sobota 25. listopadu 2017

Mandarinková drabble

Najednou to není takové, jaké to bylo dřív. Už nemám svůj barevný krasohled, který jsem kdysi přinesla z fary. Rozbil se. Zničehonic se zasekl na jednom temném obrazu, připomínajícím unavenou hostinu, nebo únos, nebo snad loď ztroskotalou při pobřeží. Teď už se ani nepohne. Zkoušela jsem všechno; rychlý pohyb, vodu, hrubou i jemnou sílu, přátelský rozhovor. Ale ne. Kdoví, kam zmizely všechny nadějné abstraktní mozaiky. Těžko říct, zda se můj kaleidoskop ještě někdy uzdraví.
Možná je to moje chyba, že se mnou nemluví. Jsou tu totiž tvoje oči – a v nich toho vidím milionkrát víc než ve svém starém kaleidoskopu.

Na řasách
Stíny dopadaly na béžové zdi kostela a násobily se mezi řasami přimhouřených očí. Hluboko mezi žebry mnou projížděl mráz. Měl také béžovou barvu. Na nic se neptal. Ještě včera se zdál mnohem mělčí, jen pár ojíněných smítek na polštáři, a dnes, zdá se, prostoupil tak hluboko, že ho nebylo možné zapřít. Zavřela jsem oči a zkusila se co nejhlouběji nadechnout, ale jediné, co jsem cítila, bylo šramocení.
Možná, že na chlad se neumírá. Pořád tu byla ta naděje, a děsila mě ze všeho nejvíc. Kdybych tam v tu chvíli byla sama, možná bych uvěřila, že jsme skuteční. Ty a já.


Večírek
Cigareta a víno. V dlani, mezi prsty, poté jako esence ve rtech. Smála se. V záři ošuntělých světel a zamazaných oken vypadala jako jediný objekt, skrz který se dá vidět do světa. Sama to však nejspíš netušila. Nikdo přes ni nehleděl. Ani ona to nedovedla. V zrcadlech viděla jen rtěnku, šaty, osamělé mladé tělo bez doteků. Sama sobě tvrdila jen samé smutné věci. Jediný pulzující život, co se kdy dotkl jejích rtů, byly cigarety a víno a předčasný uspěchaný sníh. Sníh jí rozuměl ze všeho nejvíc.
Cigareta a víno. V dlani, na jazyku, pod polštářem. Nakonec jako mizivý důkaz života.


Žena
Po světě se kutálela smutná, osamělá půlka pomeranče. Slunce pražilo na její pomerančovou kůži a vysoušelo jí dužinu, a ona vzpomínala na dny, kdy ještě byla celým pomerančem. Malý, nevinný plod. Visela na stromě v jednom z jižních španělských sadů. Dlouhá, rozlehlá krajina. Jenže to je už dávno. Už skoro zapomněla, jaké to je, být celým pomerančem. Je jen malá, zahozená polovička, k ničemu nepotřebná a taky docela nechutná. Snad by si přála znova najít svůj ztracený zbytek, ale ten se už dávno rozpustil v číchsi útrobách.
Tak se dokutálela na frekventovanou silnici a nechala se rozjet autem. Raději dvakrát.


Sudden urges
I must go on standing, I tell myself as I feel the sudden urge to die again. It has spread from under my feet, as if the leaves autumn killed infected me. Though the feeling is strong, I know I can't lie down and die right here. A woman can't become a leaf. The colors of my dead body wouldn't match the fallen leaves. I would break the spell that makes death look so beautiful. I wish I turned into a brightly colored leaf right before I die. Unlike them, people are usually their ugliest before they die. How tragic.


První láska
Miluješ mě? Teď už doopravdy?“ ptala se a natahovala ruce k průhledné stěně. Prsty se jí chvěly a neupravené nehty vydávaly trochu nepříjemný zvuk, když narážely do skla. Vypadala poněkud zoufalá, v zašedlé noční košili a s tmavými kruhy pod očima.
Nikdy ti nemůžu věřit. Vždy se zklamu. Proto se raději ptám dopředu, víš?“ Zdálo se, že potlačuje slzy, přitom ona sama byla slzami potlačována. „Stejně na sebe zase nechám sáhnout. Jinak to v tomhle krutém světě nechodí. A já tu budu napořád pro tebe. Ať už přijdeš kdykoliv,“ sklopila hlavu, jako by se styděla. Smutný, rozostřený odraz v zrcadle.


