středa 31. srpna 2016

Letní tábor a nejen ten

Možná, že jsem už někdy psala o tom, jaký mám vztah k dětem. Teda spíš jaký ho nemám. Vlastně jsem o tom kdysi dávno napsala celou úvahu. Nutno říct, že donedávna bych vám odpověděla stejně, kdybyste se mě zeptali, jestli vám nepohlídám děcko. V posledních dnech se ale odehrálo něco, co mi trochu převrátilo pohled na věc - stala jsem se asistentkou na malém dětském táboře.
Asistentkou. Vlastně nedovedu říct, co jsem tam vlastně měla za funkci. Jednalo se o akci, již dal dohromady jeden mamčin kamarád, a já tam dělala kdeco, kromě uklízení, přípravy jídla nebo vyndávání klíšťat a podobných věcí, které by v mém podání mohly skončit karambolem.
V první řadě jsem celou dobu fotila. To byla výzva, neb v běžném životě spíš nefotím a raději koukám okolo sebe, abych třeba nezakopla. Neplánovaně se ze mě stal podepisovač lahví, uklidňovač a vypravěč pohádek. Bylo to skvělé.


Abych dopověděla to s tím focením - nemám žádné velké fotografické vybavení, a jelikož můj telefon fotí v podobné kvalitě jako kompaktní foťák, využívala jsem ten. Je to Samsung Galaxy J5, kdyby se tu našel nějaký technik. (Já sama se v těch modelech nevyznám.) Fotografií vzniklo přes čtyři sta, a abych je elegantně distribuovala mezi rodiče, založila jsem si účet na Rajčeti. Který vám sem dávat nebudu, protože tam jsou stejně jenom fotky z tábora, navíc pod heslem.
Zjistila jsem, že když už začnu fotit, nejde mi přestat. Fotila jsem každou hloupost, od snídaně po večeři. Vlastně všechno kromě ranních rozcviček, kterých jsem se nikdy nebyla schopna zúčastnit. I oficiální verzi pro rodiče jsem musela mírně okrájet. Pro případné čtenáře tohoto blogu jsem vybrala velmi, velmi odlehčenou verzi fotoreportáže z tábora. Mírně komentovanou, protože si nedokážu odpustit svoje řeči.


Tábor trval šest dní a byl zaměřen na angličtinu a hlavně její výuku zábavnou formou. Děti hrály například lodě - verzi s anglickými slovíčky, nebo kvarteto. A každý den si psaly stručné deníčky, kam shrnuly třeba nová slovíčka, která se ten den naučily. To jen abyste věděli, co to tady před vámi leží.
Líbilo se mi, že se na táboře sešly děti různého věku a různých jazykových znalostí. Byly tam holčičky, které se angličtinu teprve začaly učit, a pak tam byly devíti a desetileté děti, a nejstaršímu děvčeti bylo třináct (mimochodem jsem zjistila, že pocházíme ze stejné základky, a tak jsme si docela hezky zapomlouvaly). Mimo jiné jsem se také setkala s dcerou své úplně první paní učitelky. No ale hlavní je, že jsme děti pak rozdělily do tří skupin po třech a v těch skupinkách si tak hezky navzájem pomáhaly a nakonec se každý něco naučil. Ti nejmladší anglická slovíčka, ti starší třeba spolupráci.

Výhled už ani nevím odkud




Naše chata se nacházela v Rokytnici nad Jizerou, což je městečko blízko Jilemnice. Ale jak jsem později zjistila, během pobytu jsme se tak různě přesouvali, že jsme vlastně v Rokytnici skoro nebyli. Každopádně, u naší chaty s malebnými pokojíky se nacházel takovýhle pěkný bazén. Byl skvěle fotogenický, ale já osobně na něm našla dva malé problémy.
1. Voda byla hrozně studená. Pořád.
2. V dolním patře chaty bydlela nějaká rodina, bylo jich hrozně moc a občas se tam u toho bazénu všichni povalovali a dávali na odiv své všemožné křivky, a vůbec jim nevadilo, že se okolo nich plácají děti. Div si ještě nenakázali, ať na ně nestříkáme a neděláme rámus.
S rodinou se nedalo nic moc dělat (i když jsem několikrát překonala nutkání omylem po nich něco hodit), ale chlad vody se dal přemoci silou vůle. Sama jsem do toho příšerně studeného bazénu dokonce jednou vlezla, protože jsem to slíbila dětem. Děti se tam máchaly bez problému a já se ptám - kde se tak otužily? Asi je to tím, že to byla děcka z hor.
Každopádně, díky té návštěvě bazénu jsem na sobě našla své první klíště za život. Tedy, našla jsem ho rychleji, než se stihlo nacucat. To je docela zajímavý zážitek.





