sobota 19. srpna 2017

Já v papírové formě

Během prázdnin jsem si vyzkoušela, jaké to je, pracovat v knihkupectví. Sice jenom chvilku, ale i takové chvilky se počítají. Knihkupectví mě fascinovala už v dobách, kdy jsem byla malá a nejraději četla komiksy Witch. Vedle obchodů s knihami však existovala ještě další místa, z nichž jsem vždy byla úplně u vytržení. A to byla papírnictví.
Vážně, tohle je jeden z mých prohřešků proti knihomolství; papírnictví a obchody s výtvarnými potřebami jsem měla vždycky o něco raději než knihkupectví. Stejně tak jsem se tak nějak přirozeně raději věnovala kreslení, psaní, čmárání a očuchávání papírů než čtení. Kamkoliv jsem přišla, tam jsem okamžitě byla známá jako "to děcko, kterému stačí papír a tužka, a máte od něj pokoj, než dostane hlad". Malá Tery zahrabaná v listech papíru vyrostla, ale nikoliv ze svého papírnického šílenství. Ačkoliv nemám žádné umělecké ambice, stále se navracím k sešitům, propiskám, fixám a pastelkám, když potřebuji uklidnit.


Protože jsem nikdy nebyla součástí žádné opravdické skupiny přátel, a navíc jsem byla dost často nemocná, dalo by se říct, že jsem své dětství prožila v papírové formě. Kdybych vyrovnala všechny popsané sešity a listy papíru do vertikální hromádky, zcela jistě by utvořily věž vyšší než jsem já - což vlastně není tak složité, protože skoro všechno je vyšší než já, ale i tak je to dost.
V dětských letech jsem své spisy držela v přísné tajnosti, a schovávala jsem je všude po bytě, aby mi na ně nikdo nepřišel (což bylo dost kontraproduktivní, protože když něco rozstrkáte po celém bytě, není to vlastně vůbec schované). Ne že by obsahovaly něco hrozně tajného - spíš jsem na ně odkládala přebytečné závaží ze své hlavy, a tak jsem nechtěla, aby se z nich někdo něco pokoušel odvodit. Bylo to trochu směšné, osmiletá holčička, co se nechlubí tím, co nakreslila.

Od té doby jsem však ze své soukromé skořápky už částečně vyrostla. K tomuto článku mě inspirovala Sovička přepálená, která se na svém blogu nedávno podělila o to, jaké si píše deníčky. Já bych teď tedy ráda udělala skoro to samé. Tedy, ukázala vám sebe v psané formě. Nebudu zacházet do krajností a ukazovat vám všechny sešity, které jsem popsala co dítě, protože toho by bylo hrozně moc a vtipné by se to zdálo asi jenom mně - ale shromáždila jsem pár nejdůležitějších svazků, s nimiž jsem trávila období svého dospívání. Dalo by se říct, že kdo je prolistuje, pozná mě mnohem líp, než kdyby mě půl roku vyslýchal nebo kdyby mi prohrabal šatní skříň. Takže... Moje papírová forma.

Jelikož bych vás nerada vyděsila hned na začátku, rozhodla jsem se začít něčím školním a tudíž i mírně oficiálním. Diáře. Vlastně jsem moc diářů neměla, a když už, nedokázala jsem si je vést. Na základce jsem si vždycky s nadšením koupila nějaký diář, ale nakonec do něj neměla co psát, protože úkolů ze školy moc nebylo, a kdybych si do něj psala nějaký osobní deníček, nemohla bych ho zas nosit do školy. Když jsem se přesunula na gympl, zjistila jsem, že bych diář možná mohla potřebovat. V roce 2012, to jsem, myslím, chodila do sekundy, jsem si pořídila diář na osmnáct měsíců. Ke konci svého období už byl dost opotřebovaný, smutný a hlavně plný zážitků z léta, takže mám pocit, že jsem to s ním vzdala.


Jízdenka z metra v Budapešti, kam jsem jela na prázdninový výlet s tátou v létě 2012.

Stránka, kterou jsem počmárala jen tak, bez důvodu.