Okopané pařátky
Bylo mi smutno, když jsem zjistila, žes odešel. Bez rozloučení, daleko. Zbyl tu jenom popelník a dva lístky na vlak, s nimiž jsme měli odjet. Ale to nevadí. Já se přes to přenesu. Jednoho dne se stanu holubem, teď už jsem si tím jistá, a najdu tě. Vznesu se do nebes jako šedý obláček kolektivního vědomí a uvidím úplně všechno, co je na světě. Holub s okopanými pařátky. Až za sebou jednou uslyšíš měkké lhostejné kroky, asi do mě kopneš a svět půjde dál; ty člověkem, já holubem.
Jednoho dne se stanu holubem a spolu s tebou najdu také sebe.


Velký třesk
Slečno...“ nadechl se a naklonil se do uličky. „Slečno, spadla vám z klína šála.“ Opatrně zdvihl ze země šálu a dotkl se její ruky. Byla děsivě chladná.
Seděli ve vlaku už hodinu, dělila je pouze ulička, a on se stále nemohl vzpamatovat ze slečniny podobnosti obrazu. Měla oči jako kakao a vlasy podobné pšenici. Dýchala pomalu a on si snad přál, aby mohl dýchat s ní.
Položil jí šálu do klína. Usmál se. Pootevřeným oknem proudila do vagónu zima. Slečna se otočila, rty se jí mírně zachvěly, obalila si šálu okolo krku. Poté se rozpadla na atomy hélia a vodíku.


Zásnuby
Rozlupuji mandarinku. Kůru jsem už oloupala a vyhodila do odpadkového koše, tady, přímo při ruce. Nemusím si ji ani přikládat k tváři, abych ucítila její hořkosladkou vůni; přesto tak činím. Vánek v mých vlasech přikyvuje. Kývou se i radostné palmy nade mnou. Jsem tu jen já a barevná ulice, palmy, koš a mandarinka – a nemůžu uvěřit svému štěstí. Miluji život a život miluje mě. Konečně jsme se přestali podvádět, rozcházet a zrazovat. Bereme se.
Okolo mě proudí davy lidí, ale mně je to jedno. Dnes mě už nic nezastaví v tom, abych přičichla k mandarince, když se mi zrovna chce.

. . . . . . . . . . . . . . . . .

Drabble, která jste právě dočetli, jsem dávala dohromady dlouho, a ještě déle jsem se zdráhala je zveřejnit. Trochu také kvůli iracionálnímu přesvědčení, že když je vydám, stane se něco hrozného. Když jsem totiž v nadšeném zápalu 'nádherného měsíce máje' sepisovala tu poslední sadu drabble, pomalu jsem se vychýlila z vlastní osy a skončilo to všechno moc špatně.
Některá z těchto drabble jsem napsala už v létě, a původně byly součástí malého celku jménem Drabble do žluta. Byla to ta doba, kdy jsem chodila po Písku se žlutou kabelkou, proto do žluta. Nakonec jsem je ale jako celek nepublikovala. Něco mi na nich nesedělo, nebo jsem se bála, nebo obojí dohromady.
Mandarinková drabble byla spontánní činnost. Nečekaně na mě přišla jedna z těch nálad, kdy se ani nemusíte moc přemáhat, abyste psali, protože vaše mysl generuje jasné obrazy, od nichž se lze osvobodit pouze psaním. Všechna drabble v tomto článku vyšla z živých, mnohdy statických představ. Proto jsem je také doplnila o fotografie. Aby to bylo jasnější. Teď vám o jednotlivých drabble něco napíšu, ale možná se to zvrhne jen v nudné historky ze života.

