pátek 9. března 2018

Divné věci

Když jsem byla malá, zdál se mi takový zvláštní sen. Šly jsme s mamkou po našem libereckém náměstí, směrem od Moskevské ulice, a hrozně chumelilo, tak, že ve vzduchu bylo víc sněhu než volného prostoru. A najednou jsem se v tom sněhu začala vznášet, nohy se mi odlepily od země a já zůstala viset nad zemí - pár desítek centimetrů, jen trošku, ještě to nebylo létání, ale už jsem rozhodně nestála. V tom snu se mi to zdálo zcela běžné, možná i trochu hezké. 
Jenže pak jsem zjistila, že vůbec nevládnu pohybem. Tak divně jsem máchala rukama, pomalu, ne rychleji než jak padaly vločky sněhu, ale pořád jsem levitovala na jednom místě. A mamka mezitím odcházela na druhou stranu náměstí, tam, kde je v domě zabudovaný bankomat. A já na ni křičela, ale ani můj hlas jako by se nehýbal. Nemohla jsem se najednou ani hýbat, ani mluvit, ve sněhové vánici na libereckém náměstí. Dodneška si na to pamatuji.


Nevím, kolik mi tenkrát mohlo být, ani co ten sen znamenal. Dost možná mi bylo tak šest let a byl to jeden z těch snů, co se člověku zdají v horečkách. Každopádně si ho pamatuji dost jasně. Všichni prý máme nějaký sen, který nám leží v hlavě, ať už chceme nebo ne. A někdo má třeba štěstí a zapamatuje si příjemný, milý sen (jenže otázka je - co je to milý sen? A odpověď, již vám ostatně podstrkuji už dlouho - přečtěte si Wolkrovu Baladu o snu, a ignorujte tu marxistickou část sdělení). Já tenhle svůj sen, který dosud neopustil mou mysl, vždycky považovala za takový nevinný příběh bez valné zápletky. Až donedávna, kdy se v mém životě vynořil další, nový, démon.

Kdysi dávno jsem už o démonech psala. Tenkrát to však bylo k tématu týdne, ještě na blog.cz, a já do toho článku napsala pěkné hlouposti, které se mi už dneska nelíbí. Ale tenkrát mi bylo asi patnáct a od té doby se toho dost změnilo, a proto dnes víceméně spontánně píšu tento článek, novou verzi toho pradávného článku o démonech mého všedního života.
Démona si každý asi představujeme trochu jinak. Já vidím démony jako malé příšerky, podobné chrličům na starých budovách, dokonce stejně šedivé, možná trochu průsvitné, akorát bez plísní a mechů. Nejsou moc roztomilé, ale ani vyloženě odpudivé, a probouzí se v noci okolo gotických katedrál. Hlavně ve Španělsku na pobřeží, protože mají rády teplé suché noci. Povídají si o lidských neřestech a jedí sušenou šunku. Démon jakožto označení věcí, které mě trápí, je tedy metafora. Přenesený význam, aby se mi mé problémy zdály trochu roztomilejší.