Rok 2014 byl moje nejšťastnější a nejkreativnější období. Koupila jsem si tlustý diář, v němž měl každý den svou vlastní stránku (až na soboty a neděle). Vždycky jsem takový chtěla, a konečně jsem byla dostatečně velká a vytížená na to, abych měla ambice ho plně využít. Z diáře se stalo moje soukromé umělecké dílo, jak můžete vidět na některých fotkách. Trošku přeplácané. Ale moje.

Diáře z Albi mají hrozně hezké obálky, ale už jsem měla asi tři za sebou, takže jsem z nich mírně znuděná. Tahle obálka se mi zdá extrémně hezká.

Na vnitřní stranu desek jsem si lepila takové ty malé útržky stránek, které v diářích slouží místo záložky. V tom roce nás bylo ve třídě tolik, že jsme se nevešli do přírodovědné učebny, a tak jsem si dobrovolně sedla na odstrčené místo u kostry, a tam jsem si nerušeně kreslila a dělala takovéhle hlouposti. Hrozně mě to bavilo - ale dodnes nechápu, jak to, že si nikdo nevšiml, že se vůbec nevěnuji biologii.

Já v posledním roce, co jsem měla dlouhé a z poloviny blonďaté vlasy. Deštníček a dortík.

Když jsme se koukali na dokument o prehistorických potvůrkách, zaujal mě tento podivný tvor se sosáčkem.

Nejhezčí ze všech je ale letošní diář. Víte, já už to s diáři skoro vzdala - protože jak jistě vidíte a ještě uvidíte, neumím si je vést přehledně. Stejně jako stolní a nástěnné kalendáře, i diáře většinou sháním až v únoru, protože to jsou všude slevy, a přesně tak jsem objevila svůj diář na rok 2017.

Vypadá trošku jako knížka, takže se mě občas lidi ve škole ptají, co to čtu, a já na ně chvíli zmateně koukám a pak si uvědomím, že jde o diář. Jinak, je od značky Presco. Jak říkám, našla jsem ho v jednom knihkupectví ve výprodeji, a dotyčnou značku vůbec neznám.

Až si budete prohlížet následující fotky, možná nabudete dojmu, že ve svém životě neřeším vůbec nic jiného, než španělštinu. Ale tak to není. Sama jsem se divila, když jsem diářem listovala, kolik španělštiny na mě najednou vykouklo.


Na začátku je plánovač na dva roky.

Protože jsem si diář koupila opravdu až v únoru, na začátku mi zbylo plno volných listů, a některé z nich jsem využila na úplně náhodné zápisky. Tohle je kousek jedné básně, která se nerýmuje.

Můžete si všimnout, že diář je uvnitř dost zajímavě řešený; stránka s kolonkami pro dny a vedle ní volná linkovaná stránka, kterou lze využít na leccos.

Hlavní města autonomních komunit ve Španělsku.


Občas si dělám zápisky i z něčeho, co mi vůbec nic neříká.



Veselá ploštěnka mléčná, kterou jsem si v únoru kreslila snad všude. Myslím, že jsem ji i pojmenovala, ale nevím, jak.

Střípek z fyziky, asi.


Máte taky takový pomerančový problém, nebo jsem to jen já?

Kousek textu písně Anthem od Leonarda Cohena.

V kryokomoře je taková zima, že už to ani necejtíme.


Na vnitřní straně zadních desek je velice praktická obálka na různé papíry. Po týdni používání už byla přecpaná, protože můj život je prostě plný papírů.

Pokud vás napadlo, co se s mými plány dělo v letech 2015 a 2016, odpověď je snadná: zmatek. Zmatek v mém životě i v zápiskách. Myslím, že jsem dostala nějaké reklamní diáře, ale ty se mi nikdy nelíbily natolik, abych byla ochotna se v nich zabydlet i se svými šílenými čmáranicemi. Jednou v létě jsem ale jela do IKEA, a kromě tří roztomilých kaktusů jsem si přivezla dva sešity. Jeden velký a tlustý, který ještě uvidíte, a druhý malý, roztomilý. Má formát A6 a během roku a půl mi sloužil jako úkolníček. Ačkoliv v něm byl hrozný nepořádek, vždycky se mi nějak podařilo najít zadání úkolu a většinou jsem ten úkol i udělala, takže notýsek splnil svůj účel.
Ale, víte, nakonec jsem přišla na to, že ačkoliv jsem chaotik, je lepší dělat chaos aspoň v řádcích nadepsaných konkrétními daty, aby můj život nebyl rozházený ze stránky na stránku.


