neděle 26. března 2017

Poezie je fajn

Každý máme jiné způsoby odreagování. Někdo chodí běhat, někdo vyjídá špajz, jiní sledují seriály nebo stěhují nábytek sem a tam po pokoji. Já, když zrovna nevím, co kreslit, většinou vezmu z knihovny nějakou malou sbírku poezie a začnu v ní listovat. Zní to hrozně snobsky, ale prostřednictvím následujících řádků bych vám ráda objasnila, že básničkami se mohou zabývat i zcela normální lidé, nejen staří sečtělí pánové v houpacích křeslech.

Je to stereotyp, vyhrocený stereotyp, sečtělý pán v houpacím křesle, s tlustou bichlí na klíně. Většina z vás si pravděpodobně ťuká na čelo. Tento článek píšu především pro ty čtenáře, kteří se s poezií nemohou sžít a třeba nechápou, co je na ní tak skvělého. Nebo také pro ty, jimž poezii zhnusily školní formální rozbory. Básničky jsou důležitou součástí mého života, jejich čtení i psaní, a teď vám stručně řeknu, proč.

Mám asi odmalička sklony ke slovům a k hrám se slovy. Je to jedna z těch věcí, které mi byly dány na úkor senzomotorických schopností, a tak si říkám, aspoň něco. Jako malá jsem byla často k nalezení u psacího stolu s propiskou, jak sepisuji kdeco. A ještě když jsem psala zrcadlově, začaly vznikat lecjaké básničky, samozřejmě směšné. Teď bych o tom ani nevěděla, kdyby babička jednu z těch hloupostí nenechala zarámovat. Nevím, jestli to náhodou není běžná dětská věc, hrát si se slovy. Možná jo, nebo aspoň hodně dětí to dělá. Každopádně mi to zůstalo - a tak jsem paradoxně dřív básničky (i když za moc nestály) psala, než jsem je vůbec začala číst.

Čtení začalo až v tercii, když tedy nepočítám základkový dramaťák, kde byla krutě ubíjena má tvůrčí dušička, když jsem místo recitace musela lézt po čtyřech a dělat, že jsem želva z jedné dětské básně. Tak tedy, v čítance jsem narazila na Píseň podzimní od Paula Verlaina. Do té básničky jsem se úplně zamilovala, protože jsem se sama taky cítila jako suchý list zmítaný větrem (nebo jsem o tom aspoň byla přesvědčená). Taky jsem v tu dobu prožívala jakýsi tvůrčí útlum, a zrovna bylo jaro, a všechno se obracelo k lepšímu. Tak mě ta básnička zaujala, že jsem si ji později opsala na nástěnku. Ale to už odbíhám. Nejspíš to bylo tím, že jsem se už pár let začínala cítit dospěle, a básně, na které jsem do té doby narážela v čítankách, se mi se vší úctou zdály příliš dětinské (a nebyla jsem dostatečně vyspělá na to, abych dovedla ocenit dobrou dětskou básničku).

Babička má rozsáhlou knihovnu. Když jsem se jednoho dne přihlásila do recitační soutěže, zalovila jsem právě tam. Byla jsem si jistá, že chci recitovat poezii a nikoliv prózu, a tak jsem z polic vytahala všechny sbírky básní, co tam byly k nalezení. Do oka mi padla růžová knížka jménem A co básník. Ačkoliv jsem si z ní nakonec nic nevybrala, přesunula jsem si ji do své knihovny, a je tam doteď, k čemuž se ještě vrátím.
Pokud vás to zajímá, nakonec jsem si vybrala Baudelairovu Zdechlinu (nebo Mršinu) ze sbírky Květy zla. A jako druhou právě Píseň podzimní, ale na tu ani nedošlo. Nerecituji moc dobře, a také mi bylo vytčeno, že étericky vyhlížející děvče, jímž jsem tenkrát byla, recituje o páchnoucích plucích larv valících se jako černý sirob. Můj záměr, kontrast, nevyšel.

