sobota 6. ledna 2018

Haiku XIV

Jsme ohňostroje
na chvíli vybuchneme
zbude z nás popel

Noci jsou smutné
chytám svá tajná přání
do lapače snů

Temné myšlenky,
už jste má většina. Dnes
jste mne ovládly

V noci zděšená
tichá a krutá bezmoc
buší mi srdce

Zasněný pohled
na naši starou fotku
víc jich nebude?

Se slzou na rtu
chápu, že mám tě ráda
jinak než ty mě

Nemám pro tebe
má drahá kamarádko
letos vůbec nic

Magický večer:
jen já a tvoje oči,
dá se jim věřit?

Sama si chybím,
neb jsem se opustila
(už je to dávno)

Venku slezl sníh
jediný sníh teď padá
z mých horkých tváří

Nevyrovnaná
teplota probíjí mne
ležím pod proudem

Položil jsi mi
balíček za dveře a
pak jsi utekl

Budeme spolu
tančit až do svítání.
Nezlob se na mě.

Šťastný nový rok
prskavkou rozpíchané
růžové dlaně

Den co den mladší
vypadám. Cítím se však
těsně nad hrobem

Plesové šaty
bojí se, že už na ně
nikdy nepřijde

Přestaňte číst má
smutná a nevánoční
zlomená haiku

Amores caros:
pagar con sentimientos
por tu sonrisa

(Lásky jsou drahé:
pocity platit za tvůj
kouzelný úsměv)

Te quiero decir,
mi amor, que te amo,
que me encantas

(Chci ti říct, lásko,
že tě mám příliš ráda,
víc, než bych chtěla)

Pensamientos
que no me dejan dormir
me quieren matar

(Myšlenky, které
ruší mé klidné spaní
chtějí mě zabít)

Frases de amor
se oyen mucho mejor
en esta lengua
La que yo amo tanto
La que no entiendes

My sacred demons
you say that they're completely
understandable
But I can't help the feeling
that my mind is too haunted

první slovo mého dne
pohladí a probodne
nenechá mě klidně spát
bude to tak napořád?

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

úplně první haiku vznikla před vánoci roku 2016. Když se k ním teď vracím, vlastně se docela divím tomu, že je pořád chápu. Jsou vlastně možná trochu lepší než ta, která píšu teď - obzvláště tahle, k čemuž se ještě dostanu. Tenkrát jsem je začala psát, protože jsem je viděla u Vlasty, a zdálo se mi to jako pěkné hraní se slovy, a já vždycky ráda zkoušela nové věci. Nikdy za tím nebylo žádné nadšení japonskou kulturou nebo tak (i když jsem tak obecně nadšená každou cizí kulturou, to ale asi už víte). To jen abyste věděli, proč se tak striktně nedržím původních pravidel haiku. Vlastně, nedržím se žádných, kromě počtu slabik.
V prosinci 2016 jsem řešila sebe, své možná až moc krátké vlasy, a chlapce, který se mnou sice každý týden tančil, ale raději měl jednu slečnu z vyšší třídy. Tehdy jsem ještě plná naděje kupovala dárky spolužákům a také jsem hrála ve školním orchestru při vánočním zpívání. Letos to je všechno tak jiné, až se mi tomu nechce věřit. Ale není se čemu divit. Koneckonců od té doby už je to čtrnáct haiku článků.
Haiku, která dnes zveřejňuji, jsou asi hrozně smutná. Pokud jsem někdy psala něco veselého, tentokrát jsem se o to ani nepokoušela, protože to nešlo. Nebylo by to upřímné. Během letošních vánoc a okolo Nového roku jsem na tom byla špatně. Nevím, do jaké míry to vůbec můžu rozepisovat. Už mě napadlo, že bych napsala článek o životě s mými psychickými problémy, ale jsou tak kolísavé, že si to momentálně nemůžu dovolit. Obvykle vás neodkazuji na svůj vedlejší, napůl utajený blog, ale teď to udělám - napsala jsem tam totiž po dlouhé době článek, právě o svých vánocích a o tom, jak mi bylo. To snad kdybyste chtěli dovysvětlení k dnešním haiku. Snad jen - haiku o tom, že ze mě padá sníh, je o pudru, kterým jsem se musela natírat, když jsem byla nemocná. Měli jsme ho plný byt. I to bylo beznadějné, protože na vánoce má být čisto, přece.
Haiku psaná španělsky jsou vždycky až moc dramatická nebo zamilovaná. Ten jazyk mě k tomu prostě svádí. Pokusila jsem se vám je přeložit, abyste jim rozuměli, nevládnete-li španělštinou. Akorát tanku jsem přeložit nedovedla. Je právě o tom, že zamilované věty zní mnohem lépe, když se řeknou španělsky, ale je to těžké, když jejich adresát tomuto jazyku nerozumí.

Nakonec bych chtěla říct, že tohle jsou moje problémy. Všechno je to v mojí hlavě a možná to vypadá, jako že nevidím to dobré, nebo hezké, nebo ani jedno z toho. Nezapomněla jsem na lidi, kteří mi vánoce zpříjemňovali, ať už tím, že se mi dobývali do schránky, nebo prostě měli chuť si psát s unavenou, ošklivou, červenými fleky posetou Tery. Teď už vypadám docela normálně a pomalu se začínám vracet do normálního života, a to hlavně proto, že mě aspoň někdo poslouchá. Nebo aspoň předstírá, že poslouchá.
Myšlenky jsou jako mraky. Nelze je odstranit, ale můžou z nich padat kroupy. Na mě, na nás na všechny. Jak se máte? Padají i na vás někdy myšlenkové kroupy?

Tohle je první článek v tomto roce. Zveřejnit ho je pro mě trochu osvobozením. Mějte se hezky a važte si všeho.
Iris

2 komentáře:

  1. Dnešní haiku se mi líbila, navzdory tomu smutku. Jsem z tvých Vánoc taky smutná, z tvých i částečně ze svých. Prostě bych raději šla vpřed a na ty události konce roku se neohlížela. Některá haiku jsem rozklíčovala. Ta španělská bych bez překladu jen těžko odhadovala, až na amora a zájmena toho moc nepoznám. :D

    Já a mé myšlenkové kroupy jsme v posledních dnech kapitola sama pro sebe. Nemá cenu to řešit s kýmkoliv jiným než s jejich možným dalším spoluviníkem, ale je to hodně, hodně zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že se zrovna po novém roce k takovým myšlenkám dostanu.

    Měj se lépe. ^^

    OdpovědětVymazat
  2. Ať jsou tvá haiku smutná nebo ne, mě se vždycky hrozně líbí :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.