Bydleli jsme v Rokytnici, ale vlastně ve Vilémově, což je jakási část Rokytnice. Donedávna jsem toto město pouze nepřímo míjela na cestě do Harrachova - to, jaká nabízí krásná panoramata, jsem netušila.
Také jsem netušila, když jsem si balila kufřík, že každý den půjdeme hodinovou túru na oběd a pak zase zpátky. Byla bych si bývala vzala svoje nové pohorky, které si potřebuji rozchodit do Tater. Po prvním dni jsem přísahala, že další výstup do Pasek nad Jizerou už opravdu nedám, ale nedalo se nic dělat, nějak jsem to musela zvládnout. Naštěstí obědy byly dobré. Dokonce i jejich bramborová kaše ušla. Byla opravdu z brambor a bez hrudek a dobrá. Každý den jsme procházeli okolo Památníku zapadlých vlastenců, takže jsem si konečně ujasnila, že nebyli zapadlí sněhem, ale tak prostě zapadlí. Ve vesničkách.
Konec srpna se rozhodl být nebývale teplý, což našim výletům úplně nepomohlo. Všichni byli zpocení, nejen já, a to už něco znamená. Samozřejmě jsem s sebou neměla dostatek vhodného oblečení, a tak jsem si na středeční prodlouženou verzi výletu vzala plátěnky od Vietnamců a takové ty krátké teplákové kraťasy. Proklínala jsem se, ale musela jsem dělat autoritu, takže jenom potichu. (To byl ten den, kdy jsem chytila klíště.)





Podvečerní aktivity patřily sportům, jichž jsem se naštěstí nemusela účastnit, protože děti by mě nepochybně rozsekaly. Jak metaforicky, tak doslova, protože tyto hry spočívaly v házení frisbee. A tím to pěkně bolí. Zahrála jsem si aspoň badminton, k němuž jsem díky školnímu tělocviku ztratila odpor. Taky jsem zkoušela házet žabky. Vůbec mi to nejde, ale ráda bych se to jednou naučila, už jen proto, že to tak pěkně šplouchá, a vůbec, je to estetický zážitek, hezky hodit kámen do řeky.

Jednou jsem tak trochu omylem před dětmi prohodila, že na správném táboře by měla být stezka odvahy. (Těžko říct, jak to vím. Na žádném pořádném táboře jsem nikdy nebyla. A ostatní pobyty, které jsem absolvovala, byly celé taková stezka odvahy.) A děti začaly nadšeně poskakovat, a mnou to tak pohnulo, že jsem večer vynesla takový návrh. Stezka odvahy sice úplně nevyšla, ale ve čtvrtek dopoledne se děti vydaly na treasure hunt, lov pokladu. Cílem bylo na cestě lesem najít 12 slovíček, a na každém nalezeném papírku byla nápověda, kde hledat ten další. Na obrázku můžete vidět ty nápovědy. Musím říct, že i mně to dalo dost zabrat, když jsem tam pak ty papírky sbírala.

A aby byla nějaká aktivita ve tmě, v ten samý den večer jsme se vydali na procházku noční Rokytnicí. Zjistila jsem, že v tomto kraji to všechno jde buď do kopce, nebo z kopce, a taky že Rokytnice není žádné velkoměsto, protože spíš než svítící domy jsme obdivovali hvězdy. Bylo to super. Zvlášť když jsem se pokoušela fotit stíny s bleskem.

Upřímně, nečekala jsem, že se mi to bude tak líbit. Sice jsem chvílemi padala únavou psychickou a fyzickou, ale ani jednou jsem se nenaštvala a ani jednou jsem nikomu nedala facku. Ani když do mne jeden chlapec decentně rýpl a sdělil mi, že jsem tlustá. Ani když jsem se zapletla do vyprávění pohádky a pak jsem celé odpoledne vymýšlela, jak ji dokončit. Ani když jsem celou cestu nesla jedné uplakané holčičce láhev s pitím. Prostě, zjistila jsem, že děti dokážou být fajn, když už jsou trochu povyrostlé a když projevím snahu zapříst s nimi normální, lidský hovor. A že se člověk občas dozví věci.
Byla bych moc ráda, kdyby se z tohoto tábora stala každoroční akce. Letos to bylo poprvé a tak jsme nevěděli, co se z toho vyvine, ale dopadlo to dobře a děti říkaly, že by klidně jely znova. Příští rok už aspoň budu vědět a vezmu si ty pohory (i když už dávno nebudou potřebovat rozchodit).


Po táboře jsem se s mamkou ještě zastavila u známých. Nevypisovala bych to tu, protože taky nemusím psát všechno, ale jelikož jsem byla ještě stále strnule zaujatá focením, nafotila jsem tam pár hezkých letních fotek, a tak vám chci oznámit, že tyhle už nejsou z tábora.
Taky jsem, když už teda píšu všelicos, se smířila s tím, že někdy prostě není jiná možnost, než obrátit ponožku z předchozího dne a jít v ní další den. Jo, a dobrá rada nad zlato: teplákové kraťásky se nehodí na zpocenou turistiku. Pak se z nich stává žužel, a není to ani hipster, ani grunge.


V lese někdo našel kešku. Jestli se to tak tedy píše. My jsme to nebyli, protože je nehledáme. A tak jsme aspoň nálezci hleděli přes rameno. Jak vidíte, my našli houby. Teda já ne. Já jenom fotila, co vznikne na stole, když se okrajují houby. Sorry. Beklager.

Copak to tam leze, hm?



Myslím, že Kitlovo muzeum v Krásné u Pěnčína u Jablonce nad Nisou není moc známé. Tak vám tedy sděluji, je tam. A je moc hezké. Letos jsem uvnitř nebyla, ale asi osmkrát jsem si prošla reflexní pěšinku, která se nachází u muzea. Spočívá to v tom, že se zujete, a bosi chodíte po věcech, na které byste asi normálně nešlápli. Třeba po šiškách nebo pichlavých kamenech, mechu, korálcích, kůře. Je těžké to projít poprvé, ale jakmile začnete, nemůžete přestat. Trochu možná proto, že cestička má tvar ležaté osmičky.


Mnoho mých fotek ztroskotalo na tom, že jsem si do záběru strčila prst. Tyhle sirupy jsem fotila dvakrát, a ta druhá fotka je ještě horší. (Je tam nejen můj prst, ale ještě cizí nohy.) Kdybych to ořízla, vypadalo by to pitomě, věřte mi. Takže, ten červený sirup je višňový a ten žlutý mátový. Oba byly dobré, ale ten mátový lepší. Plus hezké kelímky.



Když jsme se vraceli na oběd, zastavily nás hasičské slavnosti. Bylo tam pár hasičů a pár příbuzných těch hasičů, a pak hodně starých hasičských aut. Skoro jako v Národním technickém muzeu, akorát zapřažení koně byli živí a ne vycpaní. Tohle jsou vlajky nějakých obcí. A ta uprostřed je česká.


Můj kamarád slovenský čuvač se umí tvářit mnohem líp než já.
Tímhle článkem se symbolicky loučím s létem. Je to sice smutné, ale školní rok taky není celý úplně k zahození. Třeba hned v září budu mít celý volný týden (na psaní projektů, ale volný!), v říjnu budu mít svátek, pak začnou přicházet prázdniny a zase to všechno uteče. A když to dobře půjde, za rok budou zase prázdniny, a to už půjdu do oktávy a všechno to brzy skončí. I když, nebudu si dělat takové naděje. Stát se může cokoliv.

Přeji příjemný nástup do škol. Nebo příjemné vyvedení dětí do škol. Prostě cokoliv, co vás čeká.
I

4 komentáře:

  1. Jsem ráda, že se ti na tom táboře líbilo. Už když ses o tom poprvé zmínila, připadalo mi to super, i když já sama bych se asi bála pracovat s dětmi. Už jen proto, že vím, jak to mám s Alžbětou a taky vím, že si k ní spoustu věcí můžu dovolit proto, že je to moje sestra. :D :)
    A hlavně si nesmíš brát nijak k srdci to, že ti nějaký chlapeček naznačil, že jsi tlustá. Děti to prostě vůbec nevnímají tak jako dospělí. ;)
    Úplně chápu tu nemožnost přestat s focením, no však víš, jak to s námi dopadlo na Vyšehradě. :D Máme tak stovku hrobečků. :D Ale abych se vyžvýkla - ty fotky se mi fakt moc líbí, povedly se ti.
    A ten treasure hunt bych chtěla zažít! :D :)

    Tak přežívej a užívej si zářijových školních dnů, ať to všechno zvládneš. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale on to nebyl tak úplně malej chlapeček, byl to prostě sprosťák. A já tlustá nejsem. :D Jen že, tohle mi vysvětlovat nemusíš, umím si to srovnat sama.
      Dík dík :)

      Vymazat
  2. Ty fotky jsou nádherné. :) Strašně moc se mi líbí ta s tou "bazénovou diagonálou". :D A ta poslední fotka je neskutečně skvělá. Moc to na ní sluší i tobě, i čuvačovi. ;)
    Jsem moc ráda, že se ti to líbilo, zní to moc pěkně. Já na tábory zatím jezdila jenom jako dítě, ačkoli mě letos přemlouvali, abych jela jako praktikantka. Nechtěla jsem, a tak jsem nejela vůbec, ale to je zase jiný příběh. :)
    A ty sirupy vypadají lákavě.
    Já mám celý příští týden taky ještě volný, jelikož se pořádají sportovní kurzy, na které nejedu. :)
    Měj se moc pěkně!

    OdpovědětVymazat
  3. Já myslím, že na to, že moc nefotíš se ti některé fotky fakt hodně povedly :) Nemusíš mít strach, rodiče budou nadšení. Myslím, že dětské tábory jsou super nácvik na život. Moje spolužačky to pak dotáhly na takový level, že ty tábory samy staví, vaří tam a tak :D A to moc a moc obdivuju.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.