sobota 24. března 2018

Minus patnáct

Letos to bylo po dlouhé době poprvé, co se mi klepaly nohy zimou. Vlastně nejen nohy. Třásla jsem se celá, když jsem šla mrazivou, suchou ulicí, a nešlo mi pořádně ani spočítat, kolik vrstev oblečení na sobě mám. Kabát na mně vlál - prý je málo zimní - a já cítila podivné zadostiučinění, že nikdo z kolemjdoucích netuší, kolik dlouhých rukávů jsem na sebe toho dne nasoukala. 
Nikdy dřív se mi nestalo, že by se mě zima dotýkala tak osobně a na kost. Bylo minus patnáct stupňů. A vlastně také minus patnáct kilo, jak jsem si toho dne šokovaně uvědomila, když jsem ze sebe shazovala svých téměř patnáct vrstev.

Když jsem před rokem psala nadšený článek o žebrech a kyčlích, bylo všechno úplně jinak. Můj život měl zcela jinou atmosféru. Vlastně tomu moc nemůžu uvěřit, a chvílemi mám pocit, jako bych to staré já nebyla já, ale spíše nějaké ne-já, jež mi klade odpor, čímž mne definuje (tímto zdravím pana Fichteho a jeho Ichheit). A přitom se to stalo tak plynule. Asi je to případ té lodi, jíž vyměňujete jedno prkno po druhém, až je z ní nakonec úplně jiná stejná loď. A o tom bude tento článek. Tak trochu pokračování toho, který vznikl téměř před rokem, akorát možná zamotanější. Protože všechno souvisí se vším.
Původně jsem se chtěla striktně držet tématu fyzické schránky, ale to byste si asi moc nepočetli. Je to všechno mnohem komplexnější, navíc jsem přesvědčena, že všichni to vidíme jinak. A že já nejspíš často působím povrchně, se svými šatičkami a podpatky a červenými nehty a potřebou fotit se. Takže možná budou následující řádky trochu jako obhajoba toho, jaká jsem, jak vypadám a co a proč jsem se sebou za uplynulý rok a půl udělala. Také budu chvíli mluvit o tom, jaké to je, pomalu začínat splývat se svou tělesnou schránkou. A v neposlední řadě o tom, že ne všechny mraky odchází společně s kily, které nechcete.

Po většinu svého života jsem byla "ta tlustá holka". Nikdy jsem nespadala do kategorie obezity, podle tabulek BMI jsem vždy měla prostě nadváhu, ale i tak to bylo zkrátka hodně kil navíc. Na základce se mi děti smály, kvůli čemuž jsem odešla na gymnázium, kde se mi dělo to samé, akorát s jinými dětmi, a jenom v prvních letech. Jenže pořád jsem byla prostě nežádoucí, cítila jsem se odmítaná, nikdo se mnou nechtěl chodit ani na mě sáhnout, na tělocviku jsem byla za nemotorného hrocha, dělalo mi problém vyjít tři patra schodů. Nic mi neslušelo, v ničem jsem se necítila dobře. Byla jsem prostě divná. Nikdy jsem si o sobě nepomyslela, že jsem hezká - vždycky to bylo spíše "no, snad aspoň nikomu nezacláním ve výhledu na ty hezké lidi".
Když jsem byla v sextě, situace poněkud vyeskalovala. Ten rok jsem chodila do tanečních a viděla okolo sebe plno krásných, štíhlých dívek, které si na sebe mohou vzít úplně cokoliv. Tiše jsem litovala svého tanečního partnera, že musí tančit se mnou, když by mohl mít někoho mnohem hezčího. V průběhu roku jsem nabírala kilo za kilem a když jsem pak v červnu musela na takovou tu běžnou lékařskou prohlídku, styděla jsem se a celý den předtím nic nejedla. Na konci léta jsem vážila nejvíc za celý svůj život - sedmdesát šest kilo, což je hodně vzhledem k mé výšce (165 centimetrů). Cítila jsem se hůř než kdy jindy. Má standardní váha byla okolo sedmdesáti kilo, a teď jsem najednou měla šest navíc. A poslední kapkou byly dobře míněné, ale ne moc citlivé poznámky lidí v mém nejbližším okolí. Nejdřív jsem se zařekla, že jsem přece takhle spokojená, a že na sobě nebudu nic měnit, ale nakonec jsem udělala přesný opak. Bylo to na konci srpna 2016. Od té doby jsem se už nikdy nevrátila.