Divné věci ohledně probouzení se mi začaly dít během minulého léta. Jednoho rána jsem se probudila, ale jen trošičku - víte, ten stav, kdy otevřete oči, ale vlastně ještě nevnímáte, a třeba se převalíte. Jenže já se převalit nemohla. Nemohla jsem se vůbec hnout, ani trochu. A nemohla jsem se ani probrat, ačkoliv bych ráda. Tak jsem ležela, ani očima snad nepohybovala, a snažila se pohnout rukou, nohou, ale jako by vážily nejmíň tunu, nedalo se to. Tak jsem zkoušela hýbat prsty, a to trošku šlo, ale bylo hrozně těžké udržet je v pohybu, jako by se vůbec nechtěly rozhýbat.
Možná byste čekali, že v takové chvíli začnu panikařit, ale ve skutečnosti jsem ještě pořád napůl spala. Na nějakou paniku jsem neměla dostatečně probuzený mozek. Veškerý děs této situace na mě dolehl až ve chvíli, kdy jsem byla dočista probuzená a zase pohyblivá jako kdy jindy. K čemuž nevím, jak došlo. Nepamatuji si žádný přelom, žádné procitnutí. Najednou jsem prostě byla probuzená. A pak jsem si uvědomila, co se to vlastně dělo. Otřásala jsem se tím hnusným pocitem - bylo to jako bych ochrnula. Hned jsem si vybavila ten sen o sněhové levitaci. Jako by touto událostí nabyl zcela nového rozměru.
Raději jsem nad celou situací moc nepřemýšlela, ani jsem si nepřipouštěla, že by se mi to mohlo stát znova. Tento nepříjemný stav se nazývá spánková paralýza a oficiální zdroje uvádí, že běžný člověk ji zažije přibližně jednou za život. Navíc obvykle bývá doprovázena děsivými zjeveními, například pocitem, že vám sedí nějaká obluda na hrudi - což mně se nestalo. Já se prostě jen nemohla hýbat. Spánková paralýza bývá spojována s temnými místnostmi gotických čtvrtí, ne s prosluněným pokojem v době, kdy by člověk měl spát. Možná proto v mém případě působila tak divně.
Jak už asi tušíte, nejsem jedním z těch běžných lidí, kteří se se spánkovou paralýzou setkají jednou za život. Od léta, kdy se mi to přihodilo prvně, se tento stav opakoval nespočetněkrát. Zatím vždy bez obludy na hrudi a také jsem se vždy normálně probudila a začala se hýbat, ale stejně, pokaždé, když to přijde, mě zavalí taková malá vlna paniky. A také intervaly, v nichž se spánková paralýza vrací, jsou zajímavé; vždycky to přijde na několik dní, dejme tomu jednou za dva měsíce, a stane se to třeba tři rána za sebou a pak zas dlouho ne. Pak se ještě pár dní bojím jít spát, ale nakonec jako bych na to zcela zapomněla a nevzpomněla, dokud se stavy chvilkové nehybnosti zase nevrátí.

Možná to popisuji jako tragédii, ale ve skutečnosti je to maličkost. Taková drobnost, o níž moc nemluvím, protože vysvětlování zabere moc dlouhou dobu a ve výsledku o nic nejde. Vlastně jsem to už zase skoro vytěsnila z mysli - jenže v uplynulém týdni se spánková paralýza zase na pár dní vrátila, a v kombinaci s chřipkou se postarala o vskutku hororový zážitek. Každopádně, je to démon, s nímž se dá žít, ale rozhodně je moc těžké se s ním přátelit, protože nepřináší vůbec nic dobrého. A vždycky, pokaždé, se mi vybaví ten starý sen o sněhové vánici. Kdoví, co to ve skutečnosti bylo za sen.


Divné věci ohledně přemýšlení se mi začaly dít už moc, moc dávno. Vlastně ještě dříve, než kam sahá má neomylná paměť. Když jsem byla ještě malá larva člověka, rojilo se mi v hlavě mnoho nepříjemných a nežádoucích myšlenek, které se neustále vracely a nedalo se proti nim nic dělat. Byla to těžká situace, především neuchopitelná, a nakonec se o mně začalo říkat, že to je kvůli tomu, že okolo sebe nemám žádné děti, s nimiž bych si mohla hrát, a taky že jsem možná v některých ohledech příliš vyspělá.
Každopádně, po pár letech a terapiích se moje nepříjemné myšlenky vytratily a místo nich přišly rituály. Když mi bylo asi osm, nemohla jsem usnout, pokud jsem neměla perfektně narovnanou peřinu. Pamatuji si i na jedny prázdniny, kdy jsem před spaním obcházela byt a mnohokrát za sebou kontrolovala, jestli nikde neteče voda a všechna topení jsou vypnutá. Skončilo to tak, že jsem si dlouho do noci přeříkávala svou vymyšlenou modlitbu, protože kdybych to neudělala, někomu z mých blízkých by se stalo něco hrozného.  To mi bylo dejme tomu jedenáct. Tuhle část svého problému jsem už vyprávěla tolikrát, že už se mi zdá, že se strašlivě opakuji. Nakonec se rituály stáhly na únosnou míru - v níž s drobnými obměnami zůstávají dodnes. Tady začínají věci, které možná nevíte, a které byste ani vědět neměli, kdybych se nerozhodla dopsat tento článek.