Veškeré mé matematické vědění se vejde na takhle malou stránku a ještě ji ani nezaplní.

Občas sbírám vtipné hlášky z hodin, ale když se to takhle čte, už to postrádá vtip.

O tabulce, kterou dostáváme každý rok, akorát pokaždé v jiném předmětu.


Jelen má dvě krásná kolena? Pozůstatky latiny.

Nevím, proč jsem časovala sloveso umřít a hned pod ním sloveso spát. Asi nějaké tendence. (Navíc je to napsané v nějaké fyzikální tabulce.)

Jelikož budu v následujícím roce maturovat, rozhodla jsem se založit si něco jako čtenářský deník. Nejspíš by bylo normální učinit tento krok už někdy v kvintě, ale já prostě na tyhle oficiality moc nejsem. Nicméně, sešit, do něhož si teď horkotěžko píšu zápisky o knihách, jsem si za tímto účelem koupila už asi před dvěma lety. Je černý a má formát A4 a kroužkovou vazbu, což znamená, že není úplně ideální pro leváky, ale to nevadí, když je tak velký.
Už konečně jsem si sestavila seznam četby k maturitě a teď si tam postupně píšu základní informace o knížkách, které mám přečtené už z dřívějška. Postavy, děj, sem tam nějaké souvislosti. Moc mě to nebaví. Kdybych si takový deník vedla před pár lety, určitě by byl celý pokreslený a hnusný, a tak jsem nakonec asi ráda, že jsem začala až teď; v letech, kdy už mám nějakou soudnost a smysl pro střídmost. (Ha, teď jsem se docela přechválila, jako bych byla nějaká uvážlivá dáma v saku.)



Na Pěnu dní nikdy nezapomenu - ani na ten den, kdy jsem o ní měla referát na literárním semináři, a hned poté jsem běžela na strašnou exkurzi do pivovaru.

Ve stručnosti: Kdo chytá v žitě je pěkně divná knížka.

Teď se přesunu do trochu jiné kategorie, která je tak nějak nezařaditelná. Jedná se o takové sešity, co nemají jednoznačný účel, a tak jim zcela logicky říkám sešity na všechno. Sešit na všechno většinou nekupuji za účelem používat ho na všechno. Obvykle si ho koupím na něco určitého, ale tu určitou věc potom nezvládám, a tak rezignuji a prostě čmárám. Ta stránka, na níž vzdám původní účel sešitu, je téměř vždycky poznat. Takovýchto sešitů mám asi nejvíc. Vždycky jich používám několik najednou a téměř pokaždé až do chvíle, kdy v nich nezbude ani jediný volný list.
Obsahují, překvapivě, od všeho něco; koncepty básniček i jejich čistopisy, osnovy plánovaných článků nejen na blog, ale i do školního časopisu, začátky slohových prací v cizích jazycích, lecjaké texty náhle utnuté v polovině slova, a pak nespočet obrázků, nápisů, čmáranic. Kdykoliv někam odjíždím, beru si s sebou alespoň jeden takový sešit na všechno. (Mám pocit, že některé stylovější osoby sešity na všechno nazývají třeba art journal, ale zas tak vysoké mínění o sobě nemám.)
Teď vám ukážu pár svých sešitů na všechno. Mám jich víc než jen tyhle. Jejich dokončování není žádnou obřadní záležitostí, na rozdíl od dopsání deníku nebo diáře, a tak vlastně nemám přehled o tom, v kterých ještě zbývá místo a v kterých už ne. Snažila jsem se vybrat ty, k nimž se váže aspoň trochu zajímavý příběh.

Táta ví, jak moc mám ráda všelijaké notýsky, a občas mi k narozeninám koupí bločky od Moleskine. Tyhle malé černé byly tři v balení. Dostala jsem je asi když mi bylo 15 nebo tak nějak. Byla jsem z nich nadšená, protože jsou tak elegantní a roztomilé. Navíc v nich nejsou linky. Jedná se o formát A6, ale nevím, jestli úplně přesně. No a jelikož jsem se nemohla dočkat, než je začnu používat, ze dvou jsem si udělala sešitky pro všechno. Tedy - původně z jednoho, a opravdu netuším, jak jsem mohla být tak krutá, že jsem ten druhý neušetřila. (Ten třetí je však ještě čistý a čeká v poličce.)