Čím jsem starší, tím líp se mi poezie čte, a tím širší interpretace si jsem schopná vytvořit. Možná mi občas chybí ten dětský pohled, s nímž jsem začínala, když mi bylo čtrnáct a já poprvé otevřela sbírku básní. Ale spíš ne, protože si ho svým způsobem umím zase navodit, když se chvilku zamyslím. Hodiny literatury jsou fajn. Zpočátku jsem hrozně nadávala na rozbory básní, protože se mi to zdálo jako pitvání mrtvých zvířátek. Jenže pitvání se občas taky hodí. Něco bylo psáno s jistými záměry, a pro jejich pochopení je třeba báseň rozebrat. Někdy je zase třeba znát historické souvislosti. Jindy to není vůbec potřeba, ale je to pěkné.
Chápu, že chuť rozebírat básně je individuální. Někteří lidé říkají, že nejsou schopni rozlišit rytmické stopy veršů, a já to na jednu stranu nechápu, protože se mi to zdá přirozené - ale na druhou stranu chápu, protože já třeba taky neumím poznat, jestli hraju falešné tóny nebo ne. Někomu se zase zdá šílené hledat epifory, anafory, epizeuxis, metaforu a tak podobně. Tomu rozumím. Sama někdy nemám chuť si báseň rozebírat, a jen tak ji čtu a nechávám na sebe působit. Občas ale hledám figury úplně sama od sebe. Je to jako nemoc z povolání, které nemám.

Poezie je odrazem doby, stejně jako všechna ostatní literatura. Básničky jsou pro mě snazší na čtení, protože bývají kratší než próza. Lépe se soustředím na báseň, než na text v odstavcích (nebo bez odstavců - ehm ehm, pan Hrabal). Básně jsou takové koncentrovanější. A já jsem roztěkaná. Jako kdejaký plyn.

Asi ještě nejsem dost dospělá na to, abych dokázala ocenit všechnu poezii. Snažím se ničím a nikým neopovrhovat, ale nejraději mám, když se to aspoň trochu rýmuje. Oceňuji i interpunkci a jasný rytmus, protože jsem svým způsobem konzervativní. Ale zas ne moc. Loni na literárním semináři nás profesor zahlcoval hodinovými rozbory jediné sloky antických básní, a to jsem měla chuť mlátit hlavou do stolu. 
Středověká poezie mě zajímá, protože se z ní dá vyzkoumat hodně o tehdejších starostech, ale nečtu si ji pro estetický zážitek. Poezie z dob národního obrození je úsměvná, ale taky obdivuhodná. Asi nikdy nepochopím, jak se povedlo obrozencům vzkřísit češtinu z jejího popele.
Úplně nejradši mám poezii z konce 19. a první poloviny 20. století, a hlavně tu od českých autorů. Začala jsem ji číst právě díky antologii A co básník. To je ta růžová knížka, kterou jsem si přivlastnila. Na jejích stránkách jsem se seznámila s řadou autorů, jejichž tvorbu jsem si potom vyhledala samostatně. Svoje čtení poezie jsem začala u prokletých básníků, časem jsem však zjistila, že mi o trochu víc sedne česká avantgarda. Prozatím, samozřejmě.

Jako první mě fascinoval Jiří Wolker a veškerá jeho tvorba. Pro patnáctiletou holku je to divné, ale já vždycky byla tak trošku divná. Během následujícího půlroku jsem přečetla jeho korespondenci s dívkou jménem Máňa. Taky všechny možné sociální balady a proletářské básně. Právě díky tomu jsem se začala zabývat politikou a sociálními otázkami. Ještě mám v knihovně schovanou rozpadající se knížku Dopisy příteli, a jednou si ji přečtu, ale bude to depka. Wolker bude navždycky můj oblíbený autor, a můžete si klidně nadávat, že to byl komunista. Původně jsem mu chtěla věnovat samostatný článek, ale pak jsem si uvědomila, že nevím, co víc bych psala.

Potom mám ráda poezii Jiřího Ortena, i když jsem zatím přečetla pouhý zlomek jeho tvorby. Nejraději mám jeho Sedmou elegii. Jednu krátkou dobu mi některé její verše pořád zněly v hlavě. Na posledním Světě knihy jsem sehnala Ortenovu sbírku Elegií, a v létě jsem v píseckém antikvariátu objevila jeho další sbírku básní dokonce i s namluvenou verzí. Tu si ale asi nepřehraju, protože je na desce.

Jako další se mi zalíbily básně (a básně v próze) Karla Hlaváčka. To je ten autor, který se inspiroval nějakou krizí v Holandsku, ale teď možná říkám blbost, takže mě opravte. Vlastně toho o autorovi moc nevím - jen to, že zemřel mladý a že hrál na hodně hudebních nástrojů. Taky se nejspíš neřadil do avantgardy, protože žil trošku dřív. Jeho sbírku jménem Pozdě k ránu jsem našla v Levných knihách a pak si ji vzala s sebou do Francie, že ji budu číst pozdě k ránu v autobuse. Což se nestalo. Některé Hlaváčkovy básně jsou tak krásně beznadějné, že bych tak sama chtěla jednou umět psát.

Abych to vzala stručně a posunula se dál, líbí se mi i jiné básně od jiných autorů. Třeba od pana Nezvala - ale jeho surrealismus je pro mě až moc nahodilý. Nebo Fráňa Šrámek a jeho písecký Splav. Nebo Konstantin Biebl a jeho poetismus, můj poslední objev. Naopak, zatím jsem nepřišla na chuť Bukowskému, a třeba Václav Hrabě a jeho Blues pro bláznivou holku mi také moc nesedl. A co teprve takový Morgenstern. Z básně Velké Lalulá mi drnčela hlava. Nic neodsuzuji, jen říkám, že určité věci mi nesedí. Mám zkrátka radši uchopitelné věci. Nebo tedy věci, které jsem já schopná uchopit.


Těžko říct, jestli bych psala básničky bez toho, abych je četla. A naopak, zda bych je četla bez toho, abych je psala. Pro mě jsou tyhle dvě věci docela propojené, a možná proto se mi tak špatně vysvětluje, proč mám tak ráda poezii, i když nejsem žádný odborník ani aspirující bohemista. 
Psaní básniček je pro mě něco jako sport. Udržuji se tím v kondici. Když dlouho nepíšu, cítím se ztracená, a když pak konečně přijde inspirace, je to jako by mi někdo okysličil krev. Dělám to s podobným záměrem, s jakým ostatní třeba luští sudoku nebo skládají Rubikovu kostku. A taky za účelem estetickým. Když už píšu, samozřejmě se snažím o vzbuzení dojmu, o to, aby to k něčemu bylo. 
Píšu vázaným veršem a ve víceméně rytmických stopách. Velice často si vymýšlím vlastní schémata slok. Nedávno jsme se učili o nějakém z pražských německých básníků, který to prý dělával taky. To mi udělalo radost. Musím si o něm něco najít.
O tom, proč preferuji vázaný verš, jsem už v jednom článku psala. Zčásti je to vzdor vůči všem "rebelským teenagerům", kteří píší volný verš a tak trochu plácají páté přes deváté. Podle mě je zkrátka větší dřina psát rytmické verše, které se rýmují. K napsání dobrého volného verše je zapotřebí umět psát ten vázaný. Jinak je to prostě přehnané používání klávesy enter. (Schytám to za 1, 2, 3...)
Kdybych se měla zařadit do nějakého směru, asi by to byl impresionismus, ale raději bych to nedělala, protože, chápejte, ještě žiju a nejsem žádný klasik. Ani k tomu nemám sklony.

Už několikrát mě napadlo, že by bylo krásné vidět svoje básničky svázané na pultě knihkupectví, jako malou knížečku. Nikdy jsem se tou představou nenechala unést, protože si píšu prostě pro sebe. Je to moje mentální cvičení. Zároveň plno osobních myšlenek, kousek mne samotné, ať chci nebo nechci. Navíc moje básničky nejsou dokonalé a moc dobře to vím. Kdyby se staly terčem kritiky, bylo by to, jako by mi někdo kopal do lýtka nebo střílel přímo u ucha; zkrátka by mě to bolelo.

Moje kamarádka jednou poslala odkaz na moji básničku do facebookového Spolku pro začínající autory. Udělala jsem tu chybu, že jsem po tom příspěvku pátrala, a zjistila, že do komentářů kdosi napsal, že to je hnus, prostě hnusnej hnus. Pokaždé, když chci zveřejnit básničku, si na tohle vzpomenu, a raději si ji nechám v archivu. Hloupost, říkáte si. Ale já si nemyslím, že moje tvorba je hnus. Píšu jen to, co bych si sama ráda přečetla. A když se do toho někdo nekonstruktivně strefuje, dost mě to mrzí. Proto tady nevidíte moje básničky. Proto je tato část článku vlastně k ničemu.