O samotném procesu hubnutí nemám moc co říct. Možná je to paradox, protože právě to se zdá být nejdůležitější částí mého sdělení. Když někdo píše o hubnutí, obvykle píše o tom, jakým způsobem se mu to zdařilo. Mně k tomu stačilo jíst zdravě a začít se hýbat. Začala jsem každý večer cvičit a cvičím doteď, pořád stejně. Postupem času mi přestaly dělat problém věci, které jsem nikdy předtím neudělala (třeba svíčku), a začínalo ze mě padat oblečení (místy doslovně), a hlavně, pořád to šlo dál. Do loňského maturitního plesu jsem měla pryč deset kilo. Vlastně jsem měla pocit, jako bych rozkvétala. Fyzicky a zároveň psychicky. Den co den jsem se měla čím dál raději. I když jsem se možná styděla to přiznat.

V současné době už nehubnu. Je to logické. Přibližně před rokem se hubnutí začalo zpomalovat a teď se zastavilo na mrtvém bodě, těsně pod šedesáti kily (doufám, že vám nevadí, že jsem ohledně přesných váhových údajů tak otevřená, ale podle mě je to prostě jen číslo a tak se nemusím stydět ho komukoliv sdělit). Má váha není žádný extrém a někteří by mě ještě jistě označili za tlustou, protože zcela upřímně, klepou se mi stehna. Jenže dál už to prostě nejde a tak nechci hubnutí lámat přes koleno. Asi mám v porovnání s ostatními ještě pořád dost pomalý metabolismus. Udržovat si váhu je podobně složité jako hubnout, zvlášť pokud to děláte jako já, bez všelijakých poradců, tabulek a tak. A já taky nemohu se stoprocentní jistotou říct, že se mi to bude dařit napořád, stát se totiž může úplně cokoliv. Ale momentálně je má váha jedním z mála pevných bodů v mém životě.

Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Každopádně, hlavně během posledního roku jsem zjistila, že sebeláska a sebepřijetí dost možná funguje na principu vrstev - alespoň u mě. Když jsem vážila o patnáct kilo víc, nemohla jsem se na sebe podívat do zrcadla a každý večer se trápila tím, že mám moc tlusté paže, myslela jsem si, že jakmile zhubnu, všechno se tím vyřeší. Že můj život bude nejen mnohem hodnotnější, ale naprosto bezchybný. Nebyla to konkrétní představa, protože jsem se s tou představou nedostala dál než právě k štíhlejšímu tělu, a dál jako by nic nebylo. Jako by se všechny moje problémy daly shodit pohybem a zdravou stravou. A chvíli jsem dokonce měla pocit, že by to tak mohlo fungovat - to bylo někdy minulý rok na jaře, když jsem se začala vyloupávat z kabátů a svetrů do tvar odhalujících oblečků.
Jenže zanedlouho jsem zjistila, že to tak nefunguje, že sebepřijetí je mnohem komplexnější. A taky že na to, že se sama sobě líbím, jsem si zvykla opravdu dobře a rychle. A pak je tu moje hlava, moje myšlenky, moje divné stavy, moje vztahy, které nefungují, moje manuální a prostorová neschopnost, moji kamarádi, kteří mají ostatní lidi mnohem radši než mě, a... A nic z toho nezmizelo s patnácti kily bůhvíčeho, co se ze mě vypařilo. Naopak se to svým způsobem ještě obnažilo, protože teď není možné svádět zmíněné problémy na mou nadváhu. Protože má nadváha neexistuje. Teď před problémy stojím sama. Ještě dva roky zpátky by mě nikdy nenapadlo, že to takhle může být - i když se to vám, kteří jste nikdy svou váhu neřešili, může zdát zcela samozřejmé.

Ale nesmím znít moc negativně. Tento článek nemá být pesimistický. Vlastně i to, že jsem postupně přijala svou tělesnou schránku za opravdu svou, změnilo plno věcí. Tak například to, jak se ke mně chovají lidé v mém okolí, to by bylo na samostatnou kapitolu a zvládla bych o tom elaborovaně hovořit hodiny, ale jelikož tohle je jen blog, ušetřím vás toho a shrnu to jen tak stručně.