Na tuhle básničku jsem úplně zapomněla...

Kdysi dávno jsem se chtěla účastnit jedné výzvy na instagramu a jeden z úkolů byl nakreslit si autoportrét se zavřenýma očima. Výsledek se mi líbí. Připomíná mi to radostný fakt, že do liberecké galerie dorazila jakási sbírka obrazů od kubistických mistrů, a že se tam na ni chci jít podívat.

Na estetickém kurzu v sextě jsem si psala deníček, abych pak mohla sepsat článek do školního časopisu. První den to ještě šlo - další dny jsou však popsány pouze heslovitě. (Byli jsme v Litomyšli.)

Ah, a už jsem zmiňovala svou kontroverzní úvahu o chudákovi Wertherovi? Náš mladý profesor literárního semináře se na mě naštval, když si ji přečetl. Možná jsem to trochu přehnala.

Tento sešit se rozhodl, že mi bude vnucovat životní moudra. Ale upřímně... Mně se vcelku líbí. Vypadá tak fotogenicky. Chtěla jsem z něho udělat sešit na umělecky zpracované citáty, a pak to fotit na instagram, jako správný estetický snob. A hádejte co? Nepovedlo se to! Naštěstí. Bylo by to trapné.

Má zajímavé tmavé listy.

Tento sešit jsem si koupila v IKEA, spolu s tím malým úkolníčkem. Rok na mě trpělivě vyčkával. Hrozně moc se mi líbí, zdá se mi takový... správně steampunkový. Má hodně listů, a kdybych byla menší (nebo měla nějaké kamarády ochotné kreslit), udělala bych z něho památníček. Místo toho jsem si však řekla, v nadšení z Opti Mystique a jiných tvořivých talentovaných lidí, že se tedy budu věnovat scrapbookingu. Nebo aspoň něčemu podobnému. Bylo to vloni, někdy na začátku září.

A ze začátku to skutečně vypadalo nadějně. Dokonce jsem si na naší černobílé tiskárně vytiskla fotky, a pak je vybarvila, a vypadalo to dost strašidelně, zvláště pokud na těch fotkách byli lidé.

Jenže pak se to zvrtlo. Od září jsem na scrapbook ani nesáhla, a na začátku prosince jsem se školou jela na dva výlety za sebou, což znamenalo plno vstupenek a jízdenek. Hm, to lidé dělají, že si lepí takovéhle hlouposti do sešitů, říkala jsem si; takže já to udělám taky. 
Neměla jsem moc času, ale chtěla jsem si vytvořit takovou "nedbale vypadající stránku ve scrapbooku," víte, poházet tam ty lístky jakoby nic. A aby to bylo veselejší, vzala jsem tubu s nápisem Glitter Glue (dvě takové mi zbyly z Destrukčního deníku), a opatlala vstupenky i stránku tím třpytkovým lepidlem. Jenže to jsem nevěděla, že ono to ve skutečnosti moc nelepí, protože to ani nemá lepit, a je to jen na dekoraci. V zoufalství jsem vzala herkules - lepidlo, nikoliv salám, i když se salámem by to možná dopadlo líp - a pak už jsem tu dvojstránku nerozlepila. Až doteď. Tak skončila má touha po kreativním deníčku. Myslím, že už napořád.

Takže jsem měla načatý sešit, s pár prvními stránkami beznadějně upatlanými lepidlem. Jenže zbytek sešitu byl volný a hezký a nevyužít ho by se rovnalo téměř hříchu. Co s ním? Správně, sešit na všechno!

I tak se snažím, aby to aspoň nějak vypadalo, protože ten sešit působí tak majestátně, že si do něho nedovolím jen tak čmárat. Tohle jsou norská adjektiva.

Tenhle malý notýsek mám od naší rodinné známé. Sama ho vyrobila, a jednou rukou. Chápete to? Já mám k dispozici ruce dvě, a stejně bych nikdy nic tak hezkého nevyrobila. Dostala jsem ho před zájezdem do Francie, a tak jsem si řekla, že z něho udělám cestovní deníček. Citáty, zápisky, adresy, kam chci posílat dopisy. Ale stalo se tak až téměř o rok později. Doufám, že ještě někdy někam pocestuji! Jinak ho nevyužiju a stane se z něho taky sešit na všechno.

