sobota 26. srpna 2017

Haiku XII

Hlediště noci
přehnaně autentická
spontánní haiku

Zelené světlo
poslední večer v Písku
stříbrný vítr

Kamenná kašna
poklidně chrlí vodu
krvácí, zdá se

Potkat tě v polích
nic víc už nepřeji si
nebo u splavu

Šumění stromů
částečně přehlušuje
řezavý klavír

Zjemnělá kůže
v posledních teplých chvílích
dýchá letní vzduch

Pod širým nebem
ve stínu vlastních hříchů
na tebe čekám

Už zase sedím
u stolu opuštěná
v balkánském rytmu

Nemám tě ráda
marně se přesvědčuji
je to nemožné

Čekám tvou zprávu
a zatím přichází mi
úplně jiná

Pokaždé něco
pokazím - bohužel to
už nejde vrátit

Už jsem si jistá
že nejsme přítelkyně
ty časy jsou pryč

Hluboký nádech,
padá mi kámen z hrudi.
Osvobození

Dusí mě vědět,
že nejsem ani první,
ani poslední

Kouzelná slova.
Miluji zvlášť ta tvoje,
karamelová

Snad bychom byli
perfektní kombinace
zraněných duší

Nad městem krouží
zoufale otáčí se
zmatený holub

Přehnaně mladý
děsivě symetrický
odraz v zrcadle

Příliš se trápím
tím, co by trápit mělo
ty, co nejsou já

Poslední nádech
už mám jen jeden pokus
než se potopím

Vzpomínky z lásky
vzpomínky na zelené
lány u řeky

Sometimes you hurt me.
Am I just much too jealous?
Do I hurt myself?

Svět se zdá malý
když čekám na nádraží
koleje plynou
tak jako lidský život
jen na nich nesmím ležet

Pomalu mi to
dochází:
jsem nepotřebná

Občas mám chuť se
zastřelit
a tak to končí

Sama sobě se
zpovídám
jsem příliš slabá


Má silueta
naposled
snaží se plavat


Mám na nohou modříny
(důkaz mojí neviny)

Jsem jen holá věta
malý kousek světa
kapka aerosolu
sen, co míří dolů
dvaatřicetina
úrodného klína.
Žádné nebezpečí
(dokud nejsem větší)

Miluji synteze
sladce a bezbřeze.
Já a ty u řeky.
Směji se bezděky.

-------------

Mám vždycky takový zvláštní pocit, když dávám dohromady článek s haiku. Publikovala jsem jich už totiž tolik, že by se to čtenáři mohlo zdát jako pásová výroba. Jedna sada haiku za druhou - smontovat, proházet, a zveřejnit. Jenže já to tak opravdu nemám. Pokusím se vám to vysvětlit.
Když jsem někdy před rokem a půl přišla na to, co je to haiku a jak se píše, byla jsem nadšená. Jednak mě to okamžitě začalo bavit (slova, slabiky, řádky, hurá!) a zadruhé jsem nabyla dojmu, že takové haiku se dá vyplodit téměř kdykoliv, za mnoha rozmanitých okolností. Plánovala jsem psát haiku v hodinách matiky, biologie a chemie, protože v dřívějších letech jsem v zadních lavicích přírodovědné učebny napsala hodně básniček a všechny měly takový sympatický nádech modré skalice. No, abych to zkrátila, ve škole jsem jich zase tolik nenapsala, protože jsem malá a nedávám pozor a musím sedět v předních lavicích. Ale občas jdu jen tak po ulici a řeknu si, teď budu vymýšlet haiku o tom, co okolo sebe vidím, nebo o tom, jak mi je, a tak se mi to promítá v hlavě, a většinou nic z toho nestihnu zapsat. A to se mi na haiku líbí nejvíc, tedy to, jak fluktuuje.

Ale občas mám vyloženou chuť pár haiku zachytit. Tentokrát se tomu tak stalo jednoho večera těsně před odjezdem z Písku. Atmosféra se dala krájet a nabírat do dlaní - aspoň podle mě - a tak jsem v mobilu našla nějaký program na poznámky a začala zapisovat. Tak vzniklo pár prvních haiku, jejichž prostřednictvím jsem tu chvíli chtěla zaznamenat, ale samozřejmě to tak úplně nejde, to byste tam museli být (a třeba by se vám ten večer zdál úplně obyčejný).
Pak tu jsou další haiku, která jsem napsala tak různě. Asi většinou doma nebo v náhodných situacích, co se namanuly. Nebylo mi úplně nejlíp, a to se do haiku také dobře ventiluje, když přimhouřím oči nad formou a vzdám se popisů malebných japonských krajinek. Myslím, že pokud to ještě někdo čte pozorně, nemůže si nevšimnout toho, jak divné jsou moje výkyvy nálad.
Jsou tu také haiku, která vlastně nejsou haiku. Mám na mysli ta, co mají uprostřed jen tři slabiky, a nikoliv sedm. Tuto formu vymyslel Hynek z blogu Hrací skříňka. Prý tak trochu omylem. Jenže mně se to zalíbilo, a řekla jsem si, že to někdy musím taky zkusit. Zní to úderněji. Bohužel, ta, která jste si mohli přečíst v tomto článku, jsem psala v poněkud nepříjemném rozpoložení. To není moc milé. Ale děkuji za to, že jsem se mohla inspirovat.
A na konec jsem umístila pár střípků. Střípky básniček, které jsem našla v jednom sešitě na všechno. O nic v nich nejde. Vlastně jsem vás chtěla upozornit, že některá z mých haiku skutečně nedávají smysl, a je tedy bezpředmětné snažit se v nich cokoliv najít. Nejde to ani mně. Koneckonců, jsou to jen slabiky, co ze mě mnohdy plynou téměř samovolně.

Také se omlouvám, pokud jste se lekli úvodní fotky v tomto příspěvku. Nemohla jsem si pomoct, hrozně se mi sem hodila. Děkuji vám za pozornost a ještě si můžete poslechnout jednu písničku, která se mi asi navždycky bude spojovat s letošním létem.


Doufám, že máte na zbytek srpna ještě nějaké zajímavé plány, než zase začne školní rok. Pokud vám ještě nezačne, buďte rádi!
Iris
P.S. V tom dvojverší o modřínech mají opravdu být modříny a nikoliv modřiny.

4 komentáře:

  1. Opravdu opravdu krásná haiku a krásný článek. Tyhle články mám asi úplně nejraději. Nějak se díky nim tak jakoby zklidním a zastavím, to myslím v tom smyslu, že jsem většinou dost roztržitý a roztěkaný a přemýšlím nad strašně velkým množstvím věcí a taky chci strašně moc věcí dělat... Ale při čtení těchto článků jako by ten nepříjemný neklid na chvíli pominul. Je to zvláštní. Nemohl jsem si nevšimnout, že jsou tentokrát ta haiku o dost posmutnělejší a snad temnější, tak doufám, že to bylo jen chvilkové a že se to spraví. Ještě jsem chtěl poděkovat za zmínku a za to, že jsi se inspirovala mými pseudohaiku, opravdu mě to potěšilo. A ještě musím říct, jak hrozně moc se mi líbí to dvojverší o modřínech, to je moje nejoblíbenější. Přijde mi naprosto kouzelné a dokonalé.

    Dnes jsem shodou okolností taky psal haiku, ve vlaku do Ostravy. Vlastně zjišťuji, že velké procento mé (")poezie(") vzniká právě se vlacích, tak přemýšlím, čím to. Myslím, že z nich taky brzo poskládám článek.

    Ještě jsem chtěl říct jednu věc, a to, že je strašně zajímavé, tak ty haiku v podstatě vytváří takovou neúplnou mozaiku s malými kousky pocitů, života, fikce, náhody a myšlenek. Napadlo mě to dneska, když jsem taky psal haiku a uvědomil si, jak do nich šifruji svůj den. A když čtu tvá haiku, jako bych to tu taky cítil a byl i schopný některé věci rozeznat. Je to zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  2. Tvoje haiku se mi líbí. Píšeš jich hodně, ale podle mě tak akorát. Myslím, že kdyby sis dala výzvu "jedno haiku denně", bylo by jich mnohem víc než teď, takže.. snažím se říct, že tyhle články publikuješ tak akorát, takže mě vždycky baví, znovu a znovu. Asi i proto, že si ta stará tolik nepamatuji. A přitom se mi všechna líbila. Víš, co myslím. :)
    Taky občas chodím a vymýšlím nějaké verše, příběhy, dialogy.. A taky se koukám kolem sebe a říkám si, co a jak by se dalo dobře vyfotit. To je moje úchylka. Vlastně jsem docela přemýšlela, že to spojím a budu dávat haiku do fotek, tak jako jsi to dřív dělala ty. Ten nápad je na stole tak strašně dlouho, že už je napůl zaprášený a napůl zavalený jinými záležitostmi. Ale proč to někdy nezkusit. Můžu si to dát jako výzvu do nového roku. :D

    Tak se měj hezky a příště se budu těšit na nějaká úderná (třináctislabičná) veselejší haiku! :)

    A taky přeji pěkný poslední týden, než to všechno skončí a začne. Brr, mně se do školy tak nechce. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Článek jsem komentovala už před pár dny, ale můj komentář se odmítl zveřejnit, tak znova.:)

    Už pořádně nevím, co jsem sem tehdy chtěla napsat/napsala, ale každopádně by se nejspíš slušelo být upřímná: vůbec jsem nezaregistrovala, že některé básničky mají jiný počet slabik. Prostě... u básniček mě většinou zajímá spíš obsah a jejich atmosféra a tak než to, jakým stylem jsou napsány. Nebo jsem jednoduše moc omezená na to, abych si takových věcí dokázala všímat.
    A musím souhlasit s Hynkem, že modřínové dvojverší (proč jsem se právě místo tohoto slova chystala napsat "souhvězdí"...?) má takové kouzlo. Asi se mi líbí nejvíc z celého článku. Čímž neříkám, že to ostatní se nepovedlo, naopak. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach ano, ten komentář se mi hodil do spamů a já si ho pak přečetla a asi zapomněla zveřejnit. No jo. Jde to se mnou s kopce.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.