středa 31. ledna 2018

Fotočlánek z přelomu roku

Prosinec a leden, dva měsíce sněhem pokryté, s příležitostně purpurovou oblohou a štiplavě namrzající tváří. Doba, kdy se člověk a slunce setkávají jen zřídka, neboť slunce je nemocné a člověk unavený; dny místy až bolavě třpytivé jako tmavý smirkový papír. Čas klouzavých podlah v obchodních domech a svařeného vína, které mnohem lépe voní než chutná.
Možná jste si toho ani nevšimli, ale na konci prosince jsem nezveřejnila fotočlánek, čímž jsem porušila svou malou fotočlánkovou tradici. Bylo mi to líto, ale nešlo to. Prosinec se mnou vymetl tak moc, že jsem se na jeho konci nebyla schopná shromáždit dostatek fotek ani pozitivní energie. Tak jsem si řekla, že nemá cenu cokoliv psát. Stejně by to dopadlo špatně. Všechny fotky i postřehy jsem si tedy schovala na konec ledna, a dnes tu opět jsem s fotočlánkem ze dvou měsíců. Abyste měli zážitek kompletní, doporučuji si uvařit šalvějový čaj.

Ve článcích, které nemají primárně mluvit o mém životě, se snažím moc o svých osobních věcech nerozepisovat. I přesto jsem se ale během ledna neubránila nutkání doplnit své články o pár poznámek, bez nichž by asi nedávaly takový smysl. Takže nejspíš to hlavní už víte a v následujících řádcích mezi fotkami na vás nevychrlím žádné šokující informace.
Prosinec jsem nezačala moc vesele, jako by se vratká konstrukce v mé hlavě úplně rozbořila a já se dostala do nepochopitelných psychických stavů. Když se věci začaly dávat do pořádku, vánoce se blížily a mně začalo být dobře, vyskočila na mě dost nepříjemná nemoc, což i zpětně beru jako velký podraz od sil osudu, pokud tedy nějaké jsou.
Od doby, kdy jsem se uzdravila a vrátila do běžného života, neuplynulo zatím moc času. Pořád se trochu rozkoukávám. Chodím spát pozdě, vstávám brzy, mám unavené oči, je se mnou nuda. Do toho jsem sledovala volební debaty, rozhodovala se o budoucnosti svých vlasů a studií, psala teoretickou část maturitní práce, pila litry čaje a vybírala kočičí záchody. A to všechno najdete v tomhle fotočlánku.

S kočičkou čteme Wolkera. S kočičkou musíme trochu přichvátnout.

Kdysi dávno jsem si v Tigeru koupila sadu obyčejných tužek, na každé z nichž je napsáno, na co se má používat. Samé hezké činnosti. Mám ty tužky hrozně ráda, jsem z nich nadšená, navíc jsou podle mě ideální dárek. Určitě jsem už o nich někdy psala. Řekla bych, že je už dávno neprodávají, takže je vám tohle doporučení asi k ničemu.

Tohle jsem fotila kvůli mým vlasům a jejich struktuře. Co se týče vzhledu, moc nadšená ze sebe nejsem, ale moje vlasy se mi líbí, i jejich barva. Akorát poslední dobou je nenosím takhle vlnité. Nějak se na to necítím, je to na mě moc divoké.

Malá večeře - donuty s barevným zdobením, které praská na jazyku.

Měla jsem hrozně moc voňavý čaj a tady jsem se ho jednoho večera snažila nakreslit. Jeho vůně mi skutečně evokovala mandarinky a motýlky. Tenhle obrázek byl spíš takový výkřik z posledního, protože mi vážně nebylo moc dobře a nedokázala jsem být v klidu ani doma. Takové pocity jsem už nezažívala hrozně dlouho, myslela jsem si, že jsem zdravá a že už se mi to nevrátí, ale bohužel, zdá se, že to nepříjemné se vrací rádo.