Čtu básničky, protože je píšu. Píšu je, protože je čtu. Obojí mě baví. Občas se odreaguji jedním a jindy druhým. Mám své oblíbené autory. Taky je pár těch, které moc nevyhledávám. A pokud nezemřu mladá, jednou ze mě bude ta stará paní v houpacím křesle.
Možná poezie opravdu není pro všechny, ale stejně jako já dala šanci ručním pracím a sportu, mohli byste k ní aspoň přičichnout vy, kteří jste jí ještě nepřišli na chuť. Třeba v ní najdete to, co já. A nezapomeňte, že poezie je tak rozmanitá, že vždycky bude co zkoumat.


(Stydím se za tu ošklivou ilustraci, ale tohle je moje oblíbená básnička.)

Mějte se hezky a svlíkněte se, až bude těch sedmnáct stupňů. Jinak se uvaříte.
Iris

7 komentářů:

  1. Mně přijde hrozně fajn, že někdo takový jako ty existuje. Možná to je tím, že takových lidí kolem sebe tolik nemám nebo tím, že sama nejsem taková. (A nebo možná lidi kolem sebe podceňuji). Co se týče básní myslím. Poezie je důležitá z kulturního hlediska a samozřejmě také z osobního hlediska pro jejich autory a čtenáře a prostě je to krásná věc. Vždyť je úžasné umění, skládat slova, písmenka tak, aby vycházely, aby se krásně četly a ještě aby skrývaly příběhy v náznacích nebo otevřeně vyjadřovaly myšlenka autora. Navíc můžou být tak různorodé a přitom mít spoustu věcí společných.
    A přesto se asi řadím spíš do skupiny lidí, která básním nerozumí. Ale snažím se, mám i nějaké oblíbené básně, třeba ty od Václava Hraběte psané vázaným veršem (pravda, moc jich není). Jako první si mě získal Déšť. Asi proto, že je celkem jasné, o co v něm jde (a nebo jenom kloužu po povrchu, nedivila bych se). :)
    Obvykle, když se snažím číst básně, mám pocit, že mi protékají mezi prsty, slovíčka tečou, utíkají a já nestíhám chápat význam a i když se několikrát vracím, po pár minutách si nepamatuji, o čem byla minulá sloka.
    S volným veršem je to ještě horší. Popravdě řečeno, v devadesáti procentech případů mi přijde jako nahodilá slova. Jako kdyby se někdo snažil básnit, ale chyběly mu rýmy. Což je tedy samozřejmě také dost tvrdé vůči básníkům, kteří píšou kvalitní básně volným veršem. Ale já často vůbec nerozumím ani vázaným veršům, takže to bude asi spíš tím. :)
    Tvé básně jsou jedny z těch, které čtu vždycky moc ráda, i když je pravděpodobné, že jsem třeba některé pochopila špatně. A pokud někdy vydáš sbírku (to by bylo žůžo), tak bych si ji určitě pořídila. :)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
  2. Já zas ráda luštím ta sudoku a ještě radši klasické křížovky. A hraju Dobyvatele. A taky se tím vlastně svým způsobem snažím udržet v kondici, i když jsem o tom tímhle způsobem asi nikdy doopravdy nepřemýšlela. A teď, co z toho je divnější.
    Já sklony k básnění nikdy neměla. Samozřejmě, jednou za čas jsem na nějakou básničku narazila v knížce, ale nikdy jsem básně úmyslně nevyhledávala, a vlastně to nedělám ani teď. Spíš se občas stane, že si někde něco úplnou náhodou přečtu, a jsem z toho úplně nadšená. Třeba Balada protikladů byla láska na první přečtení. A Infekce od Václava Hraběte stejně tak (jeho tvorba se mi líbí i jako celek; kdybych si měla vybrat oblíbeného básníka, byl by jím právě Hrabě). Nedávno jsem našla u babičky v knihovně Nezvalovu Pantomimu, z níž jsem namátkou nalistovala a přečetla pár náhodných básní, a přijde mi to pěkné.
    Celkově mám k poezii víceméně neutrální vztah, ale jestli něco opravdu nemám ráda, je to recitace básniček na hodinách literatury. Totiž, recitaci jako takovou u nás naštěstí nikdo neřeší, jde čistě o procvičování paměti, ale nutit věčně se červenající stydlivý děcko (to jako mě) před tabulí odříkávat něco tak hloupě "k červenání svádícího", jako je Píseň o jízdě na kolenou, to je prostě hnusné.