Během konce minulého roku se mi samovolně zhroutily opatrně vybudované základy mé psychické stability. Vrátily se mi nežádoucí myšlenky a pocity a moc dlouho jsem se trápila, než jsem o tomto problému zvládla vůbec promluvit. Nepříjemné stavy mám stále, a jsou bizarní a nikdo z vás by je nechtěl, ale občas jsou docela tiché, někde na pozadí a téměř schované. Myšlenky jsou totiž jako mraky, neneseme za ně vinu, nemusíme se za ně stydět, netřeba přikládat jim přílišný význam. Myšlenka přijde, a nenechám-li se jí pohltit, zas odejde, jako jakákoliv jiná myšlenka. Také je to trošku jako lokální vlak - často staví, a kdykoliv lze vystoupit. To mi totiž pomáhá ze všeho nejvíc, takhle si svůj problém vizualizovat.
Obsese jsou můj démon a jsou také zatraceně divná věc, a vždy byly. Kdybych o nich nedokázala promluvit, nejspíš bych se v nich už dávno celá utopila. Teď se držím nad hladinou, hlavně díky lidem okolo sebe. Nejvíc mi pomáhá být obklopená lidmi, a nemusím ani nic říkat, stačí poslouchat.

Občas jdu po městě a najednou mě napadne - co kdybych přímo tady začala křičet, hrozně nahlas a z plných plic? Co kdybych to udělala? Možná bych to měla udělat. Nebo se mi to děje v metru. Co kdybych teď skočila do kolejiště? Co kdybych skočila do kolejiště a k tomu začala křičet? Anebo s lidmi. Třeba s těmi zcela cizími. Co kdybych teď strčila do tohohle pána nebo objala tamtu paní nebo zastavila tamhleten pár a začala s nimi mluvit, jako bych je znala?
Čas od času se to však děje i ve vztahu k lidem, kteří jsou mi blízcí, a tam tato mnohdy bizarní nutkání narůstají nežádoucích rozměrů. Napadá mě tisíc absurdních způsobů, jimiž bych mohla zkazit situaci - říct nebo udělat něco nevhodného - a než odejdou, chvíli to trvá, a ta chvíle je dost dramatická, protože si uvědomuji, jak málo mě dělí od něčeho takového. Stačilo by rozechvět hlasivky a položit nevhodnou otázku nebo jen tak zcela zničehonic říct něco sprostého nebo třeba vstát a lehnout si na zem. Je to divné. A nejde o to, že bych něco takového z přesvědčení chtěla udělat, spíše naopak, jsou to věci, které by do mě nikdy nikdo neřekl a které bych nikdy udělat nechtěla, vlastně z nich mám spíše strach.
Když se mi to stalo posledně, bylo mi ještě několik dní poté opravdu hrozně, protože mi tenhle pocit přerostl přes hlavu a já se nemohla vzpamatovat. Shrnula bych to jako strach ze sebe samé. A je to moc divná věc, která do tohoto seznamu určitě patří. Možná vás to děsí a možná kroutíte hlavou a vůbec to nechápete, a obojí je v pořádku.


