti hvězdiček. A bonusové body za moc pěkná přirovnání a ještě hezčí výběr jmen. Podle čeho jména vybíráš, když píšeš? :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jů, to bylo parádní. Musím se přiznat, že obvykle mě příběhy o holocaustu a době kolem tolik nebaví číst (obvykle se za to také stydím, protože mi přijde, že by takové příběhy měl číst každý, ať už ho baví nebo ne), ale tahle povídka se mi fakt moc líbila. Skvěý námět, málokdo se pouští do tohoto tématu z druhé strany a je fajn si uvědomit, jak těžké volby museli někteří lidé dělat a jak někteří nemuseli. Píšeš superčtivě. :)
    Font písma mě nerozčiluje a fandím té žluté. Donedávna jsem tuhle barvu vůbec neměla ráda, ale poslední dobou se mi začíná líbit. Tvému blogu sluší. :)
    Jo a taky je super ta fotka vlasů. Taky ráda fotím vlasy, nevím proč. Většinou se mi ale nehodí k žádnému článku. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Její oči byly vskutku výmluvné – takové dlouhatánsky německé slovo.

    Výborná práce, I.

    OdpovědětVymazat
  4. To je tak skvěle napsané!!! Přečetla bych klidně celou knihu! Škoda, že to bylo tak krátké, přečetla jsem vše jedním dechem a příběh mě zcela pohltil. Prostě.. nemám slov.

    Piosek

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.