neděle 22. října 2017

Regina Spektor

Většinu důležitých momentů svého života si nepamatuji. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Například svůj první školní den znám jen z fotek, první taneční lekci jen ze zmateného zápisu do deníku, a už vůbec si nevybavuji svou první akvarijní rybičku. Stejně tak ani trochu netuším, kdy jsem se poprvé doslechla o Regině Spektor. Ačkoliv jsem se na to snažila přijít už tolikrát, nikdy se mi nepodařilo vystopovat, kde jsem se vlastně poprvé setkala s tvorbou této báječné umělkyně, s jejíž pomocí jsem se dostala až tam, kde jsem teď.
Ale to koneckonců nevadí. Možná to trochu patří k celému kouzlu, o kterém se chystám napsat už dlouho, jen jsem dosud nevěděla, jak převést myšlenky a pocity do slov, aby nezněly jako nesmysly. Zkrátka a jednoduše, Regina Spektor a její hudba je součástí mého života, a bez ní bych nebyla taková, jaká teď jsem. A proto si myslím, že bych o ní měla napsat. Pro sebe, pro vás i pro ni, byť jen symbolicky.

Regina Spektor je americká zpěvačka a skladatelka ruského židovského původu. Narodila se v Moskvě a odmalička se učila hrát na klavír. Když jí bylo devět let, s rodiči emigrovala do Spojených států, kde se i nadále věnovala klasické hudbě, a později začala psát vlastní písničky a vystupovat s nimi. První dvě alba - 11:11 a Songs - vydala na vlastní náklady, a celkem dosud vyšlo sedm jejích alb. 
Co se týče žánrů a stylů, bývá Regina oficiálně zařazována k anti-folku a indie popu, ale její hudba je tak rozmanitá, že se v ní dá najít téměř vše od prvků vážné hudby přes folklor po rockové melodie.  Jak za chvíli poznáte, její hlas toho zvládne opravdu hodně.
Podobné je to s texty písní, také jsou velice rozmanité (k tomu se však časem snad ještě dostanu); místy hravé, místy vážně, jindy zase zdánlivě jednoduché, téměř vždy plné metafor a narážek. Vždy se mi líbilo, že si je každý může interpretovat po svém, dodat jim vlastní rozměr. Také mě fascinuje, že ačkoliv Reginu poslouchám už tak dlouho, vždy si v její hudbě dokážu najít něco nového, něco, co jsem předtím neviděla nebo neslyšela. A také mě vždy potěší, když potkám někoho, kdo má Reginu taky tolik rád.

Vlastně myslím, že mě Regina Spektor poprvé zaujala na fotografii. Táta vždycky sbíral hudební časopisy a mnohdy se mu všemožně válely po zemi, a právě na obálce jednoho z nich jsem ji prvně viděla. Líbila se mi hlavně proto, že vynikala mezi všemi těmi drsňáckými kapelami na ostatních obálkách. Tenkrát jsem si ji ale nikde nevyhledala, nejspíš jsem neměla kde. Její hudbu jsem začala poslouchat až o něco později, mohlo mi být tak jedenáct let. Do té doby jsem poslouchala hlavně současnou popmusic, četla Bravo Girl! a nosila otřesné plyšové čelenky. Nad stylově rozrůzněnou hudbou Reginy Spektor jsem mohla mávnout rukou, protože to bylo něco nového a ne zcela obvyklého - ale já setrvala, snad přesně z těchto důvodů. Nové zákoutí rytmů, zvuků a slov mě pohltilo v tom nejlepším slova smyslu. A tak nějak to nejspíš začalo, i když si opravdu nevzpomínám, kterou z písniček jsem slyšela jako první a co jsem si o ní myslela.

Měla jsem tlustý sešit, kam jsem si vypisovala všechny Regininy texty. Vlastně ten sešit ještě pořád mám, založený v poličce. Přestala jsem ho používat, protože mu došly stránky. Právě díky fascinovanému přepisování textů jsem se většinu těch písniček naučila nazpaměť. Možná se vám to zdá jako otravná činnost, ale já jsem ten typ člověka, který se učí právě přepisováním, a kterému psaní rukou vůbec nepřipadá nudné. Když to hodnotím zpětně, říkám si, že v nějakých dvanácti letech, kdy jsem tenhle sešit vedla, jsem nemohla těm textům vůbec rozumět, protože jsem neuměla tak dobře anglicky a také jsem nechápala mnohé souvislosti (některé z nich mi jistě nedochází dodnes). Na jednu stranu se mi zdá absurdní, že jsem tolik milovala hudbu, které jsem ani pořádně nerozuměla, na druhou stranu si říkám, že jsem to chápala po svém, a že to asi tolik nevadí. Pochopení by se v případě hudby dalo považovat za relativní pojem.