Další divná věc, s níž mám problémy, jsou vztahy. Myslím tak obecně, nejen ty partnerské, ale samozřejmě i ty. Možná by to bylo na mnohem delší povídání, ale do toho se mi moc nechce. To nejdůležitější je, že jsem se vztahy měla vždycky problémy. Ačkoliv jsem docela výřečná, někdy snad až lehce otravně hlasitá osoba, odmalička jsem víceméně sama.
Asi je to částečně tím, že jsem jedináček a skoro jsem nechodila do školky. A když už, tak jsem si brala moc papírů na kreslení a vadilo mi koukat na ostatní, když jedli, a při poledním klidu jsem nespala, takže jsem byla vyvrhel už v pěti letech. Ve škole jsem si našla pár kamarádek, ale ty mě pak začaly tahat za ruce a přesvědčovat o tom, že ve skutečnosti jsem kluk. Když jsem měla oslavu osmých narozenin, pozvala jsem si do bytu tři holky, ale mě nikdy nikdo na žádnou oslavu nepozval (až na děti máminých přátel, a za to mohli ti přátelé).
A tak nějak to chodí se mnou a s přáteli dodnes. Mnohokrát jsem se snažila s lidmi spřátelit - opravdu a hluboce - ale bůhvíproč to vždycky selže a já jen tak zničehonic zjistím, že pro lidi, jež považuji za své nejlepší kamarády, jsem až třetí nebo čtvrtá možnost, když ty první možnosti nemají čas. Vždycky mě to potom bolí, možná víc, než by mělo. A děje se mi to třeba právě teď, a je to jedna z těch věcí, kvůli nimž bych se nejraději někam zahrabala.
Přesto se nedovedu přestat snažit a taky v sobě neumím ubít tu potřebu všem pomoct, je-li to v mých silách. To je na tom to nejhorší; když nemáte kamarády, nejde to jen tak hodit za hlavu, musíte to pořád zkoušet, protože co kdyby to tentokrát někde vyšlo? A tak posílám poznámky a dělám korektury maturitních prací a vykládám dějiny literatury. Za milý úsměv, místy ani za ten. Ostatně jsou to jediné věci, v nichž mě někdo osloví nebo napíše zprávu. Ve většině případů.

Co se týče partnerských vztahů, je to snad ještě horší. Občas jen tak sedím a brečím, protože se bojím, že zůstanu celý život sama. A lidi okolo mě chodí a mají hrozně blahosklonné poznámky - protože neví, jaké to je, anebo protože si myslí, že je mi nanejvýš čtrnáct, a tak je logické, že ještě nemám žádné zkušenosti. Tedy, mám pár zkušeností s odmítnutím. A jednu velkou zkušenost s dlouhou, rozsáhlou platonickou láskou, jejímž hlavním projevem byly básničky a připitomělé škrtání dní v kalendáři.
Možná prostě jen neumím flirtovat. Nikdy jsem v sobě neměla moc opravdového ženského půvabu. Jsem dost prkenná, není na mně nic výrazného a rozhodně nevyvolávám ochranitelské pudy. Navíc jsem schopná dlouhé hodiny mluvit úplně o čemkoliv, což není moc přitažlivé, protože nikdo nechce chodit s výkladovým slovníkem. Tedy, mně by to nevadilo. Třeba si jednou k sobě najdu někoho podobně divného a osamělého. Ale vím, že když budu zoufale vyhlížet vztah na každém kroku, ničeho tím nedocílím, akorát budu vypadat pitomě. Takže jsem se s tím smířila. Už na to myslím jenom chvílemi. Naprostá absence spřízněné duše je jen další divná věc, s níž se musím sžít, a sem tam se to i daří.
(Ale přece jen, nemáte někdo slabost pro oči barvy bahna? Nebo úsměv typu Vetřelec? Nebo třeba by vás nadchla schopnost vyjmenovat všechna euroasijská hlavní města a přiřadit k nim vlajky?)


