neděle 8. dubna 2018

Březnová fotodramata

Březen mám ráda. Jednu dobu jsem dokonce tvrdila, že je to můj oblíbený měsíc, protože se příroda probouzí a já mám ráda poetický kýč. Dnes už mám jiné oblíbené měsíce, ale příchod března stejně každý rok vyhlížím jako světlo na konci tunelu. Letos se k mrazivé, plíživé zimě ještě přidalo šedesát stran maturitní práce, a na konci února se to na mě všechno sypalo a já věděla, že za březen mě těchto dvou závaží zimního období zbaví, a tak jsem do uplynulého měsíce vstupovala s obavami a očekáváními poněkud většími než jindy.
A nakonec, nakonec to všechno nějak dopadlo. Něco dobře, něco špatně, něco zas úplně nečekaně a podivně. Březnový fotočlánek vzniká až teď, což je dost pozdě, ale lepší pozdě než vůbec nikdy (aspoň co se článků týče). Tentokrát tu uvidíte labutě, pastelky, sníh, stíny, morče a mnoho dalšího. Jako doprovodný nápoj doporučuji něco červeného, ale ne čaj, ten je v červeném provedení hrozný.

sobota 24. března 2018

Minus patnáct

Letos to bylo po dlouhé době poprvé, co se mi klepaly nohy zimou. Vlastně nejen nohy. Třásla jsem se celá, když jsem šla mrazivou, suchou ulicí, a nešlo mi pořádně ani spočítat, kolik vrstev oblečení na sobě mám. Kabát na mně vlál - prý je málo zimní - a já cítila podivné zadostiučinění, že nikdo z kolemjdoucích netuší, kolik dlouhých rukávů jsem na sebe toho dne nasoukala. 
Nikdy dřív se mi nestalo, že by se mě zima dotýkala tak osobně a na kost. Bylo minus patnáct stupňů. A vlastně také minus patnáct kilo, jak jsem si toho dne šokovaně uvědomila, když jsem ze sebe shazovala svých téměř patnáct vrstev.