Naše profesorka na výtvarku byla dočasně vyřazena z provozu a místo ní nás měsíc učil jakýsi suplující pán. Měla jsem z něho divný pocit, pořád se nás totiž vyptával, kam chodí naše mladá generace pít, a na mě koukal jako na hloupou, když jsem řekla, že nechodím pít nikam.
Také se na mě divně podíval, když viděl tenhle obrázek. "Ty kaktusy vypadají velice živě, to je kreslíte z hlavy, nebo jste měla nějakou předlohu...?"
"No víte, já kaktusy kreslím dost často, takže to mám celkem v oku."
"Často kreslíte kaktusy? Vážně?"
"Jo, pomáhá mi to dostat se do lepší nálady."
Zbytek třídy se smál. Nevím proč.

Pan suplující nám pak zadal, ať si vytvoříme monogram. Při té příležitosti jsem zjistila, že nevím, co jsou moje iniciály. Moje příjmení začíná spřežkou Cs, jsou to dvě písmenka, která se čtou jako jedno. Takže by se za první písmeno mého příjmení měla považovat celá ta spřežka...? Jinak, takhle můj monogram neskončil. Ještě jsem ho vylepšila o duhové lemování. S tuží mi to nejde, ale chtěla jsem to zkusit, po dlouhé době.

Tenhle večer si pamatuji, bylo to úterý. V těch dnech jsem začala psát teoretickou část maturitní práce. Cítila jsem se rozmazaně, unaveně, srdce mi tlouklo moc rychle. Jak rychle vám obvykle tluče srdce? Já mám rychlý tep i běžně, okolo osmdesáti úderů za minutu, a když se to ještě zrychlí, je to hrůza. Ve většině případů za to ale může psychický stav.
V těchto dnech na začátku prosince došlo k takové eskalaci a pak to bylo na chvíli zas lepší. Jenže to je ta největší záludnost obsedantně kompulzivní poruchy - jakmile provedete kompulzi a hrozně se vám uleví, mozek začne generovat další a další obsese. Je to začarovaný kruh a mnohdy to nejde moc rozdýchat. Kdyby ale neproběhla tahle krize, nikdy bych se nenaučila sama se sebou tolik pracovat.


Perspektivně nedokonalý kaktus, který jsem nakreslila ten další den odpoledne. Nevím jak vám, ale mně se nejlíp kreslí, když je to pro někoho. Akorát mám pocit, že mi to místy přerůstá přes hlavu a jsem s tím hrozně trapná. Tady jsem se ale usmívala upřímně.

Tyhle ohňostroje byly možná zkouška na silvestrovské oslavy. Nakonec jsem ráda, že jsem si je vyfotila, protože na silvestra jsem nepořídila ani jednu fotku, k čemuž se snad ještě dostanu. Ohňostroje mám už odmalička hrozně ráda, občas bych také chtěla být ohňostrojem. Jen tak si vybuchnout a vypadat krásně.

Jednou v sobotu mě mamka vzala do americké restaurace. Nečekala jsem, že se mi bude tak líbit. Fascinovaly mě hlavně ty státní poznávací značky na zdech. Dřív jsem si přála umět vyjmenovat všechny státy USA, případně i jejich hlavní města, ale pak jsem tohle přání vyhodnotila jako jedno z těch největších pitomostí, které jsem kdy chtěla udělat.

Když je společensky nezbytné pít alkohol, objednám si cider. Občas mi přinesou i nealkoholický. Už jsem pila dost ciderů, od svých osmnáctých narozenin.


Strávila jsem příjemné odpoledne nakupováním dárků. Tedy spíš jednoho dárku. Potřebovala jsem sehnat něco pro kamarádku a nemohla jsem jí nic vyrobit, protože ona vyrábí věci mnohem lépe než já a tak by to bylo k ničemu, něco pro ni kreslit nebo slepovat. Nakonec jsem pro ni sehnala hrníček s kočičkou a samolepky s koťátkem Pusheen. Tyhle dva polštáře jsem našla nezávisle na sobě ve dvou rozdílných obchodech, a hned mě napadlo, že bych si je přála mít doma. Lehnout si na kaktus musí být skvělé.
Toho dne jsem si pořídila knihu Moderní španělská gramatika, roztomilý interaktivní sešit z Tigeru (ten vám tu ještě ukážu) a balení kyselých šumivých bonbonů. Byl to hezký den.