V mezidobí, kdy jsem měla rozepsaný tenhle článek, se mi zdál další sen, který si budu nepochybně dlouho pamatovat. V tom snu jsem opustila svoje vlastní tělo a dívala se na něj zdálky. Jenže se to stalo, aniž bych chtěla, a celé to bylo ve škole, a moje tělo sedělo na topení, když přišla do třídy vyučující a začala mi nadávat - jenže já byla teď jenom duše a nemohla jsem mluvit. Vší silou jsem tedy uzvedla svoje tělo z topení. Bylo překvapivě lehké a taky nečekaně pěkné, sen se odehrával ještě v době, kdy jsem měla dlouhé světlé vlnité vlasy.
S bezvládným tělem přehozeným přes neviditelné rameno jsem přistoupila k tabuli a křídou na ni psala vysvětlení toho, co se stalo, ale moje písmo bylo tak roztřesené, že se nedalo přečíst. Nemohla jsem nic dělat. Dokonce jsem si ani nevšimla toho, jak reagují lidi přítomní ve třídě, jako by se vytratili a byla tam jen já, ve dvou formách, duše zoufale podpírající tělo. Nešlo mi vstoupit zpět do těla, nevěděla jsem, jak, a tak mě napadlo, že k tomu možná dojde, když se budu těla držet co nejpevněji. Tak jsem se držela. Jenže pak jsem se probudila. Ve snu jsem se do těla nestihla vrátit. Bylo to jako objímat svou vlastní čerstvou mrtvolu. Nikdy dřív jsem neměla takovou potřebu zachránit se. (Kdybych mohla, nakreslila bych ten výjev, protože ho před sebou ještě pořád jasně vidím. Jenže tak dobrá nejsem.)

Původně jsem chtěla tento článek nechat jen tak, bez doslovu. Jenže mám pocit, že si pár slov na konec zaslouží. Tak tedy, článek o divných věcech a každodenních démonech vznikal okolo jarních prázdnin a jeho hlavním cílem je vypsat se z problémů, které občas nastíním v běžných článcích ze života, ale vždy se mi zdá nemístné je právě tam rozvádět do detailů. Má funkci čitě sobeckou, nesnažím se nikomu radit ani nikoho o ničem poučovat. Ani nad sebou, doufám, příliš nepláču, i když místy možná prosakuje sůl. Jde o konstatování mých malých osobních bojů. Nic víc a nic méně.
Vím, že bych sama sebe neměla brát příliš vážně. Že lidé, co k sobě přistupují s přílišnou vážností, jsou akorát tak nabubřelí a otravní, a taková bych já sama byla nerada. Tyhle divné věci, to jsou všechno malé, nicotné problémy, na pozadí světových událostí, a ač se to tak může zdát, za nic většího je nevydávám. Ale zároveň je to můj osobní malý svět, v němž se pohybuji den co den, a tak ho prostě nejde ignorovat.
Pokud vás dnešní článek nudil, jistě jste se nedostali až sem a nejspíš ho ani nebudete komentovat. Pokud jste se však dostali až jsem, děkuji vám za pozornost. Do komentářů se mi nemusíte svěřovat se svými osobními démony. Spíš mi možná můžete napsat... Jsou sny, které vám ulpěly v hlavě, aniž byste se o to snažili? A jak podle vás vypadá démon? Máte rádi sušenou šunku? (Možná by se jí mělo říkat sušunka, aby to bylo kratší.)


Přeji vám všem hezký začátek jara!
Iris

P.S.: Omlouvám se Sovičce, která nedávno vydala článek s úplně stejným názvem. Já tenhle svůj rozepsala ještě dřív, a pojmenovala jsem ho hned, a mám pocit, že kdybych ho teď přejmenovala, něco by na něm nesedělo. Tak snad vám to nikomu nevadí. Je to jedna ze zvláštních náhod, které se v posledních dnech dějí.

9 komentářů:

  1. Milá Terko, jsem strašně ráda, že jsi tenhle článek napsala. Většinou se jen tak míjíme ( vlastně s většinou lidí se jen tak míjím ) a já mám vetšinou nasazené ty pomyslné růžové brýle, díky kterým mi připadá, že život všech ostatních je bez problémů, prostě dokonalý.
    Občas sedím v lavici a ptám se sama sebe, co by se stalo když bych teď prostě odešla? Jak by reagovali kdybych nahlas řekla co si o výuce myslím? Co by se stalo kdybych začala říkat přesně to co si myslím v té chvíli kdy si to myslím? Občas se neuhlídám a jsem upřímnější než bych měla být... Prostě jsem ráda, že jsi mi na chvíli zase sundala růžové brýle a já vidím, že u nikoho to není dokonalý.