    OdpovědětVymazat
  3. Miluji čtení a psaní a poezie patří mezi to taky.. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc příjemný článek, hezky se mi četl :) Wolkerovy, Hlaváčkovy i Bieblovy básně mám moc rád, všichni mají takový osobitý styl, jejich básně mají vždy takový svůj nádech(nebo mi to tak alespoň přijde, třeba Konstantin Biebel mi přijde takový snílkovský, Hlaváček naopak vyloženě podzimní a příjemně melancholický).
    Já mám třeba moc rád Jana Skácela, myslím, že by to mohl být můj nejoblíběnější autor. Ne že bych od něj měl přečtené všechno, ale to , co znám, se mě vždycky velmi silně dotklo. (první básnička, kterou jsem od něj četl, byla "Naděje s bukovými křídly) Jeho tvorba je často velmi jednoduchá a přesto toho tolik poví.
    Právě teď nedávno jsem měl hrozné štěstí a v antikvariátu v Ostravě jsem našel jeho sbírku "Smuténka" v krásném starém vydání, je to kouzelné. Ještě nikdy mě žádná knížka z antikvariátu tak nepotěšila :)

    Pokud jde o psaní básniček, tak zajímavé je, že já je můžu psát jen pokud se cítím opravdu velmi špatně, jinak to nejde. Takže třeba několik měsíců vůbec nepíšu, a pak, když na mě najednou všechno padá a už je to neúsnosné napíšu jich naráz hrozné množství. Přijde mi to jako docela podivný způsob tvorby, ale nevím. :D A jak jsi psala o snech o vydání vlastní sbírky, tak to taky mám. (myslím, že je to přirozené, když něco vytváříš tak vždycky alespoň trochu chceš, aby se to dostalo k lidem a mohlo je to třeba ovlivnit. mám to tak i s knížkami a příběhy, ale nepodařilo se mi zatím žádný vydat) Taky mi přijde, že moje básničky jsou špatné (nebo... ne špatné, to ne, prostě ne dost dobré) ale myslím že tím se rozhodně nesmíš řídit, autor z nějakého důvodu nikdy nedokáže svoje výtvory objektivně posoudit, většinou se mu zdají horší než jsou. A rozhodně je potřeba se obrnit před hloupými lidmi, kteří umí jen kritizovat a zraňovat - dělají to, protože je to těší, nic jiného za tím není. Jejich názor nemá žádnou hodnotu. Je dobré najít někoho, komu věříš že k tobě bude zcela upřímný a tomu věci ukazovat a konzultovat s ním. (ne že bych někoho takového měl) Už se do toho zamotávám. Prostě jsem chtěl říct, že mít sen je krásné a strašně důležité a nikdo by mě nikdy nepřinutil se jej vzdát, tak věřím že ani ty to neuděláš. Četl jsem velkou většinu tvých článků a dokážu říct s jistotou, že máš veliký talent na jazyk a práci s ním, na vytváření příběhů a vyjadřování myšlenek. A to málo z básniček, a víc z haiku, co jsem tu četl, se mi moc líbilo a myslím si, že by se to líbilo i dalším lidem.

    Přeji se vším moc štěstí! (a kdybys někdy dostala možnost svou sbírku si vydat, nebo cokoli jiného, a nechtěla si ji zrovna sama ilustrovat (autorské ilustrace a text mají vždycky své kouzlo) tak bych ti velmi rád třeba básničky doplnil ilustracemi, vždycky jsem chtěl s někým na něčem takhle spolupracovat, ale v mém okolí nikdo takový behužel není)(moje obrázky můžeš najít třeba tu na deviantartu http://gawarin.deviantart.com/gallery/ kdyby se ti chtělo)

    OdpovědětVymazat
  5. Máš hezký písmo, trochu podobný mýmu, akorát to tvoje jde přečíst. Četla jsi Francouzsou poezii nové doby? Myslím, že by se ti líbila, překládal ji Čapek, snad je tam i Baudelaire, ale nechci lhát.

    Taky jsem si nejdřív myslela, že Nervalův lehký surrealismus je pro mě až moc, ale pak jsem si nějak zvykla a teď je mi divný číst básničky, kde se vyskytují interpunkce i jasnej smysl.

    OdpovědětVymazat
  6. Básničky mám taky ráda. Asi jiným způsobem než ty, ale poezie tvoří taky malou součást mého života. Stejně jako ve tvém případě, ani já většinou nemám po ruce někoho, kdo by to sdílel se mnou a cítil stejně jako já. Bohužel jsme v tomhle my dvě odlišné, takže i když se o básničkách bavíme, každá myslíme na něco jiného. Já jimi ráda něco vyjadřuji, ale neumím si hrát s rytmy a dalšími básnickými záležitostmi. To už spíš poznám ty falešné tóny a to jsem špatný muzikant.

    Mám ráda básničky a mám ráda verše. Ale nedokážu říct, co přesně se mi líbí, protože často na mě zapůsobí báseň jako celek a často jen pár poetických řádků. Taky moc nemusím Hrabalovy neodstavcové knihy, trošku mě štve, že nás ve škole pořád učí, jak to má vypadat, a ve výsledku si to každý spisovatel píše po svém a pak je uznávaný, i když je to takové.. neforemné. Formy jsou občas fajn.

    Nicméně, určitě jsem chtěla ještě něco napsat. Třeba že fakt doufám a věřím, že se ti podaří tu básnickou sbírku jednoho dne vydat. Pokud budu někdy pracovat v nakladatelství, určitě tam vydání něčeho tvého prosadím. To by byla legrace a snad bych tím odčinila všechno to, co jsem v udělala v dobré víře, ale špatně. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Páni. No já jsem se k poezii dostala někdy na druhém stupni, tuším, že někdy v šesté sedmé třídě. To jsem četla Wolkera (po jeho básni Okno, tuším, že se tak jmenuje a je o cestování, i když on nikdy cestovat nemohl) a potom mého oblíbence Erbena. Kytici miluji. Víc jsem k poezii přičichla až na gymplu a to se Shakespearem a jeho sonety a Prokletými básníky, jelikož máme literární seminář, kde jsme je celé pololetí pečlivě probírali. Dostáváme se k tomu, že mě uchvacuje, že jste v tercii měli ukázku od Verlaina :D. V dnešní době si ráda ppřečtu poezii a občas si po nějaké knížce v knihovně hmátnu, náhodně a nebo na nějaké doporučení. Často nám do literárního semináře jako aktualitu ale i do latiny nosí ten profesor sborníky básní (protože on sám je básník). A když mě tam někdo zaujme, půjčím si jeho dílo v knihovně. Dostala jsem se tak k Szymborské, polská nobelistka. A jestli mám nějakou oblíbenou báseň, tak je to tohle:
    P-L-M
    V ošuntělém vlaku mezi sítěmi kufry víky
    spatřil jsem poprvé marseillské námořníky
    Namodralí jak rybina a šel z nich trochu strach
    Za chvíli spatřím moře námořníci mají jeho pach
    ***
    Ať mlád či stár každý má tetování
    snad talisman který je na cestách chrání
    Namodralí jak rybina a šel z nich trochu strach
    Za chvíli spatřím moře námořníci mají jeho pach
    ***
    Kdybych nebyl básník chtěl bych být námořníkem
    teď se rvu se slovy rval bych se s mořem jak s býkem
    Namodralý jak rybina a šel by ze mne strach
    Za chvíli spatřím moře námořníci mají jeho pach

    Báseň od Vítězslava Nezvala. Děsí mě a uchvacuje zároveň. Zní mi v hlavě již třetí měsíc. Ze sbírky Sbohem a Šáteček. Samozřejmě jen úryvek.

    Básním asi moc nerozumím, ale ráda si přečtu všechno. Středověk, novověk i modernu. Nemohu si odpustit ani Puškina. A pak miluji expresionismus. Morgenstern mi nevadí, naopak mám ráda jeho hravost se slovy. :)
    Pitvání básní ve škole mě baví, i když metrum je pro mě hrozně těžké, já to tam prostě neslyším. Hledání tropů a figur, proč ne. :) A od doby, co nám výše zmíněný profesor řekl, že žádná interpretace básně není špatná, mě baví čtení básní daleko víc. Samozřejmě pořád čtu prózu daleko víc (Hrabal je cool :3), ale básně jsou takové zamyšlení, když člověk nemá náladu na delší texty, ale ví, že chce přemýšlet nebo si jen užívat krásných slov.
    Moc se mi líbí tento článek, protože mě tahle po ránu zahřál. Musela jsem si dělat poznámka do bloku, abych věděla, na co sesmolit komentář. :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.