Za dobu popsanou v tomto článku mnohokrát napadl sníh a pak zase roztál. Ze začátku jsem se snažila mít o tom přehled, ale pak už to nešlo. V tuto nadějnou dobu jsem si říkala, že bychom mohli mít třeba zasněžené vánoce, ale to jsem se krutě přepočítala.


Book for making lists of things on your mind and in your heart - něco takového jsem v Tigeru nemohla nechat. A skutečně jim nedělám žádnou reklamu, jen tam vždycky najdu něco hezkého a pak vám to tu v dobré víře ukážu. Tahle knížka je uvnitř zajímavě řešená, jednotlivé stránky jsou totiž rozkládací. Kromě seznamu věcí, o kterých bych mohla napsat na blog, je tam třeba stránka pro seznam vzpomínek, na něž bych chtěla zapomenout. Ještě jsem do toho nic nenapsala, ale chystám se na to.

Kočička ve víku

Tohle doodle už jste viděli. Týká se toho hezkého dne, kdy mě kamarádka vzala na vernisáž výstavy, kde visel její obraz. Jmenoval se Moře a byl opravdu hezký. Celý ten večer byl hezký. A to jsem pila jenom oranžovou limonádu a nedala si ten guláš, který byl nabízen zdarma všem. Kdyby neexistovala tahle milá slečna, byla bych ve světě ztracená. Takhle jsme ztracené alespoň dvě.

Kočky máme doma dvě, ale na mých fotkách se objevuje hlavně Tečka. To proto, že Tečka a Máša mají úplně rozdílné povahy. Občas se mi tomu nechce věřit - tedy že je možné, aby dvě zvířata měla tak výrazné vlastnosti, ale očividně to jde. Tečka je mazlivá a kontaktní a hravá a Máša je naopak taková princezna, plachá a umíněná. Tečka má mimochodem nebývale hebkou srst. Myslím, že by se dala použít jako pudřenka.


Tohle se děje dost často. Tu vodu pak samozřejmě už nepiji.

Úterní dlouhá volna v knihovně. Tady jsem si chtěla vyfotit umělecké foto, a také jsem se chtěla podívat, jak vypadám, když spím. No, všimněte si spíše toho svetru, ten jsem sehnala nedávno v sekáči a zdá se mi skvělý.

Tahle divná fotka se mi taky líbí. Mám ráda fotky, na kterých se směju, protože se to neděje často a já se ráda přesvědčím o tom, že se to stalo aspoň... párkrát.

Duha na cédéčku. Vyfocená jednoho příjemného dne, kdy jsme během dlouhých volných hodin padali smíchem pod stůl (ale nikdo mě u toho nefotil).

Tohle je můj další oblíbený svetr. Barvou a leskem připomíná buď vánoční stromeček nebo moře. Ladí mi s dekou na kanapi. Teprve teď jsem si všimla, že za mnou můžete vidět Mášu, jak sedí na stole před televizí.

Už na konci listopadu jsem se do něčeho pustila. Do něčeho docela velkého, aspoň na moje poměry. Váhala jsem, jestli o tom mám psát, když je to osobní záležitost, ale nakonec si říkám, proč ne, byla to ostatně velká součást mého prosince (a nakonec to nedopadlo). Tak tedy, každý rok na vánoce dávám dohromady básničky, které jsem napsala během uplynulého roku, a snažím se je nějak svázat a dát jim souhrnný název. Doteď jsem to vždycky napsala na počítači a pak vytiskla, kolikrát jsem chtěla, ale letos jsem si řekla, že budu kreativní a všechno to vyrobím vlastnoručně. A rovnou třikrát - nejhezčí pro mého drahého kamaráda H., a pak ještě pro mamku a babičku, abych pro ně měla aspoň nějaký dárek, i když jsme si řekly, že si nic dávat nebudeme.
Když jsem začala s ilustracemi, došlo mi, že nemůžu vytvořit třikrát tu samou ilustraci, a tak jsem je aspoň dvakrát okopírovala a řekla si, že je aspoň ručně vybarvím. Poté, co jsem dopsala první dvacítku básniček, jsem vzdala i další opisování textů. A nakopírovala to všechno. Přesto jsem stříháním, barvením okrajů a dokončováním obrázků strávila asi tak sedm večerů, a to opravdu nepřeháním. Stůl plný papírů, paletek a takového toho ošklivého odpadu, který vznikne z gumování. Chvílemi jsem se za své rozhodnutí proklínala, ale copak jsem to mohla vzdát a zahodit? To bych si nikdy neodpustila. Takže jsem se s tím patlala až... No, to za chvíli uvidíte.


