sobota 12. srpna 2017

Nechte si chutnat

Když si tak zpětně prohlížím svůj blog a všechny články na něm, je to trochu jako bych pozorovala svůj život, naservírovaný na bílých talířích se širokým okrajem, někde v restauraci střední cenové kategorie. Hezky urovnaný, s oblohou dle zásad zdravé výživy, a položený na čistém, nepobryndaném prostírání. Porce se různí; od malých předkrmů a dezertů až po večeře o mnoha chodech, podobné těm, co se podávají na americké Díkůvzdání. 
A za tím vším stojím já - tedy spíše sedím, za svou bílou klávesnicí, spořádaně jako u kuchyňské linky, a snažím se nějak zpracovat tu velkou syrovou masu svého života. Pokud možno tak, aby se výsledek dal strávit a aby nikomu moc nedrhnul na jazyku. A tak to je. Tak to chodí na mém blogu. Vařit totiž vůbec neumím, a tak doufám, že píšu líp než vařím.


Chtěla jsem se rozepisovat o své dlouhé blogové historii, ale to se mi nikdy nepodaří krátce ani stručně. Navíc je to až úmorně nezajímavé i pro mě samotnou. Stačí to tedy snad shrnout pomocí pojmů jako třeba pixelky, SBčka a později Affs, absolutně vadné písmo, odporné grafické schopnosti a nevalná sdělovací hodnota článků. Řekla bych, že většina z nás to tak někdy měla (a ti, co ne, se mi můžou blahosklonně vysmát). Nejdůležitější je stejně momentální výsledek. A právě teď jsem tady, na této adrese, a občas se nad tím vším trochu moc zamýšlím. Tento článek bude nejspíš plodem jednoho dlouhého, bezcílného zamyšlení. Ale napsat ho chci už tak dlouho, že to snad ani není hezké.

Poslední dobou - řekněme tak přibližně rok - mám svůj blog mnohem raději, než tomu bylo kdy předtím. Nebo spíš, mnohem víc s ním počítám jako s další formou sebevyjádření. Možná jsem konečně dospěla do věku, kdy dovedu sdílet svůj život, aniž bych se cítila trapně. Asi jsem si nastavila hranice mezi tím, co sdílet chci a co nechci - a tím si paradoxně připadám volnější, protože vím, že na internet nedávám nic, za co se třeba jen v nejmenším stydím, a tak můžu být víceméně klidná. Teď by na můj blog mohl narazit snad kdokoliv, a mně by to stejně ani moc nevadilo.
Byly totiž doby, kdy bych ani za nic nepřiznala, že mám svůj vlastní blog. Hrozně jsem se styděla, a říkala jsem si, že by se mi všichni smáli, kdyby můj blog náhodou objevili. Dokonce jsem o tom kdysi napsala jeden článek - o tom, co by se asi tak dělo, kdyby mí spolužáci objevili mé články na internetu. Dnes už mě tenhle paranoidní pocit opustil. Vím totiž, že by můj blog stejně nikoho z mých potencionálně nebezpečných spolužáků nezajímal. Možná by si řekli, že mám pěkně pitomou fotku v záhlaví stránky, a pak by najeli na křížek v pravém horním rohu obrazovky a nikdy by se nevrátili.
Tuším to z vlastní zkušenosti; v mém životě se objevilo už několik lidí, s nimiž jsem si sedla natolik, že jsem jim mermomocí chtěla vecpat odkaz svého blogu. Myslela jsem si, že by se jim třeba mohl líbit, a že by je mohlo bavit číst si o mém životě, když ho se mnou přímo neprožívají. Jenže všechny ty vyvolené osoby se na ten blog podívaly jednou, nebo mi to aspoň tvrdily, a pak na to zapomněly. Tato zkušenost mě trošku zklamala, ale na druhou stranu také uklidnila. Na mém blogu asi není nic tak kontroverzního ani chytlavého, aby se z toho daly vytěžit nějaké informace bulvárního charakteru. Od té doby jsem v klidu.