Zpočátku si toho, že jsem začala hubnout, nikdo nevšímal, protože to asi nebylo vidět. Lidi to začali komentovat až když jsem měla okolo sedmi kilo dole, což je dost, a já byla samozřejmě ráda, že si toho někdo všimne. V tu dobu jsem podle tabulek BMI oficiálně překročila hranici nadváhy a už jsem měla normální váhu, přijatelnou pro mou výšku, a když už to někdo komentoval, byly to veskrze pozitivní a povzbuzující reakce. Tak jsem nabyla dojmu, že to tak asi bude i nadále. Protože logicky, kdo by měl potřebu na to, že někdo zhubl, reagovat negativně? Jenže to jsem asi byla moc naivní a sebestředná. 
Na jaře, když jsem, jak už jsem psala, začala odhazovat vrstvy, jsem zaslechla první rádoby starostlivé narážky - "A nehubneš už moc? Jíš ještě? Nezvracíš? Snědlas dnes něco? Nejsi anorektička?!?" A to mi úplně zbořilo iluze. Samozřejmě že nehubnu moc, snad každý pozná, že k podváze mám opravdu hodně daleko. Jím docela dost, sice logicky ne tolik, jako dřív, ale rozhodně nehladovím (a snídaně ani polévky jsem nejedla nikdy, ani před touto anabází s hubnutím). Myslím, že není vůbec hezké člověku, kterému se sotva podařilo zhubnout, hned podstrkovat poruchy příjmu potravy. Navíc to působí jako zlehčování těchto nemocí. Ne, nedojím tohle jídlo, už jsem plná - ale to přece neznamená, že musím hned trpět anorexií, prostě jsem jenom najedená. Píšu to sem i proto, že pod tím loňským článkem mi hned jeden takový komentář taky přistál, a dost mě tenkrát popudil. Nejvíc mě na tom mrzí to, že na mně budou lidé vždycky schopni najít něco, co je špatně. Akorát teď už to není "Ta holka je tlustá!", ale "Ta holka zhubla, nemá náhodou anorexii?" (A chápu, když si někdo dělá starost, ale taky dovedu poznat starost od rýpavé poznámky, pochopte.)

To byla ta ne moc hezká část reakcí okolí, která mi samozřejmě leží v hlavě, protože občas věnuji příliš pozornosti špatným věcem. Pak se mi ovšem také dějí hezké věci. Například jsem zaznamenala, že teď mnohem líp splývám s kolektivem. Dělá mi menší problém komunikovat s lidmi. Lidem, zdá se, naopak dělá menší problém komunikovat se mnou. Ještě donedávna jsem byla přesvědčena o tom, že je to vlastně děsně pokrytecké a hnusné, a že lidé se se mnou začali bavit jen kvůli tomu, že už teď nejsem ta tlustá holka (přičemž uvnitř jsem pořád stejná a mluvím taky pořád stejně), ale později mi došlo, že je to dost možná úplně jinak. Že dokud jsem se sama za sebe styděla, nejspíš se mnou byla mnohem horší řeč, a byla jsem nepřístupná a nepříjemná a odmítavá. Sama sebe jsem neměla ráda, a tak jsem nechtěla nikomu dovolit, aby mě měl rád. Jen jsem to tak nevnímala. Dává to smysl? Nezní to pitomě, že taková materiální maličkost může způsobit tyhle věci?

No a pak je tu třeba nakupování oblečení. To je další dobrá věc, i když také ne tak úplně dobrá - potřebuji teď totiž plno nového oblečení, které jsem si ještě nestihla dokoupit, protože je to moc finančně náročné. Ale stejně je to hezké, mít občas pocit, že mi něco sluší. I když pořád platí, že ve zkušební kabince se občas cítím jako příšera. Neposuzujte svůj vzhled podle toho, co vidíte v kabince. Většinou tam mají divné světlo, navíc tak moc zblízka na vás v ošklivém světle nikdy nikdo koukat nebude. (Teda aspoň na mě ne.) A co se týče oblečení, konečně jsem mohla vyměnit podprsenky s kosticemi za ty bez kostic. A je to vážně skvělé, nenosit každý den na hrudi divné sdrátované brnění. Snad jsem vás touto informací moc nerozhodila.