Lásky, lásky, lásky kreslené jednoho šťastného večera.

Vydržela jsem to dva dny, protože se nic nedělo.

Sešity na všechno jsou takovým mezistupněm školních spisů a osobních deníčků. Teď už vám ukážu jenom osobní deníčky. Vybrala jsem jich jenom pár - ty, na nichž lze nejlépe ilustrovat můj "styl" psaní deníku. Ten styl se vyvinul, řekla bych, zcela sám. Svých dětských deníků vás ušetřím, ty ostatně za moc nestály (a navíc jsem o nich v minulosti psala až moc). První skutečný deník, fungující jako skladiště každodenních starostí stejně tak jako všemožných úvah o životě, vznikal, když mi bylo 10 a chodila jsem do páté třídy. Bylo to snad nejhorší období, jaké jsem kdy měla, a jelikož jsem už nevěděla, co mám dělat, začala jsem si psát deník. To mi vydrželo nějakých pět let.

Deník s Hannah Montanou - poslední rok základky, plno zápisů o tom, jak bych se nejradši někam ztratila, a taky ošklivé věci, co mi kdy kdo řekl.
Modrý deník - prázdniny před druhým ročníkem na gymnáziu, babiččino stěhování z bytu, kde jsem strávila prvních pět let dětství, zmatená posedlost seriálem Tisíc a jedna noc (don't judge me), poté zápisy orámované barevnými fixy, jak ještě uvidíte. Trápení s tím, že mi holky říkají Oranžové hovno, a jiné radosti dvanáctileté holky.
Žlutý deník - směšné pitomé pobláznění týkající se chlapce, s nímž jsem chodila do sboru. První lahvička tekutých očních linek, období barevných pastelek, a také alba What We Saw from the Cheap Seats.
Černý deník s kočkou - prázdniny, poslední škola v přírodě a červené boty. Opravdu hezké písmo (tak hezky jako tenkrát už dávno nepíšu a popravdě postrádám svoje tehdejší nadějné a hezké já), ozdobný nápis na začátku každého měsíce, španělština a Barcelona!
Sešit v obalu s kytkou - deník, který vydržel přes rok, protože jsem místy psala jedenkrát za dva měsíce. Pomalý rozklad, opravdický konec bezstarostného dětství, první skutečná bezdůvodná skleslost, ale také poslední hezký rok s báječnou kamarádkou po boku. Od té doby jsem nikoho takového nenašla.
Černý deník - poslední deník před velkou deníkovou pauzou. Taneční, odborná práce, pitomé vlasy a pitomí lidé a pitomá já.

To byla ta doba, kdy jsem k srdceryvným článkům na starém blogu přidávala obrázky kradené z tumblr. Vidíte ten citát? Je to adekvátní pro dvanáctiletou holku? Sem bych dala smajlíka, ale nechci je do článků cpát.

Vždycky jsem si vyrobila nějakou chytrou tabulku, a nakonec jsem si z ní jenom dělala nevkusnou legraci. Ty tabulky mě musely nenávidět. Spíš mě překvapuje, že jsem tehdy ty kolonky nebyla schopná vyplnit.

Simon's Cat je nějaký komiks. Každopádně, v době psaní tohoto deníku jsem znala jednoho chlapce jménem Šimon a i když to nebyl úplně můj typ (mé blond čtrnáctileté já bylo dost vybíravé, a vybíralo, až přebralo a zůstalo na ocet - ale to by bylo zas na jiný článek), líbil se mi, protože se narodil úplně ve stejný den, jako já. A toho mi ten nápis Simon's Cat dost připomínal. Hm, hm, hm... Ta vnitřní strana desek je pěkná, že?


Milý deníčku, dnes mi zmrzly nohy! Aneb normální lednový den na severu Čech.

Můj oblíbený kousek textu z písničky Dust to Dust. V předposledním deníku.

Černý deník, ten poslední, je vlastně dost speciální sešit. Koupila mi ho mamka v obchodě Tiger, což je něco jako IKEA, ale bez nábytku. Na každé druhé stránce má černou kočičku, a když jím listujete, vypadá to, jako by se kočička hýbala. Jenže jednou jsem ten sešit roztrhla, a tak kočička doskákala.

