pátek 4. srpna 2017

(Ne)malé radosti IV

Je to těžké, říct si, že teď prostě budete mít radost. Ale někdy to jinak nejde. Někdy by se člověk prostě utopil v pochybnostech, kdyby si to neřekl. V poslední době jsem se dostala do přesně takové situace. V polovině července jsem se hroutila, protože jsem si své prázdniny představovala jinak a najednou jsem nemohla z hlavy vyhnat přesvědčení, že plýtvám svým volným časem, nedělám nic zajímavého a tak se do běžného každodenního života vrátím ještě zoufalejší, než jsem z něj odcházela. Ten pocit se nedal vydržet. Takové plíživé, nepříjemné dno.
A tak jsem si jednoho večera řekla, že to tak nemůžu nechat. Začala jsem si z mysli dolovat všechny motivační citáty a nepříliš přesvědčivé životní teorie, které by mě mohly momentálně povzbudit. Nakonec se mi podařilo trochu se sebrat a uvědomit si, že i z nastalé situace bych mohla vytěžit něco dobrého. Tento článek bude možná  dlouhý a příliš zamyšlený, a možná se z něho zrovna nenakazíte optimismem, ale vězte, že i tohle je u mě úspěch.


1. Přišlo léto. Čím jsem starší, tím jsem z léta nadšenější. Užívám si horka, protože v poslední době se má termoregulace nějak posunula a zima mi bývá mnohem častěji, než dříve. Jsem vděčná za každý sluneční paprsek, s nímž se setkám. Neopaluji se, protože mě to nebaví a moc se mi nelíbí, jak vypadám, když se opálím, ale léto může být skvělé i bez toho.
Nejvíc jsem si užila začátek července, který jsem trávila ještě doma. V teple jsem podnikla skvělý výlet do Prahy a poté také krátkou výpravu do Zittau, která připadla na moje narozeniny. Do dospělosti jsem vstoupila na zahrádce u německého fastfoodového stánku, když jsem se snažila ukousnout bratwurst, aniž bych se umazala. Ze začátku se tenhle výlet zdál jako naprostá katastrofa, nakonec jsem se ale vracela s příjemným pocitem. Když jsem byla malá, výlety s oběma rodiči jsem si moc neužívala, to až teď je dovedu ocenit. Takže i to je radost.



2. Konečně jsem zase začala číst s opravdovou radostí a zájmem. Během školního roku mi to totiž vůbec nešlo - ať se dělo co se dělo, neměla jsem vůbec náladu do čehokoliv se začíst. U postele mi pořád ležely knížky, ale záložky se v nich pohybovaly pouze zřídka. Měla jsem v knížkách hrozný zmatek. Ale jakmile přišel červenec, nečekaně jsem se rozečetla. Nejdříve jsem během pár dní přečetla jednu báječnou pohádku, která měla skoro tři sta stránek - a pak už mi čtení šlo samo. Zatím jsem během prázdnin přečetla šest knížek, což mi jindy trvá třeba půl roku.
Této radosti výrazně také dopomohl narozeninový nákup knížek za poukázky ze soutěží, protože jsem si konečně zase mohla vybrat nějaké knížky, které budou moje (na rozdíl od věčných návštěv knihovny). A všem bych vám ráda doporučila skvělý komiksový román Persepolis. Ten se mi totiž podařilo přečíst během necelých tří dnů.
Čtení je hezká relaxační činnost. Hlavně mám pocit, že když čtu, dělám pro sebe něco užitečného; zanechávám za sebou přečtené stránky a prý si rozšiřuji slovní zásobu. Je jasné, že až skončí prázdniny, skončí i nadšené čtení, takže se snažím načerpat toho co nejvíce.


3. Přijde mi trapné v každých (Ne)malých radostech zmiňovat psaní, ale jinak to asi nejde, protože psaní je velký důvod k radosti. Na začátku prázdnin jsem si řekla, že bych mohla zkusit pokračovat ve psaní románu, který jsem rozepsala už někdy před rokem a půl. Nápad se mi pořád líbí, ale napsala jsem jen pár stránek a dál to nešlo. Z prstů mi to lezlo ještě hůř než z pověstné chlupaté deky. 
Píšu ale aspoň články. A básničky. Na ty bych neměla zapomínat. To, že jsem je přestala publikovat, totiž neznamená, že bych je už nepsala. Naopak. Chvílemi do veršů naprosto vědomě utíkám. Někdy to nestojí za nic, ale jindy mám ze sebe dobrý pocit. Třeba nedávno jsem napsala básničku o devíti strofách, což se mi ještě nikdy předtím nepovedlo. Nejspíš se nejedná o žádné vysoké umění, ale i tak. Ten dobrý pocit z toho, že jsem něco stvořila, je k nezaplacení. (Taky že mi ho nikdo nezaplatí.)

4. Poté, co jsem doma oslavila narozeniny, jsem se s mamkou vydala navštívit babičku. Teda vlastně jsem se jí sem na měsíc nastěhovala. Babička bydlí v Písku a já tu jsem ráda, je tu moc hezky, klidněji a tak nějak kulturněji než u nás. Už dlouho dopředu jsem navíc měla domluveno, že půjdu na pár dní vypomáhat do jednoho místního knihkupectví a antikvariátu. Nejdřív jsem z tohoto plánu měla radost, ale jakmile se to přiblížilo, mé nadšení opadlo. Měla jsem strach dojít se tam přihlásit a tak, to totiž není nic moc příjemného - ale nakonec jsem tam došla a skutečně jsem tam strávila pět dní.
Nešlo mi o peníze, spíš o tu zkušenost, protože jsem ještě nikdy předtím neměla opravdovou brigádu (pokud nepočítám doučování češtiny a jednodenní službu na dětských fyzikálních akcích). Jenže v takovém malém antikvariátu bohužel moc práce není. Jeden den jsem rovnala staré knížky v policích, druhý den jsem srovnala regály s novými knihami, další den jsem bloudila městem, protože jsem dostala za úkol koupit igelitové pytlíky. V posledních dvou dnech jsem sem tam zařadila nějakou knihu, rovnala ty samé regály jako na začátku, protože už byly zas rozházené, a pak jsem seděla u pokladny, když si paní vedoucí musela někam odběhnout. Největší problém jsem měla s utrhnutím vytisknutých účtenek. Také mi trochu vadilo, že jsem pořád musela konverzovat s paní vedoucí, která vystudovala asi tři filozofické obory a tak věděla všechno líp než já. Jinak to ale byla milá zkušenost, a o nic jiného mi vlastně nešlo.





5. Mám teď konečně čas pro sebe. Přesně ten čas pro sebe, po němž jsem toužila na konci školního roku. Když chci, můžu si číst, psát, kreslit, cvičit, jít na procházku. I brigáda v knihkupectví byla vždycky jen na půl dne, navíc, když oprašujete regál, můžete si v klidu přemýšlet o svých věcech. Kdybyste viděli, co všechno už jsem během prázdnin napsala, nakreslila a vymyslela! Bohužel se to týká i negativních věcí. Když má člověk moc volna, najednou nabude přesvědčení, že trpí nějakou vážnou nemocí a že jistě umírá. Nebo že ho nikdo nemá rád a že se se ním jeho pár přátel baví jenom ze slušnosti. Že žádná otázka "Jak se máš?" není myšlena doopravdy, protože nikoho nezajímá, jak se mám - to jenom já jsem posedlá zjišťováním psychického stavu lidí okolo sebe.
Podobně špatné jsou také obavy z tloustnutí. Nevím, do jaké míry je tohle pochopitelné; ale doma mám váhu a jsem zvyklá na ni stoupat aspoň tak třikrát denně. O prázdninách ale najednou váhu nemám, a tak jsem se ocitla v takovém divném vzduchoprázdnu. Jakmile nevím, kolik přesně vážím, je to jako bych už neměla vůbec nic pod kontrolou. Při každém pohledu do zrcadla nebo do výlohy se ptám svého odrazu, jestli jsem náhodou nepřibrala. Mám z toho docela strach. Zároveň si ale říkám, že to je skvělá příležitost k tomu, abych se odpoutala od téhle podivné závislosti. Kdo to kdy viděl, aby se někdo vážil třikrát denně? A opravdu si toho někdo všimne, když nešťastnou náhodou přiberu dvě kila? Mám radost z toho, že to nějak zvládám, a taky si říkám, že mi to třeba pomůže k tomu, abych se měla raději nezávisle na tom, kolik právě vážím. A pak mám také vcelku dobrý pocit z toho, že si můžu dělat prakticky cokoliv.


6. Snažím se už se tolik nelitovat. Vlastně bych se měla omluvit všem čtenářům tohoto blogu, za tu sebelítost, kterou jsem tady předváděla tak dva měsíce zpátky. Tenkrát to ale jinak nešlo, nebyla jsem schopná nastavit si to všechno v hlavě jinak. Bohužel. Už je to za mnou, snad (a zatím). Hodně mi pomohla právě ta skutečnost, že si píšu tento blog, a že textový editor je tady, zdá se, pro mne. Samozřejmě, že si píšu i jiné věci, jen tak a pro sebe, ale v poslední době mi tak nějak vyhovuje publikovat. Jsem ráda, že se mi v sekci komentářů zformovala taková milá a hezká skupinka. Upřímně by mě děsilo, kdyby tento blog četlo víc lidí. Dřív jsem si přála velké a široké publikum, ale dnes mám pocit, že rozsáhlé čtenářstvo by trochu bránilo terapeutické funkci mého psaní.
Také jsem během července poslala do světa dva pohledy a jeden dopis. Možná by to mělo udělat radost spíš příjemcům než mně, ale to je jedno. Já tyhle věci dělám moc ráda, a letos jsem si to znova uvědomila (podobně, jako jsem si uvědomila, že čtení je vlastně fajn).
A vůbec, tímto šestým bodem jsem chtěla říct hlavně to, že mi dělají radost lidé kolem mě, i ti, co nejsou v bezprostřední blízkosti, a i ti, které vlastně ani neznám celým jménem, protože mi jen tak občas napíšou komentář pod článek.

7. Stejně jako minulý rok v létě, i letos jsem posbírala pár materiálních radostí. Největší dárek k narozeninám jsem dostala už v dubnu - můj předchozí telefon to se mnou totiž nevydržel ani rok a během zimy začal protestovat, prý že mu dochází paměť. Už od dubna mám tedy nový mobil, ale je to narozeninový dárek, a narozeniny jsem měla teprve před měsícem. Upřímně doufám, že otázku nového telefonu nebudu muset řešit nejmíň další tři roky, protože vybírat ho je otrava.
Za peníze, které mi poslali prarodiče k narozeninám, jsem si v sekáči pořídila čtvery šaty. Cenově se vešly do tisícovky (všechny čtyři dohromady). Jsou pěkné a vezmu si je na sebe, až budu maturovat. Každý den jedny. A v neposlední řadě jsem si pořídila poměrně dost knížek. Otázka je, jak je nacpu do kufru.

To by bylo pro dnešek všechno. Je sice pátek, ale to nevadí, já tenhle článek stejně vydám, protože ho píšu už dlouho a bylo by nespravedlivé nechat ho ještě chvíli ležet. I když já upřímně doufám, že tyhle radosti budou aktuální co nejdéle, a že zase chvíli neodejdou.
Úvodní fotku jsem tentokrát vybírala velice dlouho, takže doufám, že jsem vybrala dobře. Vlastně, pokud jste článek dočetli až sem, znamená to, že vás neodradila, takže se mi to asi povedlo. Na fotce je písecká poliklinika. Má na sobě krásná sgrafita nebo co to vlastně je.

V dobách, kdy jsem poslouchala Lanu del Rey, jsem hrozně milovala tuhle písničku. A přemýšlela jsem nad tím, zda život imituje umění (a jestli to náhodou není naopak). Dokonce mám dvě takové složky v počítači - jedna se jmenuje Life imitates art a ta druhá Art imitates life. I to je důvod, proč mám ve svých složkách takový zmatek.

A co vaše radosti? Doufám, že jsou, a že mají třeba pevnější základ, než ty moje.
Iris

8 komentářů:

  1. Asi je důležité - nebo minimálně dobré - se občas pokusit o udržení všech těch pozitivních věcí, i kdyby to měly být úplné maličkosti. Nebo se to aspoň říká. A jestli ti to vážně pomohlo, nejspíš na tom i něco bude. Taky bych se nad sebou měla trochu zamyslet a přestat se věčně litovat, jenže léto je moje nejmíň oblíbené období, takže to jde těžko.
    Ale ne, pár radostí bych asi přece jenom našla. Třeba to, že včera pršelo, což je dobře, protože lidi v okolních vesnicích už si pomalu nemají čím napustit vanu, nebo to, že zrovna té naší se ta nejhorší sucha zatím vyhýbají. Nebo že mi od lidí z cizích zemí přišlo přišlo o dva pohledy víc, než kolik jsem jich poslala já. Nebo že mě celkem poslouchá pes.
    Zjistila jsem, že neumím lidem správně pogratulovat k hezkým věcem. Pokaždé, když se o něco takového pokusím, to vypadá hrozně nuceně a kýčovitě, a přitom to vždycky myslím upřímně. Vážně jsem ráda, že se máš z čeho radovat. A v těch lacláčích a fialových vlasech ti to hrozně moc slušelo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s tím nejméně oblíbeným obdobím znám - akorát pro mě je to zima.
      Díky za komentář a za názor. Co ty a tvoje vlasy? Už sis je nabarvila? :)

      Vymazat
    2. Nabarvila, dokonce už se to skoro smylo :D. Nakonec jsem si nechala odbarvit pár pramínků na blond, aby to pak bylo "pruhované", a na těch barva ještě celkem drží, akorát už to není tak výrazné. (Máma mě nakonec donutila jít ke kadeřnici, mám dojem, že by zešílela, i kdybych si doma jen ostříhala konečky... Některé věci jí prostě nevysvětlíš. Ale tady na vsi je to aspoň dost laciné, když už nic jiného.)

      Vymazat
  2. Líbíš se mi s fialovou hlavou, vypadáš jako někdo hrozně zajímavý, kdo vede nejmíň čtyři životy, přičemž v jednom z nich je alternativní hráč na basu.

    A ty lítostivé články se četly taky dobře, asi proto, že v nich člověk může najít kousek sám sebe.

    OdpovědětVymazat
  3. Radovat se z takových maličkostí, které ostatní ani nemusejí úplně chápat, je jedna z nejlepších věcí, které pro sebe může člověk udělat. Snažím se je shromažďovat, co to jde, a ani nemusejí mít pevný základ, hlavně, že jsou. Ty tvoje se mi líbí, připadají mi takové milé. :)
    Tak mě napadlo, že jsem v Písku ještě nikdy pořádně nebyla. Určitě to musím napravit, podle fotek to město vypadá hrozně hezky.
    (A lacláče jsou boží a Gods and monsters jedna z mála písniček od Lany, které se mi vážně líbí. :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Písek je fajn. Ale třeba se tak zdá jenom mně, protože pocházím z krutého a nehostinného severu. Nevím, odkud jsi ty, ale jako seveřan se mi nezdáš. (Na to jseš moc milá.) :D
      Díky za komentář! Lacláče jsou fajn, dokud v nich člověk nejde na záchod!

      Vymazat
  4. Mám ráda, když píšeš Nemalé radosti. Důležitá je podle mě ta část "malé". Protože někdy věci, na které se člověk hodně těší a věří, že mu udělají radost, nakonec radostné nejsou tolik, jako nějaká nečekaná maličkost. :)

    Myslím, že ohledně své postavy můžeš být v klidu. Na fotkách ti to moc sluší, závidím, že můžeš nosit takhle krátké sukně a šortky. :)

    Doufám, že srpen se ponese v duchu alespoň tak radostném jako červenec, s absencí těch stavů úzkosti a tak. Ty ti nepřeji, samozřejmě. :)

    Měj se hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, tohle těšení a následné zklamání bohužel znám(e obě). Děkuji za komentář :) Snad to nebylo moc optimistické.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.