neděle 3. září 2017

Fotočlánek z prázdnin

Stejně jako každý rok, i letos přišla ta chvíle, kdy už je jasné, že prázdniny za chvilku skončí. A stejně jako každý rok je to téměř neuvěřitelné, protože to zdánlivě byla jen chvilka. Většinou mám v takovémto momentě tendence litovat promarněného času - protože jsem přece nic nestihla, nedělala nic zajímavého, a notnou část volných dvou měsíců jsem zkrátka promarnila, ačkoliv jsem si v červnu předsevzala, že tentokrát tomu tak nebude.
A i to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla dát dohromady tento fotočlánek. Protože pokud jsem něco o prázdninách opravdu stíhala, bylo to fotit. Je jen málo věcí, které jsem podnikla, aniž bych je vyfotila (asi je to tím, že s sebou všude nosím telefon), a tak si teď na konci srpna můžu v klidu sednout a s nostalgickým vzlykem projít všechny fotografie s daty od začátku července až do dneška. Třeba mi nakonec dojde, že v rámci toho ničeho jsem toho stihla zažít vcelku dost. A jelikož se nedovedu zbavit potřeby sdílet svůj život s těmi, které to zajímá, můžete se teď na tyhle fotky podívat taky.

Letošní prázdniny byly takové podivné a zvláštní. Zdá se mi, že jsem si je zkrátka naporcovala docela jinak než v minulých letech, do takových neurčitých časových úseků, v nichž se člověk snadno ztratí, když je najednou má žít.
Úplný začátek července se nesl v takovém veselém, nadějném duchu, nejspíš hlavně kvůli tomu, že konec školy byl nečekaně povzbuzující; vysvědčení dopadlo líp, než jsem doufala, a v poslední školní den jsem se odhodlala socializovat se. Pak jsem pár dní jedla čokoládu, kterou domů přinesla mamka (od dětí ze své třídy) a náš byt byl plný květin. Když člověk jí jen čokoládu a nic jiného, hubne, a to se mi taky hodilo. Na úplném začátku července jsem si užívala nově nabytou svobodu a také dospělost, kterou mi však nikdo nemůže uvěřit. Podnikla jsem dva pěkné výlety a vše se zdálo více než ideální.
Pak jsem se sbalila a odjela na měsíc do Písku. Původně to nebylo v plánu na tak dlouho, jenže pak mi kamarádka odřekla plánování na léto a já neměla důvod zůstávat doma ani energii plánovat cokoliv jiného. Fotek z Písku tady uvidíte mnoho, protože je to báječné město - a dočkáte se také vyprávění o tomto nepředpokládaně klidném měsíci.
Nakonec jsem se vrátila domů, protože do Liberce přijeli prarodiče a navzájem jsme se chtěli vidět. Setkání trvalo sotva hodinu, ale stejně už to chtělo změnu, takže jsem doma už zůstala, alespoň na deset dní. Poté jsem, stejně jako vloni, odjela na dětský tábor, na který jsem se sice celé léto těšila, ale jehož příchod také znamenal konec léta, takže to těšení bylo trochu smutné.
Tento fotočlánek je snad ten nejdelší ze všech fotočlánků, které jsem dosud sestavila. Měla jsem samozřejmě možnost rozdělit ho do dvou částí, ale rozhodla jsem se to neudělat, protože prázdniny pro mě vždy tvořily takovou jednotnou masu času. Navíc se v létě dostávám do toho blaženého stavu, kdy nevím, co je za den, a občas mi není jasný ani přechod mezi červencem a srpnem. Trvalo mi to pár dní, než jsem si uvědomila, že už je srpen, a já pořád nahrávám fotky do složky "July 17". Takže... Správně, rozhodla jsem se, že nebudu ke svým čtenářům příliš šetrná, a zavalím je fotografiemi z celého léta. Doufám, že se vám nezamotá hlava! Když tak si dejte pauzu.

Na začátku prázdnin, když bylo léto ještě relativně čerstvé, a mně bylo stále 17, jsem věnovala notnou část dne prohlížení starých fotografií. Těch, co jsou ještě vytisknuté na pravém fotografickém papíře. Máme jich doma hrozně moc. Myslím, že první digitální foťák jsme si s mamkou pořídily až dost pozdě, tedy když už ho většina lidí dávno měla. Při procházení fotek jsem našla pár kousků téměř ikonických. Třeba tahle. Odmalička jsem nejšťastnější tam, kde se nachází aspoň jedna kočka. (Na fotce je mi přibližně pět let a hromada koťat náleží kočkám jedněch našich příbuzných, kteří bydlí v Milevsku.)

V jednom z dalších dní nás k sobě na návštěvu pozvala jedna mamčina kamarádka. Má doma dva kocoury, jeden je mainský mývalí a ten druhý nalezenec z ulice. Oba jsou naprosto báječní. Ten větší, Sam, mi svou povahou připomenul mně samotnou; nechtěl se nechat pohladit a laserovou rybičku hledal ještě půl hodiny poté, co ji majitelka zhasla a schovala do kapsy. Mašek, ten druhý kocourek, byl naopak extrémně veselý, hravý a přítulný. Přišla jsem jako sofistikovaná mladá dáma, ale na konci návštěvy jsem už poskakovala s visací kočičí hračkou nad ležícím kocourem.
A také jsem v sekáči našla červený svetřík, na němž není nic zvláštního, a právě proto se mi tolik zalíbil.


Mátová limonáda a jeden z těch nejkrásnějších horkých dní.

Kamarádka, která se před lety odstěhovala do Litvy, se v létě na pár dní vrátila. Vzala s sebou svého přítele, čímž mi ochotně připomněla, že to já jsem tady forever alone. Nicméně, díky tomuto setkání se aspoň na pár hodin dala dohromady naše malá dívčí skupinka, která vznikla hrozně dávno na zájezdu do Katalánska a od té doby už se stihla rozpadnout, protože většina z nás se vydala svou cestou. Toho dne jsem si ale uvědomila, že ze skupinky mi zbyla alespoň Evička, opravdická kamarádka, a že bych na ni neměla zapomínat, a ozvat se jí také někdy jindy, než když potřebuji někomu prodat učebnice.
Na fotce můžete vidět litevskou čokoládu. Byla jsem z ní nadšená, protože je to zároveň čokoláda a mapa, tedy dvě věci, které miluji, spojené dohromady.