Mám ráda červánky, a napadá mě, že to je možná proto, že já sama se nikdy nečervenám. Vážně nikdy. Asi na to nemám ty správné buňky. Docela by mě zajímalo, jestli se vy červenáte. Ale upřímně, není to žádná výhoda, nečervenat se. Dívky, co se červenají, jsou roztomilé. To já nejsem. A nervozita mi působí zase jiné věci, třeba mi ucpává dýchací trubice a dusí mě, což je dost hloupé, chcete-li zrovna někoho oslovit.


Ten nejméně lichotivý úhel na světě. Tohoto dne jsem vytáhla ze skříně svou červenou šálu.

Další skvělá věc s kaktusy. Ale já takové nízké ponožky nevyužiji, takže jsem si je nekoupila.

Koupila jsem si boty na ples. Ten den byl přelomem v mém životě, protože jsem se přestala stresovat kvůli botám na ples. Sháněla jsem tělové, aby mi ladily k šatům, které jsou taky béžové. Jenže většina tělových lodiček, na něž jsem dosud narazila, byly moc špičaté a měly hrozně úzký podpatek. Tyhle jsou ideální, navíc se mi moc líbí.


Další večer s vodovkami


Výhledy z okna naší třídy. Třídu máme v přízemí (snad abychom nemohli zoufalstvím skákat z okna?).

Ty nejhezčí stíny a světelné efekty se vždy objeví ve chvíli, kdy máme hodinu a já je nemůžu vyfotit.

Občas se cítím jako skeptická mechová kulička. Můj život je polární expres(ionismus).

Nádhera.

Takhle nakonec dopadl jediný svazek, který jsem dokončila. Byl to svazek těch originálně psaných textů a kreslených obrázků. Jsem ráda, že jsem ho stihla poslat do světa. Doufám, že se neztratí.


Bezově fialová obloha?

Nejhezčí dárková taštička, jakou jsem kdy viděla. Běžela jsem ji koupit, když jsem se vracela domů z vánočního volejbalového turnaje. Protože jsem se těšila, že další den půjdu do školy na vánoční zpívání a vánoční besídku. Také jsem se měla v plánu setkat s jednou bývalou profesorkou, která mi chtěla promluvit do duše ohledně vysoké školy. Ale nic z toho se nestalo. Taštička se mnou byla doma přes celé prázdniny. Promluva do duše neproběhla.

Před vánoci jsem rozepsala článek na téma sebeláska. Bylo to jednu dobu dost skloňované slovo, hlavně díky Teri Blitzen a jejím 'selflove' podivnostem, a já chtěla říct svůj názor, jenže nakonec jsem se do toho zamotala a ze článku nebylo nic. Je to první článek, který jsem napsala a v poslední chvíli se ho rozhodla nezveřejnit. Možná to byla škoda slov. Každopádně, tohle měl být jeho úvodní obrázek.

Pláču hořce, hořce pláču?