    OdpovědětVymazat
  2. Tenhle článek se mi nečetl lehce a popravdě nevím, jak ho okomentovat - v tom smyslu, že je těžké nějak komentovat tyhle tvé (často vnitřní) zážitky, které jsou prostě tvé. Rozumíš mi?

    Nicméně aby ses necítila divně - i mně se občas zdají takové sny, v nichž ztrácím kontrolu nad sebou. Párkrát se mi zdálo, že jsem najednou mohla létat a bylo to fajn, ale najednou jsem začala padat a padat a pořád jsem padala a už jsem se chtěla připravit na ten moment, kdy se moje tělo roztříští o zem, ale vždycky prostě jen padám. Nebo lezu nějakou rourou a najednou dolezu na její konec, chci se vrátit, ale jsem tam tak natěsnaná, že ani nemůžu couvat. Takže tam prostě jen jsem.

    A co se takových těch nápadů, že zakřičíš nebo skočíš do kolejí týče... mám je taky. Je to asi nějaká moje egoistická touha po pozornosti, vždycky jsem si přála vědět, jak by ostatní zareagovali. Třeba kdybych spáchala sebevraždu, chtěla bych vědět, jestli je někdo smutný nebo jestli mi někdo řekne něco na pohřbu. Jestli ten pohřeb vůbec budu mít. Ale naštěstí tyhle scénáře už nemám tak často. A vzhledem k tomu, že jsem takový prudký a neuvážlivý člověk, často řeknu něco nevhodného. Většinou to není příjemné.

    Měj se pěkně:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi jasné, že se nečte ani nekomentuje dobře. Obojí mě mrzí. Ani do jednoho nikoho nenutím. Ale díky, žes to přetrpěla.

      Vymazat
  3. Krásná slova, působí to na mě celé svým způsobem mile, byť obsah takovému slovu samozřejmě příliš nesedí. Já mám sny často divné až bizarní a plné strachu. Nikdy jsem sice nebyla na nějaké výklady snů, nicméně po tom, co jsem si všimla, že se ve většině mých snů jeden motiv pořád opakuje, jsem si začala říkat, že na tom asi něco bude. Hrozně často ve svých snech před něčím/někým utíkám. Často to ani není nikdo nebo nic konkrétního a vlastně na tom v tom snu ani nemyslím, jenom utíkám a schovávám se a mám pocit, že jsem v ohrožení, dokonce až v životním jako takovém. Nejhorší na tom bývá, že občas, když chci takto utíkat nebo potřebuji něco jiného důležitého udělat nebo říct, najednou jako kdybych byla v nějakém slow motion módu, moje tělo je hrozně těžké a já se snažím s obrovským úsilím dávat nohu před nohu nebo se snažím něco vyslovit a vůbec to nejde. Každopádně spánkovou paralýzu jako takovou jsem ještě nezažila a věřím, že to musí být opravdu velmi nepříjemný zážitek. Je mi líto, že to zažíváš tak často.

    Ještě bych chtěla říct, že úplně chápu tu nedůvěru v sebe sama. Já ji zažívala (snad mi promineš ten sebestředný komentář) intenzivně dlouho a stále to ještě v menší míře přetrvává. Duše je velmi křehká a zvláštní „věc” - někdy propadám úplně stejným myšlenkám a pocitů - co kdybych najednou udělala tohle nebo řekla tamto? Ty obsesivní myšlenky typu „stačilo by se jen trošku nahnout a...” bývají opravdu děsivé, protože by stačilo tak málo...