Nedávno jsem si uvědomila - snad proto, že to pro mě bylo vždy tak samozřejmé, že ani nebylo potřeba si to uvědomovat - že jsem si vždycky psala blog hlavně sama pro sebe. Jistě, nějaká touha po publiku mě ze začátku taky sžírala, ale hlavní pro mě vždycky bylo, aby se můj blog líbil mně. Jde nejspíš o prostou potřebu prezentovat se na internetu. Začalo to s vizitkami na stránce Alík, dětský internet, ale z toho člověk dříve nebo později vyroste, a v tu chvíli jsem se uchýlila k blogům.
Zpočátku jsem z příležitostných čtenářů měla spíš takový pocit, jako když si v klidu sedíte doma a najednou přijde návštěva. Nejsem moc komunitní tvor, zvláště co se týče blogerských klubů (ale k tomu se snad ještě dostanu). Až o mnoho let později, když jsem poznala konstruktivně pozitivní odezvu, jsem své čtenáře začala vítat a shánět nějaké nové, aby jich bylo co nejvíc. Je to totiž většinou fajn, když vám někdo napíše víc než "Hezký blog, jukni na můj!". Jednu dobu mi chodilo docela dost komentářů, z nichž bylo jasné, že si dotyčný článek nepřečetl ani trošku, a já ze samého vzteku takové komentáře vždycky smazala.

Komentáře jsou nepochybně dobrá věc. Každopádně je to něco, co chce většina blogerů. Když přijdete na nějaký náhodný blog a pod nejnovějším článkem uvidíte dvacet komentářů, hned máte pocit, že byste si ten článek měli taky přečíst - na rozdíl od blogu, co má komentáře třeba dva. Vlastně by se dalo říct, že počet komentářů exponenciálně roste. Člověk se často stydí být prvním komentujícím. A když pod vlastním článkem nemáte ani jeden komentář, trochu vás to mrzí, protože jste si s tím dali tolik práce, a nikdo vám to ani nepochválí, ani nezkritizuje. Ale mně je mnohem milejší nemít komentář ani jeden, než být jimi zaplavená. Patřím nejspíš mezi lidi, kteří by nebyli schopni unést jakoukoliv popularitu. Blog si píšu pro sebe, zkrátka a jednoduše proto, že psaný projev je mi ze všech projevů nejpřirozenější. Představa, že mému životu přihlížejí stovky čtenářů, mě děsí - a kdyby se mi to někdy náhodou přihodilo, asi bych si blog uzavřela, abych ho viděla jenom já.
Teď mám podle toho malého okénka v zápatí čtenářů třicet, ale reálně je jich možná tak pět. A už jsem to zmiňovala v předchozím článku, ale opravdu se mi líbí, že se mi okolo blogu sešlo pár milých lidí, s nimiž si do životů nahlížím vzájemně (tedy v případě, že i oni mají blog, který mě zajímá). Píše se mi snáz, když vidím, že mé články už nemají charakter samomluvy. Jsem za čtenáře velice vděčná, i když netuším, odkud přišli. Mám ráda vaše komentáře, ale bezpochyby bych psala i bez nich - to jsem chtěla těmito řádky sdělit. Myslím totiž, že jakmile člověk cokoliv dělá pouze s vidinou odezvy, a ne proto, že ho to baví, je to na jeho činnosti vidět.