O fialové barvě jsem už psala. O tom, že se vymyla během týdne, také. Někdy si říkám, že bych si zase měla obarvit vlasy nějakou trvanlivou barvou, jenže pak mi dochází, že moje přírodní barva se mi také líbí, a že by šlo jenom o takovou změnu za účelem změny.



Z červencového výletu do Prahy. Jela jsem s rodiči - táta měl v Praze nějaké vyřizování, ale mamka se mnou prošla všechno, co jsem chtěla. U Nové scény Národního divadla postavili tyhle fotogenické květináče. Zdá se mi to roztomile ujeté, i když to asi má být umění.


Na Zeď Johna Lennona jsem v březnu napsala citát. Naivně jsem si myslela, že v červenci ho tam ještě najdu. Nenašla. Tahle fotka je klišé, ale líbí se mi ta hra světla a stínu.

Tohle jsme napsaly společně s Vlastou, na zeď u mostu, kam si zamilované páry dávají zámečky. Bylo to v březnu - proto mě překvapilo, že tenhle nápis jsem našla.



To musí být láska jako trám, když je stvrzená takovým nerozbitným zámkem. Vlastně by mě zajímalo, co se se zámky děje, když se páry, co si je tam umístily, rozejdou. Jak se tak znám, já bych ho tam určitě šla odemknout a pak někam zahodit.


Hlavním cílem pražského výletu byly Olšanské hřbitovy. Mám štěstí, že mamku chození po hřbitovech baví stejně jako mě. Neznám totiž nikoho jiného, kdo by se mnou byl ochoten strávit čtyři hodiny mezi hroby. Nejvíce na mě zapůsobila pravoslavná část hřbitova, protože pravoslaví je pro mě hrozně... exotické.

Tahle fotka je ze 6. července. Toho dne mi bylo osmnáct let a jeli jsme na výlet do Zittau. Hlavně k tomuhle jezeru, kde plavaly malé rybičky. Na dně bylo také plno ostrých kamínků, takže jsem si rozřízla obě nohy. A taky jsem se málem upekla, protože bylo hrozné vedro. Nakonec jsme se v Zittau málem ztratili - ale i tak to byl hezký den. Jsem ráda, že mí rodiče netrvají na nějakých tradičních oslavách narozenin. Stejně bych si neměla koho pozvat, a o dort moc nestojím, a v Zittau jsem do té doby nikdy nebyla. (Navíc vznikla tahle fotka, o níž jsem se dozvěděla až dneska, když jsem se konečně odhodlala vyndat paměťovou kartu z mamčina foťáku.)

Před odjezdem do Písku jsem si chtěla založit cestovní deníček. Vlastně jsem si ho založila, akorát jsem ho téměř hned přestala používat. No ale v prvotním nadšení jsem si první stránku popsala citáty. Motivačními. Tedy, některé jsou motivační, a některé zase depresivní. Vyberte si.

Tady začíná předlouhý fotodeník z Písku. V Písku jsem strávila měsíc, téměř na den přesně. Jela jsem za babičkou, za prací (nebo spíše "prací") a hlavně za klidem, který se ale zvrtnul v hořké nicnedělání, což je perfektní podhoubí pro sebelítost, strachy a vymýšlení katastrofických scénářů. To ale předbíhám. Touto fotografií jsem chtěla zachytit atmosféru příjezdu do jižních Čech. K jihočeskému kraji mám speciální vztah. Dalo by se říct, že celá historie naší rodiny se odehrávala právě na jihu Čech, ačkoliv já odmalička bydlím na opačné straně republiky. V dětství jsem na Písecko jezdila skoro každé prázdniny a i proto mám tento kraj spojený s klidem, pohodou a létem. A pokaždé, když se tam vracím, mám takový hřejivý pocit.


Babička pracuje v obchodě s korálky. Já to s korálky vůbec neumím, ani se v nich nevyznám, a překvapuje mě, že existuje tolik nadšenců do korálkování, aby takový krámek uživili. Tyhle látkové květy jsou jedna z mnoha věcí, co mě v korálkárně zaujaly, ale nekoupila jsem si je, protože k čemu by mi byly? 

Květuška, pejsek, co se sem tam pohyboval na faře. Je hrozně roztomilá, a dokonce jí ani nevadilo, že jsem jí neustále říkala Růženko.


Během prvních dnů v Písku jsem toho moc nedělala. Spíš jsem se tak rozkoukávala a chodila po městě. Věděli jste, že Písek má tři náměstí? Celé historické centrum města se vlastně skládá z důmyslně propojených náměstí, mezi nimiž se dá velmi snadno zabloudit.
Tohle je záběr focený z kamenného mostu. Každé léto na nábřeží stojí sochy slepené z písku, letos na téma Rumcajs. Všimněte si také barevných domů, které mají svým tvarem připomínat loď.


Kostel Sv. Václava měl okolo sebe hřbitov. Takový ten navršený.


Když jdete dostatečně dlouho po nábřeží Otavy, dojdete až k parkovišti pro malé lodičky.


Vážky z obchodu s korálky - málem jsem si jednu koupila, ale pak jsem si řekla, že by mi stejně k ničemu nebyla. Někdy mé pragmatické závěry úplně zabíjí i ty zbytky poetičnosti, co ve mně zůstaly.

Nevím jak vy, ale já mám hrozně ráda takovéhle ovocné limonády. Tahle je jahodová. Na dně potom zbyly jahody a pomeranč a mohla jsem to sníst, takže to bylo jídlo i pití v jednom!

Fidget spinner je vlastně docela dobrá věc.

Po nejstarším kamenném mostě ve střední Evropě jsem přecházela téměř každý den. Docela to tam žije, ale rozhodně se po něm jde líp než po Karlově mostě.

Ne pokaždé se mi povede selfie, na níž mi sluneční kotouč leze do nosu.

Další limonáda a k ní bezlepkový Míša řez. Asi jediný dort, jaký jsem za celé léto snědla.

Občas si fotím věci, které mi ladí s lakem na nehty. Napadlo mě i to, že bych si na toto téma založila instagramový účet, ale už jich mám moc. No, každopádně, občas to vyjde dost nepoeticky.


Staré reklamní plakáty na jednom z píseckých domů.

Ve večerce měli zlevněná kinder vajíčka, a já v tom svém našla modrou vílu. Docela mě potěšila.