První drabble, Na řasách, je inspirované jedním výletem do Prahy. Jely jsme s kamarádkou na informační univerzitní akci a v časovém prostoji jsme našly nějaký kostel, a vkradly se do jeho zahrady a dlouho tam seděly a pily čaj z její termosky. U psaní toho druhého, Večírku, se mi bůhvíproč vybavil bar v libereckém Malém divadle, a to, jak velký a zapovězený se mi zdál, když jsem byla taky malá. Třetí drabble, Žena, je jen další narážkou na to, že španělština nazývá drahé polovičky půlka pomeranče (media naranja). Na fotce pod ním můžete vidět moje oblíbené šaty se záhadnou šňůrou okolo pasu.
Čtvrté drabble s názvem Sudden urges je součástí mého letního pokusu - snažila jsem se psát drabble, která začínají mými oblíbenými částmi textů písní. Slova 'I must go on standing' pochází ze skladby Apres Moi od Reginy Spektor. Drabble První láska je rozhovor dívky a jejího odrazu v zrcadle. Fotka pod ním vznikla, když jsem šla jednoho večera na stužkovák a nevěděla jsem, kde to je. Šesté drabble Okopané pařátky je vlastně jenom takový přelud. Jednou jsem se zastavila na Černém mostě a pozorovala nafouklé holuby na střeše tunelu, a pak si celou cestu metrem říkala, jak pěkné by to bylo, být městským holubem s lidským vědomím. Málem jsem kvůli tomu přejela zastávku.
Předposlední drabble jménem Velký třesk nereaguje na žádnou událost z mého života, ale když se nad tím tak zamyslím, nemuselo by být úplně špatné založit si svůj vlastní vesmír. Jen bych u toho nerada kohokoliv zranila. Taky bych ráda dodala, že se v prvcích už dávno nevyznám, helium a vodík mi prostě přišly na mysl jako první, a proto jsem je tam napsala.
Poslední drabble jsem nazvala Zásnuby, protože popisuje mou jedinou idylickou, a možná trochu utopickou představu budoucnosti. Teda spíš konkrétního momentu, který bych mohla někdy zažít. Když jsem ho psala, rozbrečela jsem se. Také jsem podle něj pojmenovala tento článek. A snědla jednu mandarinku.

Nesnažím se svá drabble prezentovat jako umění. Snad je vám to jasné, ale radši to tu napíšu. Vždyť to ani není právoplatný literární útvar. Baví mě je psát, protože je to zas něco nového, nezvyklého a jasného. Navíc, jak asi víte, jsem na formy trochu ujetá, a tak mě uklidňuje tvořit něco s jasným počtem slov. Jako bych měla na chvilku v životě pořádek. I když obsah mých drabble občas vypovídá o opaku.
Tak vám děkuji za pozornost, doufám, že se vám mé oživlé obrazy líbily. Nebo že na vás působily aspoň trochu živě. Do komentářů mi můžete napsat, jestli jste taky ten typ člověka, co se ztratí téměř kdekoliv, anebo se naopak všude vyznáte. A taky by mě zajímalo, co si myslíte o holubech.

Mějte se hezky a nemáte-li drahou polovičku, dejte si třeba mandarinku.
Iris

4 komentáře:

  1. Z 'media naranja' jsem úplně nadšená, španělština je krásný jazyk. A mandarinky mám hrozně ráda, takže se mi líbí i tenhle článek (i proto, jak je napsaný, pochopitelně - ale mandarinky jsou samy o sobě skvělé).
    Ztrácím se úplně všude, ne jen téměř. Třeba v Albertu. A z holubů většinou bývám dost nervózní a lekám se jich, ale jinak proti nim nic nemám.
    Mandarinku si nejspíš dám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, a vždycky mě těší, když slyším, že se někomu líbí španělština. Ve španělštině zní totiž všechno líp než třeba anglicky nebo česky. (Pero es solo mi opinión.)

      Vymazat
  2. Dle mého skromného názoru jsou tvá drabble jednoznačně ve velké míře umělecká. Prozaická a zároveň poetická. A krásná. Nejvíc se mi líbí Žena, První láska a Velký třesk. Ale všechna jsou krásně... mandarinková. Mají přesně tu správnou chuť jako mandarinky, co teď máme doma. Nejsou kyselá a nemají pecky.

    OdpovědětVymazat
  3. Tvá drable mě vždycky moc baví. Mám teď takové horší období a podobné věci, jako tvá drable mě udržují alespoň relativně funkční. Díky. :)
    Jo a jenom k těm komentářům výš, fráze "media naranja" mi přijde taky moc kouzelná. Jsem ráda, že jsem se o ní tvým prostřednictvím dozvěděla. Španělštinu bych se jednou chtěla aspoň trochu naučit. Hrozně se mi líbí, jak zní. Ale vlastně nemám moc ráda teplo, tak bych se možná měla učit spíš švédštinu. Ale ne, to je přeci docela hloupý důvod, proč se neučit krásný jazyk, takže třeba jednou. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.