Kritika mi vždycky vadila. Vím, že je to asi špatně. Člověk by měl z kritiky těžit, aspoň z té konstruktivní. Ale mně vadily jakékoliv hodnotící připomínky k mé tvorbě. Vždycky jsem pohoršeně zavřela prohlížeč, protože co je komu do toho, jak já si píšu?! Jenže samozřejmě, jakmile něco zveřejním na internetu, může si o tom každý myslet, co chce, a taky se k tomu může vyjádřit, o tom to je. Časem jsem se s tímto faktem smířila, ale pokusila jsem se aspoň snížit pravděpodobnost, že si někdo mé psaní špatně interpretuje jako materiál čekající na jeho rýpavá kritická vyjádření. Například jsem se rozhodla přestat se snažit o vstup do Autorského klubu a o něco později jsem se klidila z Klubu snílků. Proč bych tam zůstávala a nechávala se dobrovolně ohodnocovat, když přesně to nechci? Představa, že nějaký Standa proklikává můj čtyřletý archív a hledá články, které jsou moc krátké, mnou přímo otřásala. Slečny vedoucí Klub snílků byly sice mírnější, ale kontrolovaly taky.
Vlastně by se tohle všechno dalo shrnout jako nechuť řídit se pravidly v oblasti, kde bych mohla mít klid. Nakonec jsem z oficiální komunity blogerů utekla úplně, když jsem v září 2015 přestěhovala svůj blog na platformu Blogger. Udělala jsem to, protože mě rozčilovaly reklamy, které začal blog.cz cpát na všechny blogy, a jak tak koukám, udělala jsem to ještě včas. Teď jsou totiž tamní blogy plné reklam a je to hrozné. Zpočátku jsem se bála, že mi bude chybět ta titulní stránka, na níž se den co den střídaly články dne a blogy dne a odkazy na články blogerů z autorského klubu a kdoví co ještě, ale popravdě mi to nechybí vůbec. Naopak, vyhovuje mi psát si tak ve vzduchoprázdnu, a nebýt poddaným nějakého Standy nebo Báry nebo kdo to tam teď přebral. (Vážně, povězte mi, má teď ještě nějakou výhodu zůstávat na blog.cz?)


Nedávno mi byl do hlavy nasazen brouk a já si začala říkat, jestli náhodou tohle všechno není špatně. Jestli toho o sobě nesdílím moc. Můj blog je jako takový koncentrovaný odvar z mého života, zavěšený hezky na internetu, a kdokoliv může přijít, udělat si na mě názor, pomluvit mě - vlastně se dobrovolně vystavuji tomu, co mi je nepříjemné, tedy kritice a cizím lidem a možnosti být nesnášená. Píšu o tom, co jsem dělala, kam jsem jela, s kým jsem mluvila a proč jsem brečela. Můžete tady vidět, co jsem si vzala na sebe v den, kdy jsem se šla podívat na školní maturitní zkoušky z angličtiny. Víte, jak vypadám, a dokonce jsem psala i o svých problémech a nejistotách a pochybnostech. Tento blog je perfektní zdroj informací pro potenciálního nepřítele, co by na mě chtěl kydat špínu. Všechno, co řeknu, nebo v tomto případě tedy napíšu, může být použito proti mně, a já to vím, a občas mě to zneklidňuje, zvláště poté, co mě na to někdo upozorní.
Ale víte, tohle je docela složité. Čtenáři mého blogu mě znají. Znají mě takovou, jak jsem se jim naservírovala. Jsem to já, kdo si vybírá, co o sobě bude psát, a tak vlastně není co řešit. Až budu mít pocit, že už toho bylo moc, vždycky to tady můžu smazat. Nebo aspoň promazat. Do té doby tu budu.
A popravdě, pomohlo mi to a stále ještě mi to pomáhá. Když jsem byla malá, neměla jsem moc sebevědomí, a díky blogu jsem se postupně otevřela a naučila se prezentovat sama sebe a svou osobnost světu. Kdybych se neměla ani trošku ráda, asi bych o sobě nepsala. A kdybych o sobě nepsala, nikdy bych nedospěla do tohoto bodu, kdy o sobě přemýšlím jako o někom, koho úplně nechci zabít.