Když jdete dostatečně dlouho zase podél řeky, ale na opačném břehu, dostanete se do úplně jiného světa. Když jsem tam šla prvně, byla jsem úplně u vytržení; město se plynule mění v louku, široké zelené pláně, cesty lemované alejí, a uprostřed toho všeho teče řeka a udává klidné tempo veškerému okolí. Je to krása velice prostého charakteru, ale jakmile se zaměříte na detaily, uvidíte další rozměr celé té nečekané přírodní oblasti.


Většina lidí, co se na té klidné cestě ocitne, míří do vodácké zahradní restaurace, kde pečou vyhlášené ryby. Já si radši dala hermelín, protože z ryb se musí vybírat kosti, a to je mi dost nepohodlné.


Ledová tříšť je dobrá, dokud se z ní nevycucá veškerá šťáva a nezůstane jen led. Umíte ji někdo pít, aniž by se tohle stalo?

Dům, v němž přebývala Milada Horáková, a hra mraků odrážejících se v oknech.


Vaření v polních podmínkách - nudle s příchutí mořských plodů. Občas si koupím nějaký gastro experiment, a pak je mi z něho špatně, ale to nevadí, hlavně zkoušet nové věci! (Ne.)

Tímhle jsem byla zcela fascinovaná. Akát? Nebo ne? V rostlinách se nevyznám, a tak mě vždycky nadchne něco zdánlivě banálního.

Jednoho dne jsem ulovila i pistáciovou zmrzlinu.


Hezké povlečení a zcela náhodou i hezký lak, který nepřipomíná třenou nivu, bláto ani hořčici (taky že není můj, ale babiččin).

V píseckých sekáčích se dají nakoupit skvělé věci. Podle mě i o něco lepší, než u nás v Liberci. Občas se tam ale najdou i kuriózní kousky, jako třeba tahle sukně, jejíž designér asi nechal skákat kočku po klávesnici.


Občas si připadám jako ten zelený korálek.

V charitativním obchodě s nepotřebnými věcmi někdo nechal chemické náčiní. Vzpomněla jsem si na laboratorní práce, a na to, že vlastně už nikdy žádné nebudu mít.



Fotky ze dne, kdy jsem se šla ohlásit do antikvariátu, že tam tedy ten další týden přijdu. Bylo šílené teplo, což na fotkách bohužel vidět není. Tahle zapadlá cestička podél staré elektrárny je skvělá!



Nevzhledná čmáranice a kočička.

Nejsem střelec.

Zátiší s knížkami a Pannou Marií jako by dokonale vystihovalo atmosféru evangelické fary, kde jsem přebývala. Dokonce jsem jednou šla i na mši. A vůbec, během toho měsíce jsem se pohybovala ve všemožných náboženských kruzích. Nakonec jsem zjistila, že evangelické církve jsou mi o něco málo sympatičtější než ta katolická. Soudě pouze podle lidí, jež jsem poznala. Na přemýšlení o náboženství jsem měla času víc než dost, a také jsem ho využila k tomu, abych si alespoň tohle v hlavě trochu urovnala.

Palackého sady a znuděný pan Palacký se kouká do kytek.

Českobratrský kostel.

Dvě přízračná světýlka - jako by dům měl oči.


Já a sešívačka, to nemůže dopadnout dobře. V obchodě s korálky.

Jednoho dne jsem šla po mostě s obří cuketou v náručí a nikdo se na mě divně nekoukal.


Koupila jsem si strašlivě krátkou sukni v obchodě s nepříjemnou prodavačkou. Jenže ta sukně se mi líbila. Přemýšlím, jestli ji budu nosit i někdy jindy a jinde, než v létě v Písku.


Náhodná scenérie zase na dalším břehu řeky.

Máte taky někdy nutkání změnit si profilovou fotku? Já občas jo. Zvláště poté, co si uvědomím, že ta stará je vlastně hrozná. Tohoto večera jsem poprosila babičku, aby mě vyfotila. Počkala jsem, až okolo nebudou žádní lidé, a snažila se nahodit co nejméně křečovitou pózu. Jenže to z většiny vyšlo tak nějak rozmazaně.


Tady jsem se se tvářila vcelku přijatelně (a hustě), jenže babička strčila prst do objektivu. A pár okamžiků poté začalo pršet. Hrozně moc pršet. Okolo Písku se hnala bouřka. A my zrovna šly na autobusové nádraží, což je překvapivě dlouhá cesta. Naštěstí jsem si na sebe nemusela vzít takovou tu hnusnou igelitovou pláštěnku.

To je ta bouřka.

Paní nebo slečně, která píše tabule u pekařství, spadl telefon do kýblu. Myslím, že kdybych dostala tabuli na starost já, její sdělení by se nesla v podobném duchu.

Ovocné pivo (na to, že je to pivo, nebylo ani moc hnusné), a ledový čaj z granátového jablka.


Secesní pávi na domě, kde sídlí gynekologie a urologie.

Babička naložila hrozně moc okurek a my jich hrozně moc snědly! Netušila jsem, že se okurky dají nakládat úplně normálně doma. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkala.



Vypadám strašně, když se směju, jenže na druhou stranu, moc často se to neděje, takže jsem ráda, že je to zachycené na fotce.

Během měsíce v Písku jsem stihla napsat pár článků. Vlastně jsem na to měla času až moc. Jeden z těch článků byly i (Ne)malé radosti, a tahle fotka byla jejich úvodní.









Večery v Písku jsou téměř magické. Většina podniků zavírá brzy, a tak se po sedmé hodině ulice vyprázdní a můžete jen tak chodit a rozhlížet se po té potemnělé kráse. Když má město řeku, je to hned úplně jiné, než když ji nemá - Liberec totiž řeku skoro nemá, Nisa jím protéká jako takový malý nahnědlý potůček, uspěchaně a stydlivě - a tak jsem to mohla porovnat. Písek je sice město o hodně menší, ale působí tak nějak důstojněji. Aspoň v mých očích. Otava plyne svým vlastním klidným tempem a lidé chodí také pomaleji, jako by chtěli napodobit proud. A pak jsou tu odrazy na vodní hladině, a ty jsou k nezaplacení. (Jenže všechno má svou stinnou stránku. Když se řeka rozvodní, je schopná zničit široké okolí.)


Nákup v drogérii. Naprosto obyčejný nákup v drogérii. Myslela jsem si, že ten lak bude vínový, ale ve skutečnosti je zářivě rudý.

Poslední dobou mám ráda žlutou barvu, třeba takovou, jakou má tahle kabelka. Kabelku jsem v Písku nechala, jednak proto, že už by se mi nevešla do kufru, a pak taky aby neztratila svou prázdninovou atmosféru. Kdybych ji nosila i doma, hned by zevšedněla.


Stříbrné lemy mraků - malé, ale jsou tam.

Ve výloze jednoho hračkářství si někdo očividně vyhrál s figurkami zvířecích rodinek. Podle mě je to hrozně roztomilé. A pak jsem objevila scény trochu připomínající seriál Happy Tree Friends (kde se kreslená zvířátka navzájem zraňují a vraždí) - třeba ovečka do půl těla zaražená v bazénku, nebo nohy čouhající z jezírka.

Během dní, kdy jsem chodila do antikvariátu, jsem nic nenafotila. Telefon jsem si nechávala v tašce, v zákulisní místnosti. Tak jsem se alespoň vrátila a vyfotila výlohu.




Vždycky jsem chtěla selfie s Fráňou Šrámkem.

Co vidí zadní kamera

A co vidí přední kamera!

Červánky jsou můj oblíbený úkaz na obloze. Jsou takové nenápadné a často opomíjené, ale přitom tak krásné. Tyhle se odrážely na vodní hladině. Nikdy jsem nic podobného neviděla.




Tahle fotka se mi líbí, ačkoliv na ní nejsem nalíčená ani nemám vyfoukané vlasy. V zahradě za kostelem.

Utěky se sebraly a utekly.

Nechala jsem si doma pásek, takže jsem si po celý měsíc do pasu uvazovala všelijaké mašle, stuhy a provázky. Prý to vypadalo pitomě.




Další věc, která mi ladí s nehty!

Smutný příběh. Tuhle zmrzlinu jsem výjimečně nevyklopila já, už tam ležela, když jsem ji šla fotit.

Tyhle lasagne byly tak dobré, že mi ani nevadilo, že mi k nim přinesli jen vidličku a lžíci a nikoliv nůž.

Během pěti dnů, které jsem strávila v antikvariátu, jsem našla plno zajímavých knížek, ale jedna z nich mi utkvěla v mysli - překrásné vydání Zpěvů staré a nové Číny, z roku 1953, ilustrované a s úplně perfektní obálkou. Nakonec jsem ho dostala jako dárek.




Limonáda z lesních plodů má možná trochu hezčí barvu než ta jahodová, ale já mám stejně raději tu jahodovou. Je v ní míň zrníček, zdá se mi.

Poslední večer před odjezdem z Písku se v Palackého sadech, velice blízkém parku, konal koncert a vstup byl zdarma, tak jsme se tam šly podívat. Bylo to... no, zajímavé. Ale já stejně spíš přemýšlela. Celý měsíc v Písku má pro mě takovou atmosféru snu. Trochu rozmazaná doba, kdy jsem se ocitla v úplně jiném prostředí, než na jaké jsem zvyklá. Jako bych na chvilku mohla být, kým jsem chtěla. A pak tu byla ta atmosféra, toho večera ještě zhuštěná a téměř nepopsatelná.

Světlo, stíny a nohy. A boty, s nimiž to ze začátku vypadalo beznadějně, ale pak se rozchodily, a nosila jsem je celé léto.

Jeden z mnoha pokusů s akvarelovými pastelkami. Bez vody a bez štětce.

Tohle je už cesta domů. Když jsme přijížděli do Prahy, tohle se objevilo po pravé straně. Myslím, že je to svým způsobem hezká scenérie. Ale bylo těžké a téměř nemyslitelné vzdát se té uvolněné nálady, co se mě držela v Písku.

V případě, že jste se nikdy nevyskytli na Černém Mostě, tak takhle to tam vypadá. A to je ještě to nejhezčí, co je tam k nalezení.

Mé staré já, s čerstvě nabarvenou hlavou (byla to červená, ale měla to být hnědá), a já dnes. Vypadám stejně. Vidíte, jak jsem se nezměnila?

Zoufalá chyba tisku.

Jak poznáte, že jste v Liberci? No, buď prší, anebo jdete do kopce. Ale většinou je to obojí naráz. Občas si kladu otázku, jak je to vůbec možné, že jsem se narodila do takového šíleného kraje. Mohla jsem se narodit třeba, no, ve Španělsku!


Sice jsem si řekla, že si nebudu kupovat žádné další oblečení, ale pak jsem narazila na tyhle dvoje šaty. Přesně takové jsem si vždycky přála, opravdu - aby měly lodičkový výstřih, poloviční rukáv, a aby nebyly moc krátké. Musela jsem si je koupit a myslím, že je budu nosit pořád dokola. Pokud se tedy nesrazí. To se mi děje dost často.

Graffiti a zlé kočky. Vždycky jsem měla ráda graffiti, samozřejmě nemám na mysli takové ty vandalské čmáranice, ale opravdový street art. Barevný a expresivní a živý.

Kočička, ležela u parkoviště a vyhřívala se na slunci a mňoukala, hrozně moc mňoukala, a já se na ni pokoušela mluvit, jenže ona pořád jen mňoukala.

Pokaždé, když přestávám doufat, můžu si teď přehrát Begin to hope, a to je pocit k nezaplacení.




Foceno na stejném místě, kde jsem v červnu potkala rozbité zrcadlo.


Na těchto fotkách mají vyniknout šaty, ne já.

Další náhodné zrcadlo. Stálo si jen tak v parku u muzea - jakoby nic.

V liberecké galerii je dočasně vystavená jakási soukromá sbírka obrazů kubistických mistrů, ale nejen jich. Já se šla podívat hlavně na díla Giorgia di Chirica, jednoho z mých nejoblíbenějších malířů, a opravdu jsem toho dne viděla dva obrazy, co mě v hodinách výtvarné výchovy naprosto uchvátily. Nemohla jsem tomu uvěřit - je to téměř jako potkat celebritu. V hlavním sále se nesmí fotit, ale v těch vedlejších už to je povoleno, takže jsem vyfotila tato roztomilá zátišíčka, která spolu vlastně také tvoří takové zátiší.

No není to krása? Tenhle obraz přibyl do stálých expozic nově, nikdy předtím jsem ho neviděla.

V jednom z vedlejších oddělení se právě nacházela taková zvláštní interaktivní výstava, jejíž autorka je německého původu, ale žije v Čechách. Největší částí výstavy byla velká bílá stěna, popsaná slovy, jejichž česká a německá verze jsou si podobné. Na plochu vedle mohli něco napsat návštěvníci. Někteří z nich to nepochopili a místo dvojice podobných slov se tam třeba podepsali. Já tam nic nepsala, protože německy neumím.

Přísahám, že ani tohle není ode mě.

Cesare, Juan a Jofré slavili 19. srpna druhé narozeniny. Antonín jen tak přihlížel. Jeho narozeniny si totiž přesně nepamatuji, což je nám oběma docela líto.

Stejně jako minulý rok, i letos jsem na konci srpna odjela na dětský English Camp. Možná si pamatujete můj loňský článek; tehdy to bylo všechno poprvé. První ročník English Campu v Rokytnici, pro mě úplně první tábor, na který jsem kdy jela, a navíc první skutečná práce s dětmi. Tentokrát jsem si řekla, že psát o táboře samostatný článek by bylo zbytečné, a tak pár fotek vkládám sem, do prázdninového fotočlánku. Mým hlavním úkolem bylo totiž i letos právě focení. Měla jsem pocit, že fotím všechno a pořád - ale nakonec jsem do oficiálního výběru fotografií nashromáždila o dvě stě fotek méně než minule. Řekla bych, že to nevadí. Nerada fotím nadbytečně.

Letos s námi na tábor jelo asi o pět dětí více, než loni, a tak jsme se odvážili jet vlakem. Ve vlacích se moc nevyznám, takže jsem měla strach, že místo Rokytnice dojedeme až někam do Polska.


Nakonec jsme ale opravdu vystoupili v Rokytnici. A bylo tam stejně krásně, jako loni. Většinu času jsme s dětmi trávili na chatě, kde jsme bydleli, anebo v lese. Během celého týdne jsem vlastně neviděla téměř žádné lidi kromě osazenstva našeho tábora. Trošičku mi z toho hrabalo, protože komunikace s dětmi dokáže být pěkně složitá. Mnoho dětí mě například přesvědčovalo, že mi nemůže být osmnáct let, protože vypadám tak na čtrnáct. Popravdě mě to přivádělo trošku do rozpaků - jak má člověk v takovém případě reagovat? Poděkovat za kompliment, anebo ukazovat občanku...? 
Nakonec mě ale děti potěšily. Byly milé. Jedna holčička si s oblibou zapichovala badmintonové míčky do vlasů a hrála si na jednorožce. Další holčička roztomile šišlala, a pořád mluvila o své zálibě v zakopávání věcí do země. Devítiletá Lucka, s kterou jsem se spřátelila asi nejvíc, mi při jednom výletu řekla, že se se mnou tak dobře povídá, že ani nemyslí na to, že jde do kopce - a přitom celou dobu mluvila jen ona a já sem tam přikývla. Chlapec, který se mi loni posmíval za to, jak vypadám, mi tentokrát nadšeně ukazoval fotografie svého psa. A také jsem dostala nečekané množství komplimentů týkajících se mých vlasů, což mě překvapilo asi nejvíc. Jsou to naprosto obyčejné vlasy barvy zmoklé slámy. Ach jo, holky. Vy prostě nevíte, co je hezké a co není.


Letos jsem do bazénu nevlezla. Byl moc studený. Na rozdíl od předchozího tábora se ale letos u bazénu už neplacatila ta povedená rodinka, což je zcela jistě velké pozitivum.

Minulý rok jsme chodili každý den do restaurace ležící takřka za devatero horami. Letošní tábor byl zaměřen na vaření, a tak si děti po skupinkách vařily samy. Úterní skupinka bohužel své těstoviny přesolila, a tak se najedl jen málokdo (já opravdu ne). Ostatní dvě jídla se povedla. Ve zbývajících dnech jsme šli do té vzdálené restaurace. Letos se mi ty cesty už nezdály tak strašlivé, snad proto, že někdo našel zkratku.


Když jsem jednoho dne šla lesem, uvědomila jsem si najednou, proč Antoni Gaudí navrhl katedrálu Sagrada Familia. Kdybych se v tu chvíli měla za co modlit, nepochybně bych to udělala.

Začala jsem mít strach z maturity a vůbec ze všeho. Najednou se obávám i toho, že se v pondělí při podepisování školní kroniky rozbrečím. Ale při pohledu na tuhle fotku jsem se aspoň v duchu usmála, a to je fajn, a tak vám ji sem dávám.

Poslední večer patřil hamburgerům z grilu. Každé z dětí si vymyslelo svůj vlastní hamburger, naskládalo na něj zeleninu jako očička a pusinku, pojmenovalo ho, a pak ho snědlo. Já svůj hamburger nepojmenovala, protože by mi ho pak bylo líto sníst. Měla jsem obavy, že na mě nevyzbyde maso, ale nakonec se jedna malá dietní masová placička našla.

I letos jsem si tábor užila. Už z něho nejsem tak u vytržení jako loni, protože jsem jela už podruhé a většina věcí pro mě nebyla tolik nová. Ve dnech, kdy dokončuji tento článek, už se mi English Camp zdá na míle vzdálený. Škola se blíží, prší, a zdá se, jako by se ty odlehčené chvíle pod jasně modrou letní oblohou vůbec nikdy neodehrály. Ještě že mám tyhle fotky.

Možná jsem vám někdy vyprávěla o tmavomodrých šatech, v nichž jsem jednou recitovala na Puškinově památníku ruskou báseň o smutku, který nosí tmavě modré šaty. Ty šaty mi najednou začaly být hrozně krátké, a tak jsem je nemohla nosit, aniž bych se bála předklonit se. Mamka ale jednou dostala takový hezký nápad, a na šaty mi našila širokou krojovou stuhu. Teď to vypadá úplně skvěle - mám tyhle stuhy hrozně ráda, a doma jich máme velkou sbírku, a kombinace vzorů jsou také báječná věc, když na ně člověk má náladu. Bála jsem se, že když v těch šatech půjdu ven, budou se na mě lidi divně koukat, ale náhodou se to vůbec nestalo.

Tohle pití bylo dobré, ale okurková limonáda z bagetérie byla ještě lepší, běžte si ji tam někdy dát.

V obchodě Tiger jsem sehnala omalovánky, jež lze vybarvovat vodovkami. Další věc, ze které jsem nadšená.

Jeden chladný večer jsem strávila v jabloneckém letním kině. Šla jsem se podívat na film Po strništi bos. A tohle je moje termoska.

Večer, z něhož pochází tato fotka, už byl zase trochu teplejší. Na náměstí se konalo baletní představení pro veřejnost. Chvíli před začátkem akce jsem se úplnou náhodou seznámila s děsně zajímavým člověkem, který je zároveň pravý baleťák a pravý Australan. Nakonec jsem ale na náměstí nezůstala do konce. Jednak jsem moc malá, a tak jsem na pódium přes všechny ty hlavy téměř neviděla, a zadruhé jsem chtěla jít brzy spát, protože další den jsem jela do Prahy jedním z brzkých ranních spojů.

Jak ale můžete vidět, spát jsem nešla. Za důležitější jsem pokládala fotit se v okně s velkou můrou, co zrovna seděla na druhé straně skla. V odrazu můžete vidět téměř celý můj pokoj - pohled, za který bych se ještě tak před rokem styděla, ale teď už je mi to jedno.

Když jsem se dalšího rána probudila, bůhvíproč mě zaujal tenhle pohled. Možná jsem ho vyfotila ještě ze spaní, každopádně, takhle svět okolo mě vypadá, když ležím v posteli. Během prázdnin jsem si zase ukázkově přehodila denní rytmus, takže mi teď vstávání bude zase dělat problém (až do května).

Poslední srpnový den jsem strávila v Praze. Dalo by se říct, že šlo o takový menší blogerský sraz - setkala jsem se s Vlastou, Annikou a Mniškou (teda Péťou). Všechny tři holky se naštěstí vyznají v Praze lépe než já, takže byl výlet úspěšný. Nejvíc se mi líbila ta část, kdy jsme šly do jakýchsi krásných růžových zahrad, a kdy jsem si koupila velký jahodový sorbet v Ovocném světozoru. Pokud budu jednou opravdu bydlet v Praze, budu si tam chodit pro svačinky.
Na této fotografii můžete vidět park u nějakého nádraží. Už jsem zapomněla, u jakého přesně, ale jezdí tam vlaky. Park obývá mnoho bezdomovců, ale i tak je tam hezky, když si zacpete nos.

Masarykovo nádraží, které je moc hezky olezlé.

Mám pocit, že mi koleje přináší neštěstí. Od začátku léta jsem jela vlakem víckrát, než kdy jindy, a taky se dělo mnohem víc špatných věcí, než kdy předtím. Ale možná to mám jenom zkreslené, a hledám symboly tam, kde nejsou.

Mniška se s námi podělila o mnoho postřehů nejen z akademického světa (ale i z jiných světů) a pak takhle hezky mávala z vlaku.

Annika se nedávno vrátila z Japonska. Na ulici jsme potkaly tabuli určenou pro psaní stížností. Zde můžete vidět Anniku, kterak na tabuli píše něco japonského. Že by to bylo haiku? Nebo stížnost na špinavé záchody? Abychom se to dozvěděli, museli bychom umět japonsky tak dobře jako ona.
Mimochodem, Annika po celou dobu svého pobytu v Japonsku psala blog. Jestli vás zajímá Japonsko očima studentky japanistiky, určitě oceníte její blog Japannika.

Park někde... hmm, někde v Praze. Jdete-li rovně vpřed, dojdete na přestupní stanici Florenc. Když jsme seděly v tomhle parku, začalo pršet, a tak jsme se smáčkly pod jeden chatrný deštník. Připomnělo mi to tu pohádku, kde se zvířátka před deštěm schovávají pod houbu, a čím déle prší, tím je ta houba větší a tím víc zvířátek se pod ni vejde. S deštníkem to tak bohužel nefungovalo. Ten akorát tak rezivěl.

Tahle fotka dopadla dobře. Bály jsme se půjčovat Vlastin foťák náhodným kolemjdoucím, a tak jsme se vyfotily samy. Jediné negativum této fotografie je to, jak moc jsem tam zblízka. Moc na mě nekoukejte.
Nicméně, výlet se, jak jsem už zmínila, vydařil. Viděla jsem hodně nádraží. Pršelo jen na konci. A v autobusech se mě nikdo neptal, jestli náhodou nechci pití nebo sluchátka nebo Blesk. Jen mě trochu znervózňovalo, kolik lidí na mě koukalo, když jsem jela sama metrem. A taky jedna velice nepříjemná konverzace mi dost otrávila den. Ale většina dne byla fajn. Abych nezapomněla, Annika nám vyprávěla o Japonsku, a těchto informací z první ruky si opravdu cením. Jen málo věcí mám na světě raději, než vyprávění zážitků z cest. (Mezi ty věci patří třeba vodovky, čaj, kočky, poezie a květiny, kdyby vás to zajímalo.)

Tento fotočlánek jsem nedávala dohromady najednou. To bych se musela zbláznit ještě víc, než už se stalo. Vlastně jsem si fotografie postupně upravovala a vkládala do článku v průběhu prázdnin. Jejich komentování a popisování jsem nechala na konec srpna a začátek září, protože některé věci se mnohem lépe komentují s odstupem. Takže teď několik dní už jenom vzpomínám - vzpomínám a uklízím a maluji. Prázdniny jsou prostě pryč. Je mi to trochu líto, i když jsem si prostřednictvím tohoto článku uvědomila, že jsem své volno tak úplně neprospala.
Někdy si říkám, že bych hrozně chtěla nějakou akci. Odjet daleko, nebo jet aspoň na nějaký festival, i kdyby mě žádný z interpretů pořádně nezajímal, jet tam prostě za dobrodružstvím. A pak si vzpomenu na své nároky na pohodlí a na hygienu a na lidi, a tyhle dobrodružné chutě se stáhnou a zklidní. Ale neodejdou úplně. Pořád mám plané naděje, že jednoho dne něco takového podniknu, a že v tom třeba nebudu sama (protože dost nerada dělám věci sama). Prozatím jsem ale víceméně spokojená se svými letošními prázdninami. Byly vlastně poslední středoškolské. Musela jsem shromažďovat síly na maturitní ročník. Tak se dá má nečinnost omluvit.
Ačkoliv je tento fotočlánek tak šíleně dlouhý, nedalo se do něho obsáhnout všechno. Některé věci, co se během prázdnin děly, vlastně ani vyfotit nešlo. Například jsem přečetla docela dost knížek (statistika na Goodreads říká, že osm, což je na mé poměry vážně hodně), mezi nimi dvě, které máme jako povinnou četbu do oktávy, a ta poslední byla Sophiina volba, u níž jsem se zdržela skoro měsíc. Také jsem se snažila udržet v kondici, i když jsem nakonec od června nezhubla vůbec nic. Dostala jsem čtyři pohledy, což je úplně strhující číslo na to, že jsem si myslela, že nemám žádné kamarády a všichni na mě kašlou. Zažila jsem i pár nepříjemných chvil, strachů a děsů - ale zjistila jsem, že s takovými stavy může pomoct uklízení, nejsou-li nepříjemné pocity příliš silné. A nesmím zapomenout na to, že jsem si během léta rozšířila hudební obzory, z části sama, z části cizím přičiněním. Je skvělé mít někoho, na jehož hudební vkus se můžete vždy spolehnout. Hudební články očekávejte v průběhu podzimu.

Zda jsem shromáždila dostatek sil na nejzlomovější školní rok, který je právě přede mnou, to se asi brzy dozvím na vlastní kůži. Bojím se, ale také mám takové hezké růžové šaty, které si zítra vezmu na sebe, a pohled na ně mě trošičku uklidňuje. Držím vám všem palce, pokud také jdete zítra do školy. Pokud ne, docela vám závidím. Do komentářů mi, pokud chcete, můžete napsat úplně cokoliv, o co vám mysl zavadí. Pokud jste se opravdu dostali až sem, na konec prázdninového fotočlánku, ráda si přečtu jakoukoliv náhodnou myšlenku. Co vám z vašich prázdnin nejvíc zůstalo v paměti? Jaké jsou nebo byly vaše maturitní předměty? Myslíte si, že se mi bude plést filozofie a geologie? (Já si totiž myslím, že budu mít v hlavě takový zmatek, že klidně.)

Přeji všem hezký začátek podzimu a málo pádů na mokrém rozšlapaném listí.
Iris


Poslední prázdninová písnička.

7 komentářů:

  1. Docela mě zaujalo, že nedáváš fotočlánky dohromady najednou. Mně to naopak docela pomáhá, protože s odstupem času mám pocit, že spousta fotek není tak důležitá nebo pěkná nebo prostě zveřejněníhodná, jak jsem si původně myslela. :) Ale tys těch fotek vybrala tak nějak přiměřeně dost a strašně mě to bavilo. Jak se to prolíná - Praha, Písek, Liberec, ty.. :)

    Ta fotka,kde se směješ, je dokonalá. Právě proto, že je taková hodně spontánní. Líbí se mi i ty ostatní a že tam babička nebo mamka strčily prst? Vlastně je to dobře, víc ti to třeba připomene tu chvíli a má to trochu třetí rozměr. :) Taky se mi líbí ty fotky porovnávací a plné změn.

    Co se našeho setkání týče, ještě jednou děkuji za záložky. Bojím se, abych je někam nezaložila a pak je nemohla najít. :D Růžová zahrada byla Františkánská, ten pěkný park byl u Hlavního nádraží a myslím, že čtvrť, kde jsme seděly, když začalo pršet, byla Karlín. Ale tím posledním si jistá nejsem. Mnišce (ale nám taky samozřemě!) to moc sluší.:)

    Hm, určitě jsem měla ještě spoustu dalších poznámek, ale když se nezaznamenají, ztratí se. Fotky jídla mi připomínají,že mám hlad a půjdu večeřet. Vlastně jsem počítač otevřela jen náhodou, proto komentuji tak brzy po vydání. :)

    Užij si poslední volné odpoledne a zítřejší ceremonii. Jsem zvědavá, jaké budou tvé dojmy. Ahoj! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Na té první fotce, na té z dětství, mi někoho hrozně připomínáš, ale ne tebe. Jenom nemůžu přijít na to, kdo to je. :D
    Líbí se mi ta divná instalace z květináčů. A celá ta písecká část. Z těch fotek vyzařuje přesně ta uvolněná letní atmosféra, kterou popisuješ, a je to moc hezké město a já z toho mám úplně chuť se sbalit a na měsíc odjet někam, kde to neznám a kde neznají mě a nějak si tam v klidu existovat. Teď pojedu pryč jen na čtyři dny a ne sama, doufám ale, že se mi povede jít si večer třeba sednout sama někam ven. Osamoceného času teď potřebuju nějak víc, než dřív, zdá se mi.
    Vlastně bych klidně jela i na nějaký letní tábor nebo na takový podobný sraz nebo něco podobného, jenže na to teď nejsou úplně vhodné podmínky. Tak třeba jindy.
    Taky se mi líbí ty šaty s krojovou stuhou a všechny ty limonády a termoska. V letním kině jsem byla v červenci a byla to zrovna nejstudenější sobota v celém měsíci, nenapadlo mě ale, že bych si třeba mohla vzít termosku. :D A ty vodovkové omalovánky by se mi taky hodily.

    Přestože prázdniny už nemám, ale většinu léta jsem měla takovou zvláštní náladu, že mi připadalo, že je mám, i když jsem chodila do práce. Teď se aspoň netrápím s návratem do školy, to jsem vždycky snášela hrozně těžce, i když jsem školu nikdy moc neřešila. Ale v současnosti mě zase trápí jiné věci; asi je to tak na světě zařízené, aby se vyvážilo, že někdo jde do školy a někdo ne.
    Moje maturitní předměty byly čeština a němčina, pak ekonomika, informatika a odborné předměty, což v mém případě zahrnovalo biologii a ekologii a ještě něco podobného, co už si nepamatuju, protože to všechno mělo takové podobné názvy. Na to, jak mi to celé bylo docela jedno, jsem měla dost dobré známky, až jsem z toho měla pocit, že jsem si je nezasloužila. Pak stejně nikoho nezajímaly; předpokládám, že kdybych se hlásila na vysokou školu, tak tam by je maturitní známky zajímaly, ale to jsem neudělala, tak nevím.
    Nemá smysl říkat, že stresovat se maturitou je zbytečné, protože to člověka akorát rozčílí, tak ti jen popřeju hodně štěstí a duševní síly. Mě zítra čeká dlouhá cesta autem, kdy budu koukat z okýnka a přemýšlet, tak si na tebe určitě vzpomenu. :)
    (Omlouvám se za tak dlouhý a zmatený komentář, někdy, když začnu psát, nevím, kdy bych přestala.)