Samozřejmě si o sobě nemyslím, že vypadám bezchybně a dokonale. Naopak, vidím na sobě mnoho nedokonalostí a chyb. Ale bůhvíproč je vůbec nemám potřebu likvidovat. Asi teď už vím, že to jsou v porovnání se světem maličkosti, a že mi na rozdíl od nadváhy nebrání v pohybu a fyzickém zdraví. To jen abyste nenabyli mylného dojmu, že jsem teď hrozně namyšlená, když vlastně nemám na co. Mám teď ráda svoji postavu, ano, a začínám se smiřovat i s tím, že mám široká ramena a téměř žádné boky, což mě vždy rozčilovalo. Mám ráda svoje vlasy, i když se mi vlní tak jak chtějí ony, a ne tak, jak chci já. Mám ráda i ten milion jizev, který na mně zbyl po zimě. Nemusela bych je mít, jistě, a v létě se asi nevyhnu zkoumavým pohledům a otázkám, kde se vzaly - ale když už je mám, budu je mít ráda. Protože svět nestojí na tom, jestli mám kůži bez poskvrnky nebo naopak s plno poskvrnkami. 
Dá se to chápat? Spouštěčem sebepřijetí (nebo, chcete-li, sebelásky, i když ten pojem nemám moc ráda) nemůže být dokonalost, ale přijetí nedokonalostí. Co můžu a chci změnit, to klidně změním. S nadváhou jsem se koneckonců trápila hodně dlouho, vinila jsem ji ze všeho. Ale teď, když už je pryč, na své fyzické schránce nebudu hledat další věci, jichž se musím zbavit, abych byla spokojená. Raději se zaměřím na kultivaci zmatku ve své hlavě. To bude běh na mnohem delší trať. Jo a taky bych ráda začala běhat.

Stejně jako loňským článkem, ani tím dnešním nechci říct, že je špatné mít nadváhu nebo že by všichni měli hubnout. Vůbec není mým cílem generalizovat. Jen jsem vám chtěla poskytnout svůj pohled na věc. Tento článek je extrémně sobecký, neboť hovoří jen a pouze o mně. A neodsuzuji svoje staré já, a pokud někdy ano, rozhodně ne kvůli váze. Cítím se teď jinak, což je přirozené, protože přece stárnu, dospívám a měním se - a jako bonus jsem k tomu ještě shodila pár kilo, což mi pomohlo k tomu, abych se měla raději, ale zároveň také abych se sama k sobě postavila rovněji a upřímněji. Zranitelněji a silněji zároveň. Ale koneckonců, z jistého úhlu pohledu jsem to pořád já, s hlavou plnou básniček a rukama umazanýma od barev. A kotrmelec neudělám ani teď, po ztrátě patnácti kilo. Takže kousek Ichheit zůstal.

Možná jsem se do toho už zamotala a nejde mi rozumět. Což se mi stává často. Obvykle mi bývá vytýkáno, že přikládám příliš velký význam banalitám. Přeháním. Moc přemýšlím. A teď, když jsem konečně dokončila a odevzdala svou maturitní práci, mám konečně zase čas formulovat takové myšlenky do slov a do článků. Tak jsem si říkala, že musím napsat tento článek. Jako pokračování toho článku s pitomým názvem o žebrech a kyčlích.
Mám obavy, že si tohle nikdo nepřečte a nedostane se mi žádné reakce. Ale i kdyby to tak bylo, mám aspoň dobrý pocit, že jsem tyhle myšlenky formulovala sama pro sebe. Abych si je utřídila. Také si nejsem jistá, zda jsem sdělila vše, co jsem měla v plánu. Osnovy mi nejdou. Jakmile začnu psát, je to jako bych měla v hlavě tornádo, které všechno stáčí do jednoho velkého trychtýře.

Tak tedy, hlavní pointou tohoto článku je, abyste si se svým tělem dělali, co chcete. Pokud vás něco konkrétního trápí, dříve nebo později to dojde do bodu, kdy to sami změníte, ať už vás to bude stát jakékoliv úsilí. Nebo se s tím smíříte. Obojí je řešení. A s tím souvisí, že když už něco děláte, musíte to dělat hlavně pro sebe, protože vždycky se najde někdo, kdo do vás bude rýpat, ať už děláte cokoliv. Tak, konec motivační chvilky. Tohle nemám ve zvyku.

Fotografie na začátku článku je podobně neumělá jako ta loňská. Jejím původním účelem bylo zdokumentovat moje nové šaty, které jsou na mé poměry dost odvážné. Jako vedlejší produkt si můžete prohlédnout mou zmatenou, přeplněnou knihovnu.


Momentálně je můj život zvláštní, jako by nečekaně nabíral spád. V některém z příštích článků bych ráda poreferovala o své maturitní práci - o tom, jak se mi psala i o tom, co jsem z ní zjistila, protože plno lidí považuje mé téma (rozbor textů Jiřího Wolkera) za pitomost, a tak bych jim to ráda vyvrátila, aniž bych jim cpala pod nos celou dlouhou práci. Jinak pomalu začíná jaro. Mírně se obávám budoucnosti. Sem tam v noci přeložím nějakou fyzikální frázi. Asi se budu hlásit do soutěže SOČ. Ve středu byl Mezinárodní den poezie, den odevzdání maturitní práce a taky den, kdy jsem se oficiálně začala učit portugalsky. Včera jsem dokončila básničku, s níž jsem spokojenější než s těmi ostatními, které jsem za poslední dobu napsala. Básničky jsem si, mimochodem, přestěhovala na tuhle adresu - kdyby vás to zajímalo. A doufám, že vás nový obrázek v záhlaví moc nezděsil. Byl to spontánní nápad a takové bývají nejděsivější, každopádně, mně se to líbí.

Jak se máte vy? A co v téhle době nosíte? Nejspíš se na to ptám každý rok - ale nemůžu si pomoct, pokaždé mě příchod jara vykolejí, co se týče kabátů, čepic a rukavic.

Tak snad jsem vás dnes ničím neurazila ani neunudila na pokraj smrti. Přeji vám hezké nejhezčí období roku.
Iris

4 komentáře:

  1. S každým tvým článkem vždycky přemýšlím a snažím se dát si dohromady, jaká jsi (respektive spíše jak na mě působíš a jak tě já vidím). Třeba teď mi připadáš jako člověk, který má zdravé uvažování a možná mě až ohromuje ta tvoje schopnost jisté nesebelítosti a celkového realistického vhledu do tvých problémů. Na druhou stranu vnímám i ten opačný pól, takovou hrozně něžnou, lehce zmatenou duši a celkově jsem z tebe prostě trochu na větvi (v tom nejlepším mínění), hrozně mě zajímá a fascinuje tvůj způsob myšlení a vyjadřování. A třeba se taková vůbec nevidíš, je to opravdu jen čistě můj pohled, jaký jsem si utvořila během čtení tvých článků...:)
    A možná to tak obdivuji proto, že já jsem v tomhle spíš opak. Třeba že se rozhodně nevidím realisticky (a mám sklony k sebelítosti, i když to bytostně nesnáším). Co se týče váhy, jídla a hubnutí, měla jsem s tím problémy, i když jsem byla na hranici podvýživy snad odjakživa. A bylo to právě tím zmatkem v hlavě, který jsem ještě úplně nepřekonala, ale trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že té „dokonalé” postavy nejenže nemůžu dosáhnout ale že bych tím nic ani nevyřešila, takže chápu to, jak jsi vnímala, že s kily nezmizí i všechno ostatní.
    Omlouvám se zmatený komentář, mám podobný problém s tříděním a vyjadřováním myšlenek (i když v tvém článku jsem se nijak neztratila), tak snad je aspoň trošku k pochopení :D Chci jen říct, že jsem moc ráda, jak to vidíš a že se máš ráda i s nedokonalostmi, které jsou snad právě to krásné (i když je absurdní, že to říká někdo jako já, kdo se s těmi nedokonalostmi pořád ještě smiřuje) a že jsi hrozně krásná, aspoň podle mě :))
    A o tvé maturitní práci bych si přečetla moc ráda. Měj se hezky :)

    OdpovědětVymazat
  2. Cením si takové otevřené a upřímné zpovědi a doufám, že hlavně pomohla tobě v utřídění myšlenek. Co si z článku odnáším já, je utvrzení v tom, že věci, které nás v životě obklopují, spolu souvisejí. Málokdy můžeme snadno označit jeden jen nebo jednoho člověka a říct, tohle je problém, a jednoduše se s tím vyrovnat. Všechno v životě je komplexní a boj s fyzickou schránkou úzce souvisí s tím, jak je na tom duševní jádro. Je skvělé, že se teď cítíš líp, dosáhla jsi svého cíle a pomohlo ti to i v dalších oblastech. Sama jsem nadváhu nikdy řešit nemusela, jsem řekla bych ve zlatém středu, ale sebepřijetí či sebeláska je běh na dlouhou trať, něco, na čem je potřeba pracovat každý den znovu a znovu, často to rozhodí nějaká maličkost, jindy jsem se sebou ale naprosto spokojená. Snažím se to vše posilovat zapisováním vděčnosti.
    Poezii Jiřího Wolkera jsem měla jako jednu z mála vždy ráda, takže si článek o tvé práci ráda přečtu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle článek jsem si dneska odpoledne přečetla asi třikrát a pokaždé jsem v něm našla něco nového, asi jako když si několikrát po sobě poslechneš oblíbenou písničku a při každém dalším přehrání si všimneš, jak hezky zní ten verš ve třetí sloce, a co když poslední slova písně mysleli tak a ne tak... Však víš. Snad se mi povede zareagovat na všechno, na co zareagovat chci, a snad to nebude působit moc blbě.
    Huh, takže... Myslím, že s těmi nepovedenými reakcemi okolí tě možná docela chápu. Nesnáším, když mi někdo říká takové věci. Nikomu do mé ani do tvé postavy nic není, pokud to tedy nejsou opravdu hodně blízcí lidé, kteří to myslí dobře, ale takoví obvykle nemívají potřebu ti jen tak vmést do tváře, že vypadáš jako anorektička, nebo naopak (což se stává mně) něco jako "A víš, že jsem hubenější než ty?". Nemůžu si pomoct, ale vidím v tom řešení jejich vlastních problémů. Dokonce si i vzpomínám na ten komentář u tvého starého článku, taky mě tenkrát trochu rozhodil.
    Nikdy jsem nebyla vyloženě tlustý člověk - k nadváze mám ještě pořád dost daleko - ale rozhodně nejsem ani hubená, ačkoli bych si to moc přála, a právě ze strachu z podobných poznámek jsem se hodně dlouho bála začít hubnout, nebo se o to aspoň pokusit. Na jednu stranu bych se ráda dožila dne, kdy se nebudu stydět vytáhnout triko s krátkým rukávem (a to ani nemluvím o něčem, jako jsou kalhoty sahající JEN po kolena - ano, to kvůli oblečení tak nesnáším léto), ale na druhou stranu se bojím, že si někdo všimne, že jsem shodila blbá dvě kila (která navíc můžu snadno zapřít, pokud by byla opradu jen dvě, protože to není skoro nic) a bude mít potřebu to nějak okomentovat, i kdyby jeho komentář byl hezký, povzbudivý a myšlený naprosto upřímně. Jsou chvíle, kdy se za to nesnáším. Ale, na což jsem fakt pyšná, před pár dny se mi podařilo překonat všechny své vnitřní... nevím, jak to nazvat, prostě vnitřní cosi, a začala jsem po večerech cvičit. Potají, ale občas si dokonce říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby na to někdo přišel, což je asi krok dobrým směrem. Doufám. (A naučila jsem se dělat sklapovačky!) Vlastně si myslím, že jsem reálně zralá na léčení. Jen při psaní těchto slov mi buší srdce a celkově jsem hrozně nervózní, protože co kdyby náhodou někoho napadlo si do mě rýpnout.
    Bylo by skvělé, kdyby se všichni měli rádi a nestyděli se za svá těla, vlasy, nohy, zájmy a tak, a upřímně doufám, že k tomu hodní a milí lidé dospějí (najdou se však bohužel i tací, jimž nic dobrého přát nedovedu). Je hezké, že tobě se to podařilo, a snad ti to i vydrží.

    OdpovědětVymazat
  4. Podle mě člověk prostě nemůže být se sebou doooravdy spokojený, když je tlustý. Neznamená to, že hubený lidi = šťastný lidi, ale je to takový další krůček ke spokojenosti sr sebou, řekla bych. Hubenější je pohyblivější, energičtější - fyzické žití pro takovou osobu nemá tolik překážek. Dovoluju si to tvrdit proto, že jsem taky zhubla celkem dost. Kila pak moc neznamenají, po čase už jde jen o tvarování postavy...)
    Co tím chci říct. Ono hubnutí není cesta ke štěstí, ale je to rozhodně dobrý krok pro zbavení se jednoho z významných lidských neštěstí, kterými trpíme. Nikdo nechce být pro ostatní špekoun. Nejenže je to nepříjemné ve společnosti - protože lidi jsou zlí - ale nedá se tak pohodlně existovat... Jak si pak má člověk budovat nějakou sebelásku?

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.