Psaní je pro mě tím nejpřirozenějším projevem. Mám to oficiálně potvrzené od naší školní psycholožky. Minulý rok v listopadu jsem prošla jakýmsi kariérním testováním a jako výsledek na mně vypadly dvě hlavní informace. Zaprvé, jsem hodně labilní. Zadruhé, všechny druhy inteligence mám tak nějak v průměru - až na tu verbální a jazykovou, která je na tom prý o dost líp. Doufám, že tímto článkem to nepopírám. Zkrátka, pokud mám šanci něco nedělat úplně špatně, je to psaní. A s tou labilitou mi to taky časem pomůže, vlastně už pomáhá, jak jsem psala.

A co se týče mojí přezdívky, někdy bych ji nejraději zahodila a zapomněla na ni. Iris. Vždyť to zní úplně pitomě, ne? Jenže pak si uvědomím, že si mě tak čtenáři pamatují, a že by vůči nim bylo dost nefér cokoliv měnit. Přezdívka, jejíž plné znění je Iris Virág, vznikla někdy v roce 2013, když jsem si už nechtěla říkat Snowflake a když jsem se naposledy stěhovala z blogu na blog a chtěla jsem být trochu inkognito. Původně se tak jmenovala hlavní postava příběhu, který jsem v té době psala, a i ta to měla jako náhradní jméno, když utíkala před zákonem. Virág je maďarský výraz a znamená to květina, a iris je zkrátka slovo, které se mi vždycky líbilo.
Víte, kdybych měla nějaké zajímavé nebo aspoň neobvyklé křestní jméno, nejspíš bych i na blogu používala to. Jenže já se jmenuji Tereza, a to je asi to největší jmenné klišé, s jakým se můžete setkat. Občas jdu po ulici a své jméno slyším v různých formách na každém dvacátém kroku - a občas se tak jmenují i psi. Moje jméno je děsné a kdybych si mohla vybrat, určitě bych si vybrala jinak, ale už je se mnou tak spjaté, že bych o sobě nedokázala přemýšlet pod jiným jménem. A podobně je to s mou přezdívkou. Jsem prostě Iris, no, a v podstatě slyším na obojí - ať už mi říkáte Tereza nebo Iris. (Jen mi, prosím, neříkejte Terezko.)

Tak já nevím. Možná jsem se do této úvahy trochu zamotala - každopádně jsem ráda, že jsem ji dala dohromady. Blog mě vždy bavil a baví mě dosud, a až mě jednou bavit přestane, zkrátka a jednoduše skončím. Také vám můžu slíbit, že nikdy, nikdy nenapíšu žádný sponzorovaný článek ani si na stránku neumístím reklamu, protože právě z tohoto důvodu jsem se přesunula na blogspot (a jakmile něco podobného na nějakém místním blogu vidím, rychle odtud utíkám, ať má články sebelepší).
Nadále si budu psát ve svém stylu, ačkoliv není ničím příliš originální; fotočlánky, písničky, povídání ze života a sem tam chvilka poezie. Už někdy před rokem jsem se rozhodla, že se budu snažit vydávat jeden článek týdně, a i to mi vyhovuje - i když tuto frekvenci nepovažuji za žádné nezlomné pravidlo. A pokud v nejbližší době zase změním vzhled blogu, neděste se. Sami víte, že já stejně nevymyslím nic nového a maximálně tak změním obrázek v záhlaví a barvu odkazů.

Chtěla bych upřímně poděkovat všem, kteří na tento blog občas zavítají a jsou milí. Také zpětně děkuji za účast v tom malém dotazníčku, který jsem vyrobila na začátku května. Opravdu mi pomohlo zjistit, jaké články čtete nejraději, a doufám, že vidíte, jak se snažím přizpůsobit se výsledku ankety. Také nesmím zapomenout zmínit skutečnost, že díky blogu jsem už poznala mnoho zajímavých lidí, a některé z nich jsem i doopravdy viděla, třeba na Světě knihy nebo jen tak náhodně v Praze před divadlem. (Nedávno jsem sepsala malý seznam svých oblíbených blogů, na ten se také můžete podívat.)
Také bych možná měla objasnit, jak je to s rubrikou o typologiích osobnosti: popravdě, už dávno umřela. V rozepsaných mám ještě jeden poslední článek zařazený pod její štítek, ale to je všechno, protože jsem se tímto tématem po důkladném zvážení přestala zabývat. Je mi to líto, pokud jste očekávali pokračování, ale chcete-li se na něco k tématu ještě zeptat, můžete mi napsat na ask, jako dřív.

Možná, že vrcholem mého kuchařského umění navždy zůstane toto metaforické porcování a servírování mého vlastního života na velký bílý internetový talíř. Má to jednu nespornou výhodu - jakmile se konzument cítí otrávený, stačí mu zavřít okno prohlížeče.

Tak se mějte hezky, a pokud jste tento článek dočetli, obdivuji vaši pozornost. Můžete mi napsat, jak to s blogy máte vy.
Iris/Tery/to máte jedno, vy stejně víte, kdo.

12 komentářů:

  1. Zase mě jednou překvapuje, jak paralelní se naše životy místy zdají. Měla jsem to podobně, s tím, že jsem se bála, že spolužáci najdou můj blog, což bylo následně vystřídáno touhou po tom, aby se o můj blog nějaký z nich zajímal, už tak nějak z principu.

    Co se týče výhod blogování na blog.cz, asi žádné nejsou. Upřímně mě ten poslední reklamový zásah hodně rozhodil a ještě umocnil moje dlouhodobé přemýšlení o přesídlení na blogspot. Bylo by mi ale líto zanechat myšlenkovník opuštěný, mám ho úplně nejdéle ze všech blogů – pět let je dlouhá doba. Nevím, jestli bych k novému blogu dokázala přilnout stejně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, a ono je těch paralel víc, jo? To by mě docela zajímalo, protože soudě podle tvých článků, nezdá se mi, že bych s tebou měla něco společného! :D
      To chápu, a když máš pořád tenhle pocit, je to asi dobře. Víš, jakože pocit, že se nestydíš za svůj pětiletý archív. Protože já už se s takovou historií cítila mírně... uncomfortable. :D

      Vymazat
  2. Idú oproti sebe dvaja ľudia na ulici. Ty a ja. Vonku je hrozne teplo, a ty si si vzala biele oblečenie, a tak si svojim výzorom nie si vôbec istá a cítiš sa na ulici nesvoja. V tvojej hlave sa miešajú myšlienky "Čo to má s perami? Neposmieva sa mi? Alebo sa pozrel inam, lebo sa hanbil aj za mňa?"
    A aká bola skutočnosť? Keby sa ma o 30 sekúnd neskôr policajti ako svedka pýtali, čo si mala oblečené, nevedel by som povedať, či tepláky, burku alebo skafander. Bol som totiž príliš pohltený myšlienkami, čo si o mne myslíš ty. Presne tými istými myšlienkami.

    Tento objav (na ktorý väčšina ľudí nepríde nikdy) ti dá patrnú výhodu, že zrazu sa obavy druhých ľudí stanú skutočnosťou: ty tá posudzujúca a oni tí posudzovaní ;D

    OdpovědětVymazat
  3. Přemýšlím, co napsat, abych ti tímhle komentářem sdělila něco, co ještě nevíš. O historii našich blogů a o našem vztahu k nim jsme si toho řekly už tolik, že líčit ti své příhody nebo komentovat ty tvé je asi trošku zbytečné. Snad jen vyjádření, že i já souhlasím s tím, že přestup na blogger bylo to nejlepší, co jsem pro svůj blog udělala. I kvůli reklamám, i kvůli spamům v komentářích, i kvůli úplně jiným možnostem. A popravdě mi nepřipadá, že bych byla vytržena z nějaké komunity nebo měla míň čtenářů. To platí i o tvém blogu, myslím si. :)

    Věřím, že s MBTI se ještě setkáš v průběhu života, jestli o tom budeš psát nebo ne, to už je jiná věc. Já si ty články, stejně jako jakékoliv jiné články z tvého života nebo z tvé tvorby, vždycky ráda přečtu. Fakt. Nedělám to proto, abych "měla přečteno" nebo abych ti udělala radost nebo tak něco. Strašně ráda čtu tvůj "rukopis", tvé slovní obraty, dlouhé i krátké věty.. Kdybys někdy napsala nějakou knížku, myslím, že jen po stylistické stránce by dostala pět hvězdiček. :) To ani nemluvím o básničkách. ♥

    Měj se hezky, blogerko! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chtěla jsem na to téma (MBTI) psát maturitní práci, ale nakonec jsem zjistila, že je to zhola nemožné - anebo že bych musela vyskočit ze své komfortní zóny a pak ještě uplavat tak dvacet kilometrů v ledové vodě, a tak jsem to vzdala a raději se uchýlila na pole literatury. :D
      A moc děkuji, tolik chvály si snad ani nezasloužím!

      Vymazat
  4. Nevím, jak moc milý člověk jsem, ale tvé články se mi doopravdy líbí a každý z nich si moc ráda přečtu. Vlastně... sice už aktivně nebloguji dobré dva roky, ale své staré oblíbené blogy jsem nikdy nepřestala sledovat (i když, zrovna ten tvůj zas tak dlouho neznám), až na to, že málokde zanechám komentář téměř pod každým novým příspěkvkem. Nevím proč, ale prakticky od doby, kdy jsem na tuhle stránku narazila, mívám při čtení tvých článků pocit, že bych je komentovat měla, a vždy to opravdu chci udělat, což se na jiných blozích stává opravdu zřídka, přestože je čtu úplně stejně ráda. Možná proto, že jsi mi vážně sympatická (ale to jsou i ti ostatní). Nebo proto, že nejsi o moc starší než já, a tak se před tebou tolik nestydím. Prostě... prostě nevím. Jen doufám, že mé komentáře nejsou moc otravné, protože kdybych s nimi měla přestat, asi by mi to bylo líto.
    Hezký lak, mimochodem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, toho si opravdu vážím, že mé články někoho pobídnou ke komentování. A díky za pochvalu. Ať už myslíš ten lak na první fotce nebo ten na té druhé. :D

      Vymazat
  5. (A já bych strašně moc chtěla mou dceru pojmenovat Tereza! No fakt! Ale ono už to tak asi bude, třeba já svoje jméno také nemám zrovna v lásce a kamarádka chce zase svoji dceru pojmenovat Lucie... :D)
    Na bloggera jsem se přesunula teprve nedávno a můj přesun jsem myyšlenkově doprovodila podobnými úvahami, co jsi tu vedla ty. Hlavně jsem teda přemýšlela nad tím, co mě vlastně u blogování ještě drží a jestli píšu pro někoho nebo spíše pro sebe. A nakonec jsem zjistila, že mi čtenáři vlastně dělají dobře, že pořád ještě mám touhu sdělovat a dělit se o své zážitky a názory, že pořád chci sledovat příběhy i dalších lidí. A také že si myslím, že mi psaní jako takové pomáhá a urovnává psychiku a celkově umožňuje si věci srovnat. A to je na tom to skvělé.

    Snad někdy budu mít možnost tě střetnout naživo, byla bych za to moc ráda!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když pojmenuješ dceru Tereza, nemůžeš tím nic zkazit, protože tím, jak je to jméno časté, vlastně nabylo šílenou neutralitu, stejně jako třeba Anna nebo Eliška, řekla bych. Jméno Lucie mám odmalička spjaté s nepříjemnými holkami, co mi jen kazily všední dny, takže možná budeš první Lucie, která mě nebude štvát. :D