Moje oblíbená španělská básnička, kterou bych možná ještě zvládla zpaměti.

Když jsem se snažila napsat krátký textík o své zemi, měla jsem docela problémy. (Závěr si udělejte sami.)

Chtěla jsem si udělat hezké čajové obrázky, ale pak jsem kdovíproč měla pocit, že vypadají jako močové obrázky.

Můj osvědčený způsob psaní deníku pomalu ale jistě selhal. Myslím, že někdy na začátku roku 2016 jsem zjistila, že už si spíš nepíšu, než píšu. Najednou mi došlo, že už prostě nemám náměty, dost myšlenek a hlavně chuť. Možná to bylo tím, že jsem stále měla zafixované ty časy, kdy jsem byla abnormálně spokojená, a těm už se prostě nic nemohlo vyrovnat. Deník jsem tedy odložila a vůbec do něho nepsala.
Ještě tak půl roku jsem se jen rezignovaně plácala světem, a pak jsem se sebou pomalu začala něco dělat, a život se začal zase zvolna otáčet na svou světlou stránku. Nakonec jsem dospěla do bodu, kdy byl únor 2017, ideální čas pro další deníkový pokus.

Možná si ráda dávám výzvy. Nevím, tuhle část své osobnosti se mi ještě nepodařilo důkladně prozkoumat. Každopádně, tenkrát v únoru jsem se rozhodla pro deníkovou výzvu. Řekla jsem si, že si teď budu psát do deníku každý den, aspoň jednu řádku, a že začnu hned (předsevzetí přece není radno odkládat). Deník mi totiž docela chyběl, ale věděla jsem, že chci-li se k němu vrátit, je potřeba udělat takový zásadní krok, jinak to zase dopadne stejně. A k mému překvapení se mi to zatím skutečně daří a deník se trošku plní. Jeho cílem není přesně zaznamenávat, co se který den dělo - má mít spíše terapeutické účinky. Každý den pár slov. Občas jsou dny, kdy se opravdu potřebuji vypsat. Jindy píšu prostě hlouposti. Ale o tom by to tak nějak mělo být... Aspoň myslím.

Vybrala jsem si tento psychedelický sešit, který mi také už dlouho stál v poličce a čekal na svou chvíli. Možná proto, že do sešitu v pevných deskách jsem si deník psala snad jenom jednou. Nebo také aby vzor na obálce odradil případné nezvané čtenáře (i když, upřímně, opravdu mě nenapadá, kdo by mi mohl chtít lézt do deníku).

O prázdninách jsem si začala zapisovat, co jím. Po pár týdnech se to ale zvrhlo a já nechtěla, aby můj deník byl prostě jen seznam jídel, takže se pod ta jídla snažím napsat ještě něco.



Žádný z mých deníků se dosud neubránil básničkám nebo prostě jen náhodným konceptům čehosi, co lze jen těžko identifikovat. Za stejným účelem si sice vedu sešity na všechno, ale takový deník je po ruce v jiných chvílích než sešit na všechno, to je přece jasné.

To je všechno. Víc sešitů vám už dneska neukážu - byl by to moc dlouhý článek, a ještě zbytečnější, než je teď. Během psaní jsem si vzpomněla ještě na pár zajímavých svazků, co by se daly najít v poličkách mého pokoje; třeba sešit, kam jsem si někdy před pěti lety začala zapisovat texty písní Reginy Spektor, a celý jsem ho popsala, a to v něm není jistě ani polovina všech textů. Nebo deník z období několikaměsíční nevolnosti, dílo téměř hraničící s existencialismem, avšak nevalné estetické hodnoty. Pak mám také jeden sešit, kam jsem si psala deník z minulého života, protože jako dítě jsem byla přesvědčená o tom, že jsem kočka, která porušila pravidla kočičího světa a tak teď musí být za trest člověkem. Zkrátka je toho hodně. Můžete třeba přijít na návštěvu a prohlídnout si všechny moje spisy! I když to by ta návštěva musela trvat aspoň týden a ještě byste neměli čas jíst, takže to raději rovnou odvoláme.