V ten poslední čtvrtek před vánoci, poté, co jsem přišla domů s tou báječnou dárkovou taštičkou, se mi zničehonic udělalo hrozně špatně. Začalo to jako zimnice a pokračovalo jako horečka. Říkala jsem si, že jsem asi jenom unavená, a nejvíc mi vadilo, že jsem ten večer nemohla cvičit. Šla jsem si tedy lehnout a po chvíli se mi udělalo líp. Zdálo se, že z toho opravdu nic nebude. 
Jenže pak jsem si na noze objevila puchýř. A najednou jsem začala nacházet další a další - na začátku jich bylo asi jen pět, což ještě nemuselo nic znamenat. Byla asi jedna hodina ráno a já, místo toho, abych spala, každých pět minut hledala, jestli náhodou nemám nějaký další puchýř. Trpím na alergie, takže jsem si vzala prášky na splasknutí alergických reakcí a modlila se, aby to opravdu bylo jen něco takového. Spala jsem asi tak tři hodiny, tohle se prostě nedalo. Mám hrozný strach z nemocí, zvláště když se projevují na kůži. Navíc jsem pojala okamžité podezření, že to budou neštovice, protože jsem je ještě nikdy neměla. A neštovice v dospělosti jsou smrtelné. To jsem se dočetla, když jsem se před pár lety vrátila ze srazu s kamarádkou, která jen tak mimochodem prohodila, že její malá sestřička má neštovice, a objala mě. Tenkrát jsem to nechytila.
Tentokrát ale ano. Další ráno jsem šla k doktorce. Měla jsem pořád stejný počet puchýřů, jako v noci, takže doktorka řekla, že to neštovice asi nebudou, a kdyby byly, tak se s tím stejně nedá nic dělat. Pamatuji si tuhle větu: "Občas přijde i nějaká maminka, třeba třicetiletá, že má neštovice, a tři dny s tím leží a pak je to dobrý." To mě uklidnilo. Běžela jsem ještě na poštu, protože mi přišel balíček, který prostě nemohl počkat, a pak domů. Bylo mi akorát líto těch promeškaných školních vánoc, ale co se dalo dělat? Možná jsem infekční, říkala jsem si. A taky že jsem byla. Ale za tři dni je to pryč, byla jsem přesvědčená.


Zadejte, prosím, hleslo, a ani u toho nehlesněte.

Nakonec se z roztomilých dětských neštovic vyvinulo něco naprosto strašného. Tak absurdního, že jsem tomu chvílemi ani nemohla uvěřit. Osypala jsem se celá, naprosto strašně. Byla jsem jako bublinková folie. Neměla jsem na kůži čistého místa bez neštovic. Dokonce se mi začaly dělat i na dlaních. Nejhorší to bylo na obličeji a ve vlasech - protože je hrozné podívat se na sebe do zrcadla a vidět se naprosto znetvořenou červenými trojrozměrnými fleky, a taky protože jsem příliš posedlá hygienou a prostě se nemůžu každý den neumýt. Tím jsem průběh nemoci asi zhoršovala, ale jinak to nešlo.
Na vánoce přijela babička. Moc často se nevidíme, což se ale nejspíš změní, až odejdu z gymplu. Každopádně, chtěly jsme spolu jít nakupovat a do restaurace a znova projít město a tak, jenže to nešlo. Navíc jsem měla pocit, že doma celé vánoce akorát tak znepříjemňuji, protože jsem byla otravná a neustále špatně naladěná (ale jak jinak jsem se měla cítit, ve fyzickém stavu odpudivé bublinkové folie?). Bála jsem se, že ta nemoc neodejde, což byl iracionální strach, ale nešlo mi to vysvětlit. Na Štědrý den to bylo nejhorší, to se neštovice dostaly až do krku a začaly bolet tak, že jsem nemohla jíst, takže ze štědrovečerní večeře jsem jen tak uždíbla.
Chtěla jsem vyrábět nepečené cukroví, těsně před vánoci dokoupit pár malých dárků, dokončit dva svazky básniček a na Štědrý večer se hezky obléct. Ani jedno z toho se nestalo. Nemohla jsem, navíc se mi ani nechtělo. Bylo to takové ošklivé dno. Zpětně bych se za sebe mohla stydět, ale raději to nehodnotím. Raději bych za neštovicemi zavřela dveře - i když jejich následky na sobě uvidím asi ještě hodně dlouho.