Regina Spektor mi mnohokrát pomohla. Občas nebylo kam utéct, a tak jsem utíkala aspoň symbolicky, do melodií a slov, která mě tolik těšila. I proto má pro mě její hudba takový význam. V době mého dospívání se toho dělo hodně, a já se cítila zmateně a hrozně a nejistě - nebo naopak šťastně, ale neměla jsem s kým ten pocit sdílet. V písních Reginy Spektor jsem se vždy dokázala ztratit a zároveň najít. Velice těžko se to popisuje, je to poněkud abstraktní pocit, téměř nedoložitelný.
Spolu s Reginou jsem toho hodně procestovala. Například si pamatuji, jak jsem jezdívala tramvají do Jablonce a po cestě s téměř uslzenýma očima poslouchala písničku Samson. Nebo jak jsem jednou podnikla šíleně dlouhou cestu do Litvínova a za tónů alba Songs jsem nepohodlně usínala. Když jsem po cestě do Barcelony projížděla Německem a Francií, několikrát dokola jsem si přehrála písničku Düsseldorf, a cítila se světově. Regina tu byla, když jsem brečela, když jsem byla naštvaná i když jsem se smála. Tak nějak na pozadí všech možných událostí mého života. Věci se měnily, Regina zůstávala. 
Možná teď už chápete, co se snažím sdělit. Na začátku jsem byla malá nevzhledná holka s příšerně obarvenými vlasy, pak jsem byla nešťastně zamilovaná, poté přišlo období neustálých nevolností, pak se ze mě na chvíli stala zapálená politická aktivistka; přišly hudební a jazykové soutěže, taneční kurzy, plesy, víno, vztek a důležitá rozhodnutí, a já byla chvíli co chvíli jiný člověk, a Regina Spektor byla téměř jedinou konstantou mého dospívání.


Nedokážu říct, které ze sedmi Regininých studiových alb je moje nejoblíbenější. Asi to není moc překvapivé. Mám je ráda všechna, každé možná trochu jiným způsobem, protože každé je jiné. Ale ani jedno nemám raději než ta ostatní.

První album, 11:11, vyšlo v roce 1999. Regině tenkrát bylo devatenáct a já se toho roku narodila. Album 11:11 je takové hodně netradiční, živé, troufám si říct, že možná nejvíce alternativní ze všech sedmi alb. Skladby z 11:11 jsou hravé a místy zároveň temné. Mnohdy je jejich doprovod téměř minimální, tedy klavír, kytara, chvílemi se ozývá jen čistý zpěv.

Druhé album jménem Songs z roku 2002 se mi vždy zdálo jako sen. Jako by bylo napsané podle snu. Dle mého názoru působí ze všech Regininých alb nejjednotněji, což nepovažuji za žádnou výraznou přednost, jen je to zajímavé. Na Songs musím mít specifickou náladu, jinak bych ho nebyla schopná pojmout, ale když se ta nálada dostaví, opravdu to stojí za to. Nejraději se k tomuto albu vracím, když někam cestuji, a jedu třeba moc dlouho.

Třetí album nese název Soviet Kitsch a vyšlo v roce 2004. Po dlouhou jsem právě toto album označovala za své nejoblíbenější. Kdysi dávno jsem o něm napsala dokonce celý článek, to bylo ještě na mém starém blogu. Toto album je velice temperamentní a rozmanité. A na obálce má ilustraci z původního vydání Kunderovy knihy Nesnesitelná lehkost bytí, což se mi zdá dost zajímavé.

Další album, tentokrát z roku 2006, nese název Begin To Hope. Obsahuje některé z nejznámějších Regininých skladeb, například Fidelity nebo On The Radio. Řekla bych, že obsahově vyloženě odpovídá svému názvu - lze na něm nalézt mix veselých, energických, sladkých a snových písniček. Když je mi nejhůř, vracím se právě k tomuto albu, většinou mě totiž přivede na jiné myšlenky.

Páté album vyšlo roku 2009 a jmenuje se Far. Osobně se mi zdá nejsnazší na poslech a proto bych vám doporučila začít právě u něho, pokud zatím od Reginy moc písniček neznáte a rádi byst jim třeba přišli na chuť. Písničky z alba Far - Laughing With, Man Of A Thousand Faces, Eet - mají také krásné videoklipy. A když se nad tím tak zamyslím, řekla bych, že Far se zabývá duchovními tématy o něco víc než ostatní Regininy desky.

Další album, které vyšlo v roce 2012, má dlouhý název, What We Saw From The Cheap Seats. Když vyšlo, někteří posluchači projevili názor, že se jim zdá příliš mainstreamové. Já si to ale nemyslím. Regina už se na hudební scéně pohybuje dlouho a tak je přirozené, že se spolu s její osobností vyvíjí i forma jejího hudebního projevu. Navíc se mi její předposlední album nezdá zas tak moc odlišné od těch předchozích. Možná jen zní o něco uhlazeněji než třeba 11:11. Vlastně bych řekla, že můžete začít i u tohoto alba.

Na konci září roku 2016 vyšlo prozatím poslední album, Remember Us To Life. Po vydání alba What We Saw From The Cheap Seats se dlouho nic nedělo, a to asi hlavně proto, že se Regině narodil syn. Když jsem se jednoho letního večera dočetla, že Regina chystá nové album, byla jsem nadšená. Stejně nadšená jsem byla, když jsem si nejnovější album poprvé poslechla. Řekla bych, že je perfektně procítěné, silnéa jemné zároveň, a navíc se zabývá i aktuálními problémy, hlavně ve skladbě The Trapper And The Furrier. Rozmanitost témat objevujících se v textech tohoto alba je, řekla bych, velkou předností. A velice dobře se poslouchá, i když si desku pustíte jenom jako kulisu.

Kromě zmíněných studiových alb vydala Regina ještě pár záznamů z koncertů, například Live In London (z roku 2010) nebo Live At Bull Moose (2005, vyšlo jako deska), a také album Mary Ann meets the Gravediggers and other short stories by regina spektor, na němž se nachází výběr z Regininých skladeb, předpokládám, že znovu nazpívaných. A možná, že znáte ještě další písničky, které Regina nazpívala, protože se objevily ve filmech či seriálech; tak třeba písničku The Call můžete znát z Letopisů Narnie, Us a Hero z filmu 500 Days Of Summer a You've Got Time ze seriálu Orange Is The New Black. A abych nezapomněla, existuje také mnoho písniček, které mají jen demoverzi a nikdy nevyšly na žádném albu, a ty jsou také skvělé.



V poslední části článku vám představím některé z Regininých skladeb, které mám nejraději. Pokusím se je vybrat tak, abych vám ukázala co nejvíc stran a způsobů jejího hudebního projevu, a zároveň abych se podělila o své nejoblíbenější písničky. Protože po tolika slovech a tvrzeních by bylo hloupé neposkytnout vám žádný konkrétní příklad. Myslím, že s většinou z těchto skladeb už jste se někde v mých článcích setkali - což je logické, jsou součástí mého života, o němž píšu. Snad to nevadí. Třeba vám teď ty písničky představím nebo vysvětlím trochu jinak. Nebo jste tu možná poprvé. Nebo si písničky ve článcích nepouštíte, v kterémžto případě můžete přeskočit i tyhle a vrátit se k nim, až budete mít náladu.

Thought I'd cry for you forever
But I couldn't so I didn't
People's children die and they don't even cry forever

Písnička Rejazz je z prvního alba, 11:11, má takový jazzový či bluesový nádech (já tyhle dva hudební styly dost často zaměňuji) a je o tom, jak se vypořádat s rozpadem vztahu. Je to možná taková krátká, nenápadná skladba, ale pro mě byla vždycky důležitá, a vždycky jsem si na ni vzpomněla, když mě někdo svým odchodem dohnal k slzám. Vážně, nebýt téhle písničky, určitě bych se z pár nepovedených přátelství tak úspěšně nedostala. A hrozně se mi líbí, jak si na konci téhle písničky Regina všelijak hraje s vlastním hlasem. To je typické hlavně pro její nejstarší tvorbu.

Pavlov's daughter
Woke up in the morning
Heard the bell ring
And something deep inside of her
Made her want to salivate

Skladba Pavlov's Daughter pochází také z alba 11:11. Původně jsem měla v plánu zařadit sem prostě jednu písničku z každého alba, ale už tady můj plán selhal. Tuhle píseň vám sem totiž prostě musím dát, je totiž úplně šílená a perfektní. Na první poslech si možná řeknete, že je to strašné, a ani to nedoposloucháte, abyste to mohli vydýchat, ale pokud jí dáte pár dalších šancí, třeba z ní budete stejně nadšení jako já.
Jedná se o osmiminutovou skladbu, během níž se mnohokrát mění tempo a hlasitost a opakuje se v ní několik základních motivů, hudebních i textových. O čem přesně je, to se nedá s jistotou říct, a já sama si ještě nejsem jistá, co v ní přesně vidím. Ale jednoho dne mi došlo, že Pavlov's daughter je vlastně narážkou na Pavlovovy pokusy se slintajícími psy. Pokud se vám tahle písnička líbila, poslechněte si ještě skladbu Back Of A Truck. Nechtěla jsem ji sem dávat, protože to by byl článek už přehlcený, ale má podobný charakter, a taky patří mezi mé oblíbené. Všímejte si toho dokonalého klavírního doprovodu! (A také toho, že v textu Back Of A Truck se objevuje Miss Lucy, stejně jako v Pavlov's Daughter.)

Don't tell your secrets to anyone
Because ideas are vulnerable
As soon as you say your idea out loud
Then it can go and live on its own

Písničku Bon Idée jsem vybrala jako ukázku z alba Songs. Abyste si uměli představit, co jsem myslela jeho přirovnáním ke snu. Je plné podobných melodií, jako je právě Bon Idée - nečekaně jemné, ale ne prvoplánové, a s texty, které vás donutí přemýšlet. Tenhle se mi zdá jako jeden z nejpřínosnějších. Aspoň pro mě, protože já často chodím a rozhazuji vlastní tajemství, jako bych se o ně nebála, protože si myslím, že stejně nikoho nezajímají. Melodie Bon Idée na mě působí téměř obřadním dojmem. Podobně zajímavá je skladba Lacrimosa, ze stejného alba.

Poor little rich boy
Our world is okay
The water runs off your skin, down into the drain
You're reading Fitzgerald
You're reading Hemingway
They're both pretty smart
And drinking in the Café

Písnička Poor Little Rich Boy je ukázka z alba Soviet Kitsch. Je taková krátká, úderná a veselá, a dala jsem vám sem záznam ze živého vystoupení, protože mě vždy fascinoval ten doprovod na židli. Prostě, Regina hraje jednou rukou na klavír, druhou klepe do židle, a ještě k tomu zpívá. Navíc to zvládá před obrovským publikem. Mně osobně se to zdá skvělé.
Na albu Soviet Kitsch jsou k nalezení i skladby závažnějšího charakteru než zrovna tahle, ale nechtěla jsem vám představovat nic moc smutného.

If you're never sorry
Then you can't be forgiven
If you're not forgiven
Then you can't be forgotten
If you're not forgotten
Then you can live forever

Skladba Pound Of Flesh se objevuje pouze na živé nahrávce Live at Bull Moose. Jednu dobu jsem si tuhle mírně šílenou písničku přehrávala pořád dokola, to mi mohlo být tak patnáct. Později jsem se dozvěděla, že obsahuje mnoho literárních narážek, třeba na Shakespearovu hru Kupec benátský, a celá je o básníkovi jménem Ezra Pound. Myslím, že text této písně je opravdu moc hezký - závažný a zároveň poetický.

I must go on standing
You can't break that which isn't yours
I must go on standing
I'm not my own, it's not my choice

Skladbu Apres Moi většinou zmiňuji jako svou oblíbenou, když se mě někdo zeptá. Ono to samozřejmě není tak jednoduché, jmenovat jednu oblíbenou písničku, ale abych to nekomplikovala, vybrala jsem si tuhle. Je nebývale silná, jak jistě poznáte, až si ji poslechnete. Pochází z alba Begin To Hope a můžete si všimnout mírné změny stylu, hlavně co se týče doprovodu, protože tady už je o něco rozsáhlejší a kromě klavíru se zpoza hlasu ozývají ještě jakési smyčce. Díky tomu působí skladba velmi konzistentně a velkolepě.
Text je opět možné interpretovat mnoha způsoby, ale pro mě vždy popisoval myšlenkové pochody někoho, koho osud žene někam úplně jinam, než kam by si přál, a vidí, že už vlastně nemůže vůbec ovládat, kam směřuje. Snaží se tedy zachytit se i těch nejmenších jistot a pokračovat s hlavou vztyčenou. Už mu dávno přestalo záležet na tom, co způsobí (Apres moi le déluge, after me comes the flood). Ruská část je první sloka z básně Únor (Fevral) od Borise Pasternaka, a teoreticky by mohla symbolizovat  lítost nad tím vším. Ale jak říkám, to je jen můj výklad. Možná vám bude tenhle text dávat úplně jiný smysl, a i to je správně, všechno je totiž správně.
Také mě napadla souvislost s knížkou Tulák po hvězdách od Jacka Londona. Její hlavní hrdina, odsouzenec k trestu smrti, se jmenuje Darrell Standing, a spolu s dějem mi to tak pěkně sedělo k té části, kde se zpívá 'I must go on standing/You can't break that which isn't yours'. Tu knížku jsem sice nikdy nedočetla, ale ty kousky, které jsem četla, se mi líbily.
Vidíte? Takhle to vypadá, když někdo přemýšlí o textu písně příliš dlouho.


In Corsica I floated away
All the way to Marseilles
I should have held an after-party
For all the thoughts I didn't say

Düsseldorf je písnička zařazená do deluxe edice alba Begin To Hope. Je to taková veselá, odlehčovací skladba, a mně se vždycky líbila, protože je o cestování. A je v ní i něco málo o Praze, všimli jste si?

Good is better than perfect
Scrub til your fingers are bleeding
And I'm crying for things that I tell others to do without crying

Písnička Man Of A Thousand Faces pocházející z alba Far je také jedna z mých nejoblíbenějších. Dílem také díky svému krásnému videoklipu, který podle mě skvěle ladí s textem. V komentářích pod videem hodně lidí píše, že si písničku spojují se seriálem Doctor Who, ale to já nemůžu posoudit, protože jsem ten seriál nikdy nesledovala. Pro mě je to prostě text plný poetických metafor, a to mi stačí, aby se mi líbil. Také oceňuji, že je melodie tak hezky jemná, i když to může být na úkor chytlavosti (chytlavá píseň ale automaticky neznamená dobrá píseň, to je asi jasné).

The piano is not firewood yet
But the heart can't be helped
And it gathers regret

Firewood patří mezi mé oblíbené skladby z alba What We Saw From The Cheap Seats. Hlavně proto, že je o klavíru. Klavír mám ráda, jako hudební nástroj i jako symbol vyrovnanosti světa, i když to možná zní divně. Tuhle písničku si pouštím, když se potřebuji povzbudit, ale obvykle mě ještě víc rozbrečí. To ale nevadí, je prostě krásná.

Someday you'll grow up and then you'll forget
All of the pain you endured
Until you walk by a sad pair of eyes
And up will come back all the hurt
And you'll see their pain as they look away
And you'll want to help, but there's just no way
Cause you won the war so it's not your turn
But everything inside still burns

Písnička Bleeding Heart je singl Reginina posledního alba, Remember Us To Life. Myslím, že ani pořádně nedokážu popsat, jak moc její text souhlasí s mým životem. Znělo by to jako plané řeči, navíc takový pocit se nedá předat, každý si ho musí zažít sám, aby mu rozuměl (ale říkám si, že všichni takovou písničku dříve nebo později najdeme). Vždycky mě to trošku bodne u srdce, když poslouchám tuhle skladbu. Možná si říkáte, že mě bodá u srdce skoro úplně všechno, a nejste moc daleko od pravdy. Poslední dobou to tak vážně je. Mimochodem, videoklip doporučuji dokoukat do konce.
Z alba Remember Us To Life bych vás ještě ráda odkázala na píseň Sellers Of Flowers. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou z těchto dvou skladeb sem dát. Sellers Of Flowers je krásná a mrazivá písnička, a nemohu ji tu nezmínit.

Pokud jste dočetli tento článek až sem, možná už chápete, proč je pro mě Regina Spektor tolik důležitá. Není mým cílem vám její hudbu nějak vnutit, spíš jsem se chtěla rozepsat o tom, proč jsem z ní i po tak dlouhé době tolik nadšená. Neoznačila bych se za šíleného fanouška (vlastně se mi ta představa úplně příčí), spíše za obdivovatele, který umí většinu textů zpaměti.
Jednoho dne jsem se dozvěděla, že Regina má přijet do Prahy. Měla koncert v Jízdárně Pražského hradu, a já se zoufale snažila sehnat lístek, ale přes veškerou snahu se mi to nepovedlo, a tak jsem seděla na dvorku v Milevsku, když ten den přišel, a říkala si, že je pěkné vědět, že Regina tam někde je. Od té doby to už budou nějaké čtyři roky, a ještě pořád doufám, že Regina do Česka přijede znova. Je to jeden z mála koncertů, na které bych si opravdu přála jít.
Cédéčka nesbírám, protože si je nemám skoro na čem přehrát. Musím se vždycky vplížit do jiného pokoje, který ale není můj, když si chci něco poslechnout z cédéčka. Má sbírka alb tedy sestává z několika nahrávek k jazykovým učebnicím, které bych už asi mohla vyhodit, a ze tří alb Reginy Spektor. Mohli jste je vidět na jedné z fotografií v tomto článku. Dvě z nich byla dárek, to poslední jsem si objednala za svoje vlastní peníze, a pyšně si ho šla vyzvednout na poštu. Občas se cítím trochu provinile, že své oblíbené umělce podporuji málo, a do budoucna jsem si předsevzala, že si nakoupím všechna alba, která tak ráda poslouchám třeba ze spotify nebo youtube. Jak se sluší a patří.
Regina Spektor samozřejmě není jedinou umělkyní, kterou poslouchám. Mám mnoho dalších oblíbených umělců, kteří mi také pomáhají protloukat se životem, ale Regina mě prostě zasáhla nejvíc ze všech. Pokud jste to ještě z tohoto článku nepoznali. A vlastně vůbec nevadí, že si nepamatuji, kde jsem se s její hudbou setkala poprvé. Jako by tak nějak přirozeně zapadla do mého života.

Tento článek jsem chtěla napsat už hodně dlouho. Věděla jsem, že to asi nebude úplně snadná a krátká práce, a proto jsem psaní odkládala co nejdéle. Nakonec se mi to ale povedlo, a tak doufám, že jsem to nepsala úplně pro nikoho. Je mi trochu líto, že jsem do článku nemohla zařadit ještě víc písniček. Jenže jsem si musela dát limit, jinak by tu byly úplně všechny, a to by nebylo moc přátelské čtenářům.

Myslím, že teď už není moc co dodat. Do komentářů mi můžete napsat úplně cokoliv. Třeba že bych teď měla odsunout všechny články stranou a začít psát maturitní práci. Mimochodem, už jsem vám představovala své téma? Vymyslela jsem si totiž téma zdánlivě snadné, ale jak tak zjišťuji, bude to nakonec dost komplikované: Výskyt a význam náboženských a politických motivů v díle Jiřího Wolkra. Vlastně mi to nebude vůbec k ničemu, protože se nechci ucházet o studium bohemistiky, ale nic lepšího mě nenapadlo. A pořád tu práci odkládám, to není dobré.

Mějte se krásně a snad se vám daří odhánět podzimní stresy líp než mně.
Iris

3 komentáře:

  1. Zaprvé: Tenhle článek byl sice vyčerpávající, ale takovým tím příjemným způsobem. Vždycky jsem obdivovala, že máš nějakého interpreta takhle ráda, že prostě když se řekne tvoje jméno, dokážu k tobě přiřadit tuhle zpěvačku a je mi jasné, že se trefím. U sebe tohle strašně postrádám.
    Zadruhé: Já a Regina Spektor nejsme úplně nejlepší přátelé. Mám ji ráda, některé písně jsou fakt úžasné a asi čtyři mám v telefonu. Ale nijak aktivně ji většinou nevyhledávám, protože... já ani nevím. Možná je na mě moc specifická. :)
    Zatřetí: Držím ti palce s maturitní prací. Já chtěla teď o prázdninách začít se svými seminárkami a hádej co.. ještě jsem to neudělala. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že písničky dost často přeskakuji, ale v případě tohoto článku mi připadalo správné si je poctivě poslechnout, což jsem taky udělala. Proto mi taky trvalo tak dlouho, než jsem se dostala k napsání komentáře. Nejsem člověk, který si jen tak pouští hudbu, neumím se na ni soustředit, zkrátka k tomu potřebuji ještě alespoň jednu činnost a písničky poslouchat spíš jen tak na okraj, na podkres. Tak je to pro mě nejlepší.
    Většina z těchto skladeb mi tak nějak splývá dohromady, ale písnička Firewood (aspoň myslím, že to byla tahle) mě trochu zasáhla. Myslím, že až mi někdy bude smutno, ještě se k ní možná vrátím.
    Přijde mi hrozně hezké, že někteří lidé dovedou mít k nějakému umělci takový vztah. Sama nějakého takového interpreta hledám celý život, nemusím však asi dodávat, že ne zrovna úspěšně. Občas mě trochu zaujme nějaká docela hezká písnička, ani z ní nemusím být moc nadšená, ale stejně si řeknu, jo, tenhle zpěvák teď bude mým oblíbeným, pustím si pár jeho dalších skladeb a za týden na něj zase zapomenu. Dělám to asi dost špatně. Trochu mi to moje hledání připomíná to, jak někteří lidé nutně musí s někým chodit, a tak se spárují úplně s kýmkoliv, kdo se jim jen trochu líbí, aniž by do něj byli opravdu zamilovaní, což jsem vždycky odsuzovala, protože si myslím, že vztah "z nutnosti" prostě nemůže skončit šťastně... Jenže se v případě hudebních interpretů chovám vlastně úplně stejně; věřím, že tam někde na mě nějaký zpěvák nebo zpěvačka nebo skupina, ke kterému se budu moci kdykoli vrátit, čeká, a přesto se snažím zamilovat i do těch, kteří pro mě nemají skoro žádné kouzlo. A pak se mě někdo zeptá, co ráda poslouchám, a já na to nemám co říct. (K tomu, že věčně poslouchám skladby oblíbené skupiny člověka, který se mi už přes dva roky líbí, se nikomu jinému než cizí holce z internetu přiznávat opravdu nehodlám.)
    Tu maturitní práci určitě zvládneš. Však je ještě hromada času. A má zajímavé téma, řekla bych.
    Měj se pěkně!

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle tvůj čláek jsem četla hned, jak vyšel a pak strávila skoro celý večer posloucháním Reginy. :) Jen ten konetář jsem nějak nezvládla napsat.
    Musím říct, že když jsem její hudbu slyšela poprvé (což bylo zcela určitě v souvislosti s tebou a tvým blogem, nicméně netuším, kdy), nevěděla jsem, co si oní myslet. Je to takové jiné. :) Ale stejně jako to bývá se spoustou písniček, když jsem některé poslouchala víc, začaly se mi líbit. Není to moc dávno a těch písniček, které jsem slyšela, nebylo mnoho, takže v mobilu mám jenom Us, Small Bills a Fidelity, přičemž poslední zmíněnou mám spojenou se zájezdem do Švédska, takže jsem se s Reginou víc seznamovala asi právě tehdy. :) A ještě jsem vlastně znala The Call - díky Narnii. Ta písnička mi přijde hrozně silná, ale možná jenom příliš prožívám ten příběh. :)
    Po přečtení tohohle článku jsem si poslechla album Far a to mě opravdu bavilo. Nejvíc se mi líbily asi první tři písničky, i když nedokážu přesně vysvětlit proč - The Calculation, Eet a Blue Lips. A pak ještě hodně One More Time With Feeling a Dance Anthem of The 80's. Ale nedávala jsem moc pozor , co se týče textů, brala jsem to prostě jako ty, které mě na první poslech víc zaujaly. :)
    No a teď si asi půjdu někdy pustit What We Saw From The Cheap Seats, tvůj článek mě nakopnul, abych si toho konečně od Reginy poslechla víc. :)
    A s maturitní prací přeji hodně štěstí a nervů a tak. U nás bohužel či bohudík nic takového neděláme.
    Měj se krásně. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.