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle tvůj fotočlánek mi teď hrozně zvedl náladu. Taky se totiž bojím maturity. Nebo možná ne tolik maturity, jako spíš toho, co bude potom. Protože co když nic nebude? Co když mě nikam nevezmou? A nebo ještě hůř - co když mě mnou vybraná škola vůbec nebude bavit? No, budu doufat, že se s tím nějak popasuju.
    Jinak, mé maturitní předměty měly ještě v červnu být státně čeština a matematika a profilově čeština a biologie. Jenže nám na poslední chvíli změnili učitele na seminář z biologie, a tak asi půjdu do angličtiny. Haha. Stejně mám v plánu zkusit si tohle pololetí udělat CAE. Čemuž mimochodem taky nevěřím, že to zvládnu, jenže co jiného mi zbývá?
    Teď konečně ke tvému článku - ty fotky jsou moc krásné. Kouzelné. Čiší z nich osobitost. Písek vypadá jako úžasné město, snad se tam někdy podívám. Potěšila mě ta reklama na kolínskou kávu (i když ani nevím, jestli je tím myšlen náš Kolín). :)
    Korálky mě odmala fascinují, mám jich ještě plný šuplík, přestože jsem z nich už pěknou řádku let nic nevyráběla. Jsou z Jablonce. :)
    Práci v antikvariátu ti docela závidím, to by se mi líbilo. A líbí se mi taky tvůj červený svetřík. I všechny tvé šaty (fakt jo, jsou boží!). Ty vylepšené krojovou stuhou jsou nejvíc dokonalé.
    Kytičky na piazzettě jsem taky chtěla vidět, ale nevyšlo mi to.
    Ta fotka, na které se směješ je nejlepší, protože je prostě opravdová, svá. A je krásné vidět lidi smát se. :)
    A ty omalovánky z Tigeru mě nadchly, taky bych chtěla nějaké, které se dají vybarvovat vodovkami. A na té fotce s Vlastou, Annikou a Mniškou vám to všem moc sluší. :)
    Mám v plánu podobný článek, jenže jsem se všemi pozadu tak o čtyři měsíce. Takže s trochou štěstí snad něco podobného vydám o Vánocích. :D
    Měj se moc krásně!

    OdpovědětVymazat
  4. Mně na té první fotce připomínáš trochu moji babičku před čtyřmi lety a trochu mě právě teď :D.
    Moc se mi líbí ty tvé tmavé šaty s lodičkovým výstřihem (konečně vím, jak takový výstřih vypadá), tvoje kaktusy a hlavně tvůj pokoj. Aspoň tedy ta část, která je na fotce vidět. Ovocné limonády mám taky moc ráda, a na Po strništi bos bych se ráda v brzké době podívala. Vlastně jsem si přikázala podívat se minimálně na jeden film měsíčně, protože jsem naprostý filmový barbar. I ten nápad s focením laků na nehty mi přijde hezký, ale nejvíc mě nadchl obchod s korálky. Mám takovéhle malé obchůdky hrozně ráda - ne obchoďáky, ale třeba krámek s čajem nebo s porcelánem nebo malá vinotéka. Přijde mi, že to má úplně jinou atmosféru než třeba Tesco.
    Já jsem měla za celé prázdniny potřebu fotit asi jen dvakrát. Poprvé to bylo v Harrachově, když jsem procházela kolem Coopu, kde visel plakát "Hledá se kocour Babišek", protože jsem měla obavy, že kdybych o tom někomu později chtěla říct, v životě by mi neuvěřil. Prostě. Jak sakra někdo může pojmenovat takové hezké rezavé koťátko po někom, jako je Babiš? Smála jsem se nad tím, ale chtělo se mi spíš brečet. A podruhé jsem trochu fotila na návštěvě kamarádky v Hodoníně, ale většinou jsem to nechávala na ní. (Na Hodoníně mě hrozně fascinuje, že tam stačí přejít přes silnici a voilá, jsi na Slovensku.)
    A závěr prázdnin jsem strávila na bratrancově svatbě (proto taky ta otázka na asku), odkud bych snad měla mít nějakou trochu povedenou fotku. Těžko říct. Čekala jsem, že celý ten den bude hrozný, ale nakonec se to dalo přežít. Chvilku jsme se všichni tvářili, jako že se hrozně milujeme a vůbec se vzájemně nehádáme a nepomlouváme, prohlédli si opravdu vtipnou a vkusnou scénku jednoho z hostů, předvádějícího Cikána, jak krade něčí dítě, hahaha, ohromná legrace, a šli si každý po svých.
    Maturovat bych prý snad měla z češtiny, angličtiny/němčiny/matiky, knihovního fondu a knihovních a informačních služeb a potom skládat nějakou praktickou zkoušku z odborných předmětů. A případně ještě z ruštiny nebo z dějin umění, to jsou volitelné předměty. Určitě maturitu zvládneš. Aspoň si v rámci možností můžeš vybrat předměty, které ti jdou.
    Písničky od Karmin jsou strašně fajn, ale to už jsem ti říkala. Poslouchám to teď na střídačku s Elány, kteří jsou taky skvělí, jak jsem nedávno zjistila.
    Taky měj hezký začátek podzimu, a hodně štěstí ve škole a tak.

    OdpovědětVymazat
  5. Dík za připomenutí krás českých měst. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. To je tak zvláštní, vidět místa, která v Písku znám očima někoho jiného! Písecké sekáče jsou super, hlavně ten na náměstí (nevím, na kterém zrovna:D). A přísahám, že těch pávů u vchodu na gynekologii a urologii jsem si nikdy nevšimla, a to tam chodím...no...každý rok. Trapas :D

    OdpovědětVymazat
  7. To by aj mňa zaujímalo, čo sa potom s tými zámkami deje. A tiež by mohla byť zaujímavá štatistika koľko z tých, čo tam visia, je stále platných... Ako by si ten zámok odomkla? :D
    Kdesi som raz čítal o výstave takýchto nechcených predmetov vyrobených, darovaných alebo uzamknutých z bývalej lásky. Každý taký predmet mal svoju históriu, svoj príbeh. Ale ani za svet sa k tomu teraz neviem dopátrať!

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.