      Vymazat
  6. Omlouvám se, že jsem nenapsala komentář včera, jak jsem slíbila, ale byla jsem hrozně unavená. Napravuji nyní. :)
    Přijde mi, že právě teď já hledám tu hranici toho co psát na blogu a co ne. Můj život tedy není nijak extrémně dramatický na to, abych měla nějaká super tajemství, která bych případně mohla sdělit světu. Ale spíš ty myšlenkové pochody. Pochyby. A prostě věci, které vnímám jako něco, co by někdo mohl použít proti mně. Když tyhle věci zveřejním, budu se možná stydět a určitě bát (a to momentálně nemyslím nic konkrétního, prostě tak nějak obecně), ale zároveň mi přijde, že pokud to do světa pouštět nebudu, nebude můj blog dostatečně otevřený, dostatečně osobní. Ale kdoví.
    Kritiku občas taky snažím špatně. Mám tendenci přejít do defenzívy. Zní to pak, že jsem arogantní snob, co si myslí, že ví všechno nejlíp. Zrovna dneska jsem nad tím dost přemýšlela. Já taková být nechci, ale dá mi hroznou práci tomuhle zabránit. Paradoxně hlavně když se jedná o kritiku od těch nejblížších. Ale snažím se na tom pracovat a brát to jako rady, které mě budou posouvat. A taky se snažím být hodnější.
    Na blogu.cz jsme nikdy nebyla. Hlavně proto, že neumím pracovat s tím jejich dyzajnem. A taky proto, že blogovat jsem začala až tak ve třinácti letech a to už většina lidí byla na bloggeru a tak jsem to udělala stejně. Teď mě čtou, troufám si říct, čtyři lidi (o kterých vím). Docela mi to takhle vyhovuje - aspoň vím, že to je "opravdové". Protože v "pravidelných čtenářích" jich mám přes čtyřicet a to mě irituje.
    Co se týče tvé přezdívky, Iris se mi hrozně líbí. Nevím proč, prostě se mi to jméno hrozně líbí a docela jsem si zvykla si tě pod tím představit. Mně se moje jméno líbí, i když mám pocit, že občas vyvolává mylné představy u lidí, kteří mě neznají. Také je vlastně už zdrobnělé, když se to vezme kolem a kolem. Z toho důvodu mi spolužáci říkají Šáro.:D Když to vymysleli, přišlo mi to hrozné a spolužáci pitomí. Dneska se mi to vlastně skoro líbí. I když mi tak teď říká už jenom Andulka. :)
    Tvůj blog čtu moc ráda, to už jsem ti psala. :) Akorát mám trochu problém komentovat básničky, za což se omluvám. Ale mám věčně pocit, že poezii nerozumím, tak to nechci kazit. I když se mi tvá básnická tvorba moc líbí. :)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To přece vůbec nevadí, ať si každý píše komentáře, kdy chce! :D Tvůj blog je taková oáza klidu, aspoň pro mě. Možná právě proto, že se nedělíš se světem o smutné věci. Já to naprosto chápu - řekla bych, že já to mám spíše naopak, a musím si dávat pozor, abych své čtenáře nezahlcovala negativitou.
      Dyzajny na blog.cz jsou kapitola sama o sobě, řekla bych. :D Je pravda, že se s nimi pracuje úplně jinak než na bloggeru, ale mně se to vždycky zdálo docela jednoduché a hlavně se tam toho dalo nastavit a personalizovat hrozně moc. (Třeba tady na mém blogu mi vadí, že aktivní odkazy v menu jsou podtržené. Protože na blog.cz se dala nastavit i taková drobnost. :D) Díky bloggeru jsem vzdala veškeré snahy o komplikovanou grafickou tvorbu a uchýlila se k těm nejjednodušším verzím. :D
      Hm, jméno Šárka se mi vždycky zdálo takové milé. Neumím si přestavit, že by tohle jméno měl někdo nemilý.
      Já mám taky problém komentovat cizí básničky. Je to logické, protože když čteš něco, co zní tak... osobně, je těžké napsat jen - Hezká básnička! :D Poezie je nevděčná na komentování, proto se pod ni vždycky snažím psát něco ze života, abych zněla co nejlidštěji.
      Děkuji za komentář! :)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.