Na závěr mi zbývá jen poděkovat za pozornost a položit pár zvědavých otázek. Tak třeba, píšete si deník? A je to běžný deník, nebo jste vyvinuli něco inovativního? Čmáráte si někdy jen tak, bez cíle? A vůbec, máte také tak vřelý vztah k papírnickému světu, jako já, nebo se papírnictvím zdárně vyhýbáte?

Přeji hezkou druhou polovinu srpna.
Iris

8 komentářů:

  1. Jé, to jsem nevěděla, že si vedeš diář. Totiž, pamatuji si, jak jsi říkala, že něco jako diář pro tebe není, že dáváš přednost takovým těm notýskům a sešitům na všechno a tak. Ale diáře jsou fajn, já je mám ráda. Zjistila jsem, že mi vyhovují ty menší, kde máš na den třeba jen několik řádků, protože toho taky tolik nepopíšu a na rozdíl od tebe nevypadají mé "poznámky" tak pěkně, aby to stálo za to. Navíc si nečmárám, ale fakt píšu, třeba co budu jíst, číst nebo psát nebo tak něco. Hodně jsou tím poznamenané moje školní sešity, třeba čeština, protože tam se nudím.

    Jak se to stalo, že jsou ty dny z cestovního deníčku napsané špatně a přeškrtnuté? :D To mi vrtá hlavou. :D

    Možná jsem toho chtěla napsat ještě spoustu. Ale mezi přečtením a komentářem uplynul oběd a hlídání Bětuše a nějak se mi to v hlavě pomotalo. Ale jinak jsem si článek moc užila, strašně ráda očumuju tvoje písmo a tvoje malůvky a tvoje poznámky. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Deník si nevedu. Teda, kdysi dávno, někdy kolem druhé třídy, jsem si jeden začala psát, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Myslím, že definitivně jsem skončila, když jsem byla ve třetí třídě a sestra, která tehdy chodila do první, jednou můj deník vzala a odnesla jej do školy ukázat kamarádkám. Uklidňovala jsem se tím, že tehdy ještě skoro nemohly umět číst, a uklidňuji se tím i dnes, když si vzpomenu, jaké hlouposti jsem si tehdy zapisovala.
    Opravdový diář, takový ten s kolonkami na jednotlivé dny, jsem neměla vůbec nikdy. Na prvním stupni jsme mívali předepsaný obyčejný sešit formátu A6, a jen takové ty namyšlené bohaté holky jej nahrazovaly drahými diáři, no, a já se styděla říct si mamce taky o takový, přestože by mi jej nepochybně koupila. Podstatnou částí druhého stupně základky jsem prošla bez čehokoli, do čeho bych si mohla zapisovat úkoly, a vlastně i bez psacích potřeb kromě jedné modré gelové tužky (a později černého Centropenu). To jsem byla zoufalá z celého světa, myslím, že kdybych šla k doktorovi, dostala bych na to papíry, a takové přízemní věci jako školní deníčky (nebo to, že mít jen dvě slušně vypadající trička je dost málo) jsem prostě neřešila. Koncem osmé třídy se to začalo lepšit, ale stejně už jsem si nic jako diář nekoupila. Začala jsem nad tím uvažovat až teď před prvákem, ale nakonec jsem si pořídila takový malý úzký sešit s názvem "Retro zápisník", jehož desky jsou popsané názvy různých historických událostí s letopočty, a ještě jeden s okamžiky z roku 1957. Těžko říct, jestli si do nich vážně budu zapisovat úkoly, ale doufám, že ano.
    Sešit pro všechno mám vždycky alespoň jeden, válí se mi na nočním stolku, a občas si do něj jen bezcílně čmárám, ale také si zapisuji anglická slovíčka nebo třeba názvy písniček, a kdybych ten sešit neměla, asi bych popsala samotný stolek, protože mám věčně nutkání dělat si nějaké poznámky.
    Papírnictví mám docela ráda, ale knihkupectví si mě přece jen získala ještě o něco víc.:)
    A ještě musím říct, že ten tvůj diář se slonečky je prostě dokonalý!

    OdpovědětVymazat
  3. Jé, to je náhodou moc pěkný! Je to takový osobitý a trochu chaotický a to se mi na tom právě líbí. Všimla jsem si, že tam máš některé úryvky psané v angličtině, to je součást nějaké školní práce, nebo se ti tak jen chtělo psát? Já totiž v angličtině docela hodně čtu a sleduju anglicky mluvící youtubery a stává se mi, že občas v angličtině přemýšlím a pak si to tak i zapíšu a připadá mi to dost divný. :D
    K diářům vůbec nějak netíhnu; připadá mi, že do něj nemám co poznamenávat. Mám jen takový malý, neutrální, kam si píšu, jak jsem byla v práci a kdy mám dovolenou a kdy jdu ke kadeřnici a tak. Zato k papírnictvím mám velmi vřelý vztah, až tak moc, že se jim raději vyhýbám, pokud něco opravdu nepotřebuju, protože bych tam byla schopná nechat půlku výplaty. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Super, možná bych na tohle téma taky něco mohla napsat.
    Psala jsem si deník asi od svých 11, ale zhruba všechny tyto deníky od 11 do 21 let jsem zničila. Nechala jsem jen ty od doby, co jsem poznala svého muže. A diářů mám taky štůsek, protože se mi nechtějí vyhazovat ty, kde mám zapsaná naše první rande, data promocí, nebo kontroly u doktora, když jsem čekala první dceru... :-) Líbí se mi, že máš ty sešity na všechno. Většinou když nějaký sešit načnu za konkrétním účelem, tak ho pak vůbec nedokončím, nebo ty první stránky trhám a snažím se ho použít na něco jiného. A mám spoustu zatím nedotčených sešitů...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jinak článek je pěkný a zajímavý, mohlo by mě vyděsit, jak je dlouhý, ale četla jsem ho s chutí.

      Vymazat
  5. (Já jako kreativní člověk, hahahahaaaaaa. :D)
    Líbí se mi slovní spojení "sešit na všechno". A vlastně celkově ten koncept. Já bych něco takového nezvládla, jsem ten neskutečně škrobený systematický člověk (dáma v kostýmku!), který musí mít všechno hezky rozdělené. A nejvíc jsem nervní, když s něčím v průběhu vyplňovaní sešitu nejsem spokojená, to pak mám většinou chuť sešit zahodit (a že jsem to dřív opravdu dělávala!).
    Simon's cat. Ach! Během tohoto léta jsem si k tomu komixu vytvořila speciální vazbu a pokaždé, když jej někde vidím, tak mám husí kůži. Ano, je to divné a navíc z důvodu, který by vůbec být neměl a měla bych na něj zapomenout, ale nemůžu si pomoci. Myslím, že nějaký takový sešit s tou zpropadenou kočkou potřebuji! :D
    Díky za tenhle článek, jsem vždycky hrozně ráda, když někdo píše nadšeně o sešitek a deníčcích a diářích a papírnictví a papírech a psaní a kreslení a tak. Je to hrozně příjemné, cítit přeneseně to nadšení ve věc, kterou mám také moc ráda. ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Ze všeho dýchá přirozená kreativita, dobře že ji nepotlačuješ :) Sešit na všechno je geniální koncept, sama jsem něco podobného vedla v období puberty. Byly to sešity, které jsem třeba nosila do nějakého kroužku, pak sem tam napsala básničku a pak je třeba využila na učící zápisky, kdy jsem si třeba vypisovala hlavní města. Zapisování a sešitky všeho druhu mám taky moc ráda, tak chápu tvou touhu se o vše podělit, jen ten článek byl opravdu moc dlouho na to, aby se člověk soustředil na veškerý text a nesklouzával jen k prohlížení obrázků. Které jsou ale moc krásné :)
    Deníky si vedu už asi deset let, dřív jsem pouze zapisovala, teď sem tam přidám nějakou nálepku, ráda si lepím vstupenky a účtenky z důležitých setkání, ale na kreslení mě neužije. Psaní deníku beru jako vytváření externí paměti, ke které se můžu v budoucnu vracet a zjišťovat, jak jsem se v životě posunula, na druhou stranu si člověk při psaní i dobře utřídí myšlenky.

    OdpovědětVymazat
  7. Ten Presco diář mě tak okouzlil, že jsem se okamžitě vydala na lov – zjistila jsem ale, že hezké jsou jenom hrozně malinké. To je asi můj největší problém, jak můžete nacpat sedm dní do dvou B6 (nebo kolik) stránek a čekat, že se tam vejde celý můj život?

    Možná bych měla změnit písmo.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.