Neměli jsme bílé vánoce. Sníh stihl před Štědrým dnem ještě rychle roztát. V ten samý den mi babička namíchala takovou mírně zapáchající směs dětského pudru a francovky. U nás se všechno léčí francovkou. Od rýmy až po zlomená srdce. Docela by mě zajímalo, jestli je to tak jen u nás, nebo i někde jinde.
Tenhle tekutý pudr ze mě padal, kamkoliv jsem šla. Nelíbilo se mi to, na vánoce má být doma čisto. Celý den jsem ležela a koukala na pohádky, u nichž se mi povětšinou chtělo brečet. Třeba Lotrando a Zubejda mě rozbrečeli - hlavně ta scéna, kdy drvoštěp Drnec představuje velvyslancům z orientu svoji rodinu. A navzdory svému duševnímu pohnutí jsem byla nadšena z večerního Anděla Páně II. Je to báječný film. Moderní pohádky bývají trapné, ale tahle nebyla, ani trochu. Vážně mi zlepšila náladu.
Tak obecně jsem o posledních vánocích viděla mnohem víc pohádek a filmů, než kdy dřív. Nejsem totiž vůbec filmový nadšenec, a pohádky mě vždy spíš nudily než zajímaly. Možná je to dovršení jedné z těch změn, které se ve mně během posledního roku odehrály.


Tohle je diář Doller. Přišla jsem na něj díky svojí bývalé spolužačce Verče (která má taky blog, i když tam už moc nepíše), která si ho často fotila na instagram a mně se to hrozně líbilo. Letos jsem si řekla, že to s diářem myslím vážně, a tak jsem si ho přála k vánocům jako normální člověk (jindy jsem si diáře vždycky kupovala až v únoru). Měla jsem z něho hroznou radost. Váhala jsem, jestli si vybrat černou nebo růžovou verzi, nakonec jsem si vybrala růžový, protože je to novinka a já mám růžovou ráda. Momentálně diář používám už skoro měsíc a vyhovuje mi. Akorát úvodní stránka k únoru se mi teď nepovedla, ale tu vám ukážu až na konci února.

Na Boží hod mi bylo naposledy opravdu špatně. Skoro celý den jsem ležela, ale pak se mi udělalo líp a už to bylo trochu nadějnější. Tečka si ke mně přišla lehnout sama od sebe a bylo to takové roztomilé.


K vánocům jsem dostala fixy a mám z nich opravdu radost. Během prázdnin, když už to ze mě všechno slézalo a mohla jsem se víc hýbat, jsem začala kreslit. Baví mě kreslit podle předlohy. Vznikly tři portréty (řekněme) Mariny Diamandis. Marina by možná někdy v budoucnu mohla vydat další album, což je také nadějná vyhlídka.

Kočky ovládly ta nejvyšší místa v bytě. Ještě že to nejsou spiderkočky.

Tohle je takové obyčejné selfie, ale zároveň je to oslava momentu, od něhož se na mě zase normálně dalo koukat. Na silvestra už jsem zase vypadala jako normální člověk. Oslavila jsem ho v klidu domova, i když už to bylo spíš šílenství domova. Původně bylo v plánu vyjít do města, a na začátku jsem opravdu doufala, že nemoc bude dávno pryč, ale ono to ještě nebylo vůbec zahojené a já to nechtěla riskovat. Ke konci mě ale už neplánované domácí vězení dohánělo k šílenství. Už přes týden jsem se nehýbala a mé idylické vánoční plány se nesplnily, celý byt smrděl mým tekutým pudrem a život mi protékal mezi prsty. Možnost alespoň se vyfotit pro mě byla jako živá voda. Takže tady mě máte bez makeupu, v nelichotivém světle, s kruhy pod očima... A to je mé vrcholné stanovisko k tématu selflove.
Ohňostroje jsem tentokrát pouze pozorovala, bez marné snahy je zachytit, a málem jsem se u toho rozbrečela, protože byly tak krásné a pomