neděle 18. března 2018

Playlist pro dny, kdy nevím, jak mi je

Čas od času mívám podivné hudební záseky. Mám na mysli období, kdy buď neposlouchám skoro nic, anebo ta, kdy točím jednu až dvě písničky pořád dokola. Děje se to v rozmanitých životních situacích. Ještě jsem nevypátrala, co přesně spouští takové stavy, ale během posledních čtyř měsíců - tedy od chvíle, kdy se na tomto blogu objevil poslední playlist - jsem se do podobného rozpoložení dostala hned několikrát.
Třeba když jsem seděla na posteli a pozorovala, jak na mně naskakují červené fleky. Nebo když jsem si třídila zamotané dojmy z plesu, což se dělo asi ve třech vlnách. Nebo když jsem plakala, že chci mít úplně jiný život. A nakonec taky ve chvílích, kdy jsem vůbec netušila, jak mi je. Ani trochu. A je vlastně těžko říct, jestli to pomáhá nebo ubližuje, zaseknout se na jediné hudební vlně. To musím ještě vyzkoumat.


Tento playlist, který sestavuji mezi poslední kapitolou, úvodem, závěrem a anotací své maturitní práce, si klade hned několik cílů. Ten první je představit vám písničky, které jsem v poslední době poslouchala pořád dokola, abyste si to uměli představit. Zadruhé bych ráda hudebně popsala atmosféru posledních čtyř měsíců. A pak, to je ten nejsobečtější cíl, bych se ráda dostala ze svého hudebního začarovaného kruhu. (Bude to ještě chvíli trvat, než ze sebe otřesu ten hrozný formální styl psaní. Ale v jednom má pravdu - je lepší stanovit si cíl, ať jde o cokoliv.)

Od posledního playlistu se mnohé změnilo. Tak například, uplynula zima, ta zima, o níž jsem pochybovala, že ji přežiji. Také mám na sobě mnohem víc jizev než v na začátku prosince, jsou všude, ale už jsem si na ně docela zvykla. Jsem o čtyři měsíce starší, už je mi oficiálně osmnáct a půl, což znamená, že existuje možnost, že se dožiji 19 let. A taky jsem o čtyři měsíce blíže maturitě, a pořád platí, že jediné, čeho se bojím, je angličtina. V neposlední řadě mám za sebou ples, pár milých přátelských gest, jedno malé zlomené srdíčko a hodně čajů s citronem. Hlavu plnou proletářské poezie, ale nedá se nic dělat, jinak to nejde. A momentálně, až dořeším maturitní práci, si asi začnu hledat nějaký milý jarní kabátek, který na mně nebude viset jako na ramínku.

Skladby, které jsem dnes vybrala, jsou možná trochu jiné, než ty, které vybírám obvykle. Anebo se mi to jen zdá, protože jsem asi trochu konzervativní, co se týká hudby. Každopádně dnes uslyšíte mnohem více mužských hlasů. A mnohem... Mnohem více písní o neklidných srdcích.


Here's where gentlemen avert their eyes
Maybe she's a gentleman in disguise
In disguise

Píseň Roma Fade je tak zvláštně ikonická. Když jsem ji přibližně před měsícem slyšela poprvé, nemohla jsem se od ní odtrhnout, protože jsem potřebovala zjistit, co je na ní tak speciálního. Zní... temně. Vášnivě a zároveň mírně děsivě, obzvlášť v kombinaci s tím videoklipem. Probouzí ve mně živé představy situace, do níž by mohla zapadat; a klidně by to mohla být nějaká úplně banální situace, třeba oběd v jídelně nebo cesta autobusem nebo školní hodina nebo tak, protože občas má i zcela běžná chvíle potenciál přeměnit vás na molekulární bázi. Já sama už dlouho nic takového nezažila, ale vím, že to jde.
A pak se mi taky líbí ten kousek, kde se zpívá o dívce s mužským pohledem, protože to tak trochu znám od sebe. Nedá se to tak snadno vysvětlit, i tahle malá část textu vzbuzuje mnoho otázek, otázky, všude otázky, a pak ještě ten nebývale elegantní temperament, jehož je píseň Roma Fade plná. Možná to v ní slyším jen já (ale nejspíš ne).
Andrew Bird je mi sympatický a stejně tak jeho hudba, i když jsem ji objevila teprve nedávno. Třeba skladba Pulaski at Night je podle mě opravdové procítěné umělecké dílo, jako z nějakého starého černobílého hotelu.

Yo llevo en el cuerpo un dolor
Que no me deja respirar
Llevo en el cuerpo una condena
Que siempre me echa a caminar

(Nosím v těle bolest/ která mě nenechá dýchat/ nosím v těle rozsudek/ který mě navždy nutí chodit)
Manu Chao je interpret, jehož zná nejspíš každý, kdo se kdy začal učit španělsky, protože většina profesorů se třídou začátečníků zpívá písničku Me gustas tú (na níž se dobře vysvětluje, jak funguje sloveso gustar, první velká výzva, a taky obsahuje mnoho užitečných slovíček, včetně slova marijuana). Třeba já si Me gustas tú pamatuji už z dob, kdy mi bylo třináct, a popravdě ji nedovedu poslouchat, aniž bych si vzpomněla na tuhle dobu, což je škoda, mít takhle znechucenou vcelku pěknou písničku.
Nedávno jsem však v jakési nostalgické náladě Manu Chao objevila znova, a objevila písničku Desaparecido (což by se dalo přeložit asi jako Zmizelý), a hned jsem si ji oblíbila, i když by do mě asi moc lidí neřeklo, že se mi tohle bude líbit. (Vlastně je to hrozné, neustále bojuji proti nějakým očekáváním, kterým bych měla odpovídat, ale neodpovídám.) Spadá do stejné kategorie jako písnička Volar od Álvara Solera, kterou jsem vám představovala minule - je o létání, mizení, volnosti, nutnosti utíkat a odcházet. A přitom je to celé tak nečekaně klidné.
Já osobně v sobě rozsudek, který mne nutí utíkat, nenosím, ale znám pár lidí, jichž se to týká. Je to těžký úděl. A teď tím opravdu nemyslím takové ty lidi, kteří mají potřebu cestovat jen proto, že neví, co jiného s penězi. Tahle písnička je o pravé živočišné potřebě mizet a znova se objevovat, jenže jinde.

Oh I want you, I want you, I want you
On a chair with a dead magazine
In the cave at the tip of a lily
In some hallways where love's never been

Abych mohla plně a upřímně popsat, co pro mě znamená skladba Take This Waltz, musela bych mluvit o věcech, o nichž ještě nejsem úplně připravená mluvit, a dost možná nikdy nebudu. Občas se zkrátka dějí věci, jimž sami nevěříme, a občas takové věci trvají třeba tři roky.
Leonard Cohen je dle mého názoru jeden z mála interpretů, který si opravdu zaslouží doprovodné vokály. Možná se vám tento soud zdá podivný, ale já jsem bůhvíproč na doprovodné vokály nějak moc vysazená a hrozně mě vytáčí, když si za sebe kdekdo postaví zástup slečen, aby mu zpívalo doprovod. Jenže hudba Leonarda Cohena je natolik velkolepá ve své skromnosti, že si ty slečny klidně může dovolit. (A taky jsem možná až příliš kritická ke coverům Cohenových skladeb, i když jsem jen laik a hudbě vlastně nerozumím.)
Píseň Take This Waltz je dost možná příběh lásky jednoho večera, a jednoho tance, vedle něhož už nic dalšího neexistuje - a to se může stát v honosné vídeňské taneční síni stejně jako na hloupém školním plese. Také jsem se nedávno dočetla, že je tato skladba inspirovaná španělským básníkem Federicem Garciou Lorcou, což je skvělé, i když zatím moc jeho textů neznám.

I know that I am lucky
I make shit up all the time
And I start to believe it myself
Just 'cause it rhymes
But I'm so inconsistent
My handwriting changes every other word

Písnička Making Records je jedna z těch, které se nedostaly ani na jedno z Regininých alb. Možná je to škoda, ale na druhou stranu, tyhle unreleased písničky, které mají mnohdy pouze jednu verzi, a to živou, mají své kouzlo, a já je mám moc ráda. Konkrétně tuhle skladbu znám už dlouho a v uplynulých letech jsem ji slyšela již mockrát, ale až nedávno se mě doopravdy dotkla a zalíbila se mi. Máte to tak někdy taky - že se vám najednou začne líbit něco, co jste už mnohokrát předtím jen tak míjeli?
Písnička Making Records má geniální text. Je o nahrávání studiových verzí písní, ale dá se v ní najít mnoho dalších motivů, vlastně jsou tam ty motivy dost zamotané a propletené. Má oblíbená část textu je ten úryvek, který jsem vybrala i sem jako ukázku. Mám totiž pocit, že docela přesně popisuje určitou část mé osobnosti, pokud ne rovnou celou osobnost.
Pokud byste si chtěli poslechnout další Regininy písničky, které nejsou zařazeny do žádného alba, mohla by se vám líbit třeba Happy Hooker (mírně obscénní, ale milá), The Virgin Queen (tam Regina cituje Shakespeara) nebo The Devil Come To Bethlehem (tu mám obzvlášť ráda, protože je jedna z těch, které není snadné interpretovat, a tak si můžete vymyslet sami, co znamená).
A přesně před měsícem měla Regina narozeniny. Jsem hrozná, ale pamatuji si až příliš mnoho narozenin. Možná proto, že ty moje si nikdo nepamatuje.

Eat and sleep without desire
Would you like window or aisle?
Oh, Miss Sky, you ever seen
Warrior that's more fragile?

Už je to rok, co jsem náhodou objevila skupinu Gogol Bordello. Tenkrát mě samotnou překvapilo, jak moc se mi jejich hudba líbí, protože nikdy dřív jsem nic tak divokého neposlouchala. Každopádně mi tahle hudba tak nějak obohatila můj hudební svět (i když se mi teď občas lidé okolo mě zcela nepochopitelně smějí, a nechápou, co to poslouchám). Možná jsem to už někde někdy psala, ale jsem poměrně dost multikulturně naladěný člověk, a tak se mi zcela přirozeně líbí celková filozofie téhle kapely.
Písnička My Companjera je asi moje nejoblíbenější z repertoáru Gogol Bordello. Spolu s Pala Tute, kterou jsem slyšela jako první a která má dle mého názoru zcela geniální videoklip. A pak také Immigraniada, ta se mi líbí jak po hudební, tak po významové stránce. Skladbu My Companjera mám, víc než kteroukoliv jinou skladbu, spojenou s tím zvláštně uspěchaným obdobím, kdy jsem prvně letěla letadlem - a nechce se mi věřit, že je to už opravdu rok. (Vlastně se mi to děje nějak moc často, že se mi písničky spojují se vzpomínkami tak moc, že nejdou odtrhnout.) A taky se mi líbí, že hudba skupiny Gogol Bordello má prostě smysl a nejsou to žádné hlouposti. Víte jak to myslím - občas se setkám s něčím, co má dobrou hudbu, ale nesmyslný text. A to tohle není.

Another girl broke my heart; it hurt
I even wrote you poetry
So now I'm scarred

Písničku Sister už jsem dávala nejmíň do jednoho playlistu, a tak si říkám, že je to možná trochu trapné, ale na druhou stranu je mi jasné, že si nikdo stejně nepamatuje, co do těch playlistů dávám, takže je to možná jedno.
Kate Nash mám ráda. Líbí se mi na ní, že se nebojí se měnit, a že jsou ty změny takové přirozené a nenásilné. Už jsem o tom taky jednou psala; na začátku své hudební kariéry nazpívala písničky jako Nicest Thing, We Get On nebo Mouthwash, pak trošku změnila styl a vznikla právě píseň Sister nebo Agenda a fanoušci si začali stěžovat, že ta stará Kate Nash je pryč a že tohle se jim nelíbí. Ale mně osobně se to líbí. Tahle alternativní, možná trošku punková éra Kate Nash se mi líbí ze všech nejvíc.
Písnička Sister je pro mě (možná až trochu moc osobní) vzpomínka na jednu slečnu a jedno léto. Vlastně to není jediná z jejích písniček, která mi zcela přímo připomíná nějakou konkrétní situaci z mého života. 
A abych nezapomněla, Kate Nash má narozeniny ve stejný den jako já. To je taky zvláštní. Neznám moc lidí, co se narodili v červenci, natož pak přímo ve stejný den jako já.

Fly me to the moon
And let me play among the stars
Let me see what spring is like on Jupiter and Mars

Na písničku Fly Me To The Moon jsem narazila úplně náhodně a poslechla jsem si ji díky tomu, že se mi hrozně líbil ten obrázek, s nímž ji někdo nahrál na youtube. Jinak by mě asi nenapadlo na tuhle píseň kliknout. Olivii O. neznám, nikdy dřív jsem o ní neslyšela, ale z jejího instagramu jsem se dozvěděla, že je jí šestnáct. Taky vás někdy zaskočí, když vidíte, že někdo mladší než vy už stihl udělat mnohem velkolepější věci, než vy? 
A také jsem zjistila, že původně tuhle písničku zpíval Frank Sinatra, a že v jeho provedení má zcela jinou atmosféru. Je to překvapivé, a obě verze se mi líbí - ale zdá se mi skoro neuvěřitelné, jak se stejná píseň dá zazpívat dvakrát jinak. Oliviina verze je vážně jako z toho obrázku. A i já bych ráda viděla jaro na Jupiteru a Marsu (ale kosmonaut jsem nikdy být nechtěla, protože si myslím, že skafandr by mi neslušel).

Sit on the park wall
Ask all the right questions
Why are the horses racing taxis in the winter?
Look up at the buildings imagine who might live there
Imagining your wolfords in a ball upon a sink there

Skupinu Vampire Weekend jsem si poslední dobou oblíbila. Úplně jako první jsem slyšela písničku Step, to bylo někdy na podzim, a pak jsem postupně začala objevovat další a další skladby, a zjišťovat, že jsou zajímavější, než jsem si původně myslela. Z komentářů na youtube a z rozborů textů na Genius lyrics (což je svým způsobem vážně divná stránka) mám pocit, že má skupina Vampire Weekend svůj vlastní rozsáhlý filozofický směr, který se tváří jako jen tak nějaká hudba. Jejich zdánlivě jednoznačné a snadno pochopitelné texty jsou plné všemožných narážek a navíc se mezi nimi dá najít souvislost i napříč alby. A na titulní straně mají všechna jejich alba stejné písmo, font Futura, který se dříve používal na novinové titulky - nebo tak nějak.
Písnička White Sky se mi líbí, protože je veselá, a zní optimisticky, ale zároveň popisuje zcela reálnou situaci. Ta část textu, kde se zpívá o zrcadle a o tisíci malých Julií, se mi zdá obzvlášť kouzelná. A wolfords jsou punčochy. To jen tak, abyste věděli. A taky se vám mohla líbit píseň Diane Young, jejíž videoklip je inspirovaný Poslední večeří.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Tentokrát pro mě bylo sestavování playlistu nebývale vyčerpávající. Možná proto, že jsem mezitím dělala plno jiných věcí, a že tenhle článek prostě musel vzniknout, aby nebyl rozepsaný moc dlouho a aby byl ještě aktuální, až ho vydám. Momentálně jsem dost ve stresu, a tento pocit se bude stupňovat do chvíle, kdy odevzdám maturitní práci ve dvou kopiích a ještě jednou na flashce. Pak si začnu konečně pořádně zpracovávat maturitní otázky z angličtiny, protože jsem pitomá a neudělala jsem si certifikát, když jsem měla tu možnost. A začínám mít vážný strach z didaktických testů. Mám teď už přesná data, kdy budu který psát, a tak je to všechno najednou na dosah ruky.
Vlastně se mnou poslední dobou nelze udržet konverzaci na žádné jiné téma. Ledaže by někdo chtěl diskutovat o filozofii nebo vlajkách. To by možná šlo. Ale radši to nedělejte, občas jsem dost nepříjemná.

Co vy a vaše hudební či životní záseky? Doufám, že jich moc nemáte. A taky doufám, že u vás není taková zima jako tady u nás. Občas si kladu otázku, proč jsem se zrovna já narodila do takové zimy. A pak si vzpomenu, že jsem se narodila uprostřed léta, a zima byla až pak.

Přeji hezké poslední dny oficiální zimy, a nechovejte se jako Jago.
Iris

1 komentář:

  1. Já se obvykle zasekávám na hudbě, která není moc hodnotná. Často si pouštím ty samé playlisty pořád dokola - takové ty, co ti vyhodí youtube a půlka písniček se ti spíš nelíbí než naopak, ale jsi líná to přepínat. Jako hodnota hudby je samozřejmě hodně subjektivní věc, ale když řeknu, že pro mě není nějaká hudba moc hodnotná, mám na mysli takovou tu, kde je víc skřeků než zpěvu a hluku než hudby. :)
    To já se narodila v zimě. A teď zima je, pořádná, řekla bych. Spíš než v jiném ročním období bych se raději narodila na nějakém teplejším místě. :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.