    Nebudu tu dál rozvíjet své démony, jak píšeš, někdy budu muset svoje myšlenky sama nějakým způsobem sepsat. Celé to zmiňuji kvůli tomu, že kdyby třeba byla i jen malá šance, že ti nějakým způsobem pomůže, že někdo něco podobného zažívá/cítí a že mi to vůbec nepřipadá divné (nebo aspoň ne v tom smyslu, že bych se s tím nedokázala ztotožnit), tak to stojí za napsání. A kdyby ne, tak to můžeš klidně ignorovat. Zdáš se mi jako velmi zajímavý, silný a něžný člověk a tvoje slova jsou pohlazením po duši, i když z těchto mi je trochu těžko.

    Posílám spoustu lásky ♡

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě to mám choť celé smazat, protože nerada píšu věci, z nichž je lidem těžko. Nejradši bych lidem dělala jen radost. Jenže to nejde.

      Vymazat
  4. Jako malé se mi zdával "sen" (byla jsem přesvědčená, že to je realita jen časem jsem to pojmenovala sen, protože mi nebylo jasné, kam to zařadit). Pravidelně jsem v něm skákala dolů ze schodiště tak, že jsem se přes něj jen tak lehce snesla a přeletěla tak všechny schody. Prostě jsem si tímhle způsobem chodila hrát. Dělala jsem to záměrně s tím, že mě to bavilo. Doteďka si pamatuju ten pocit a celou tu atmosféru toho snu a vyvolává to ve mně hrozně zvláštní pocit.

    Ten dojem, že nikam úplně nepatříš, protože jsi až několikátá možnost, znám. Kdysi jsem si taky hrozně přála někam zapadnouz v tom smyslu, abych byla nedílnou součástí, aby se se mnou počítalo, nezapomínalo, že taky existuju a aby byli lidi, kteří, když mají něco v plánu, sami od sebe půjdou i za mnou, prostě, jak už jsem psala - abych někam patřila.
    Nebyla jsem nikdy úplně bez kamarádů, v různých časových úsecích jsem byla součástí skupin lidí nebo měla i jednotlivé navzájem se neznající kamarády. Potkalo mě právě ale i období, kdy mi přišlo, že nepatřím vůbec nikam... Ono je to jako se vším ostatním. Chce to přestat lámat přes koleno a ono se to vyvrbí samo tak, jak ma vesmír v plánu. Osobně si myslím, že nikdo nemá "dáno" být nešťastnej... Ale rozhodně máme za úkol se rozvíjet, poučit se, ze všeho si něco vzít. Třeba musíš nejprve něco pochopit, aby ses posunula někam jinam. Stejně jako hrají obrovskou roli jen ta nejupřímnější přání, která uvnitř sebe máme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, je hezké a motivující číst taková povzbudivá upřímná slova.

      Vymazat
  5. Jsem povídala, že mám v zámyslu okomentovat některé tvé články, a tak to plním! :D Akorát jsem na tom trochu profitovala - je z toho článek - https://anchorinyzapisky.blogspot.cz/2018/03/pod-poklickou-veci-prazdnin-2017.html. O jiných divnostech možná tušíš z minulých článků/komentářů. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Jo a ty dva sny jsou fakt děsivé, stejně jako ta paralýza v reálu. :/ Držím palce, ať ti dají pokoj, stejně jako ty myšlenky a pocity! :) Jinak některé ty myšlenky v článku zmíněné jsou mi blízké, strach ze sebe samé...

    Ze snů mi asi utkvěl v hlavě dva, které se mi zdály, když jsem byla malá.
    Jeden z nich byl nějak o čertovi a když jsem se probudila a podívala se na strop nad rodiči, tak se část toho stropu zatřásla, vytvarovala do obličeje čerta a ozval se takový nadpozemský smích. To mě fakt vyděsilo.
    Během dalšího jsme šli s rodiči lesem, spěchali jsme domů, když tu mě nějaké strašidlo zatáhlo někam do křoví a už jsem se v tom snu neviděla, což mi přišlo fakt divný a nějak jsem se po chvilce probrala.
    Podobu démona asi nechci moc popisovat. Nejspíš černý dým, ale pevný?
    Sušenou šunku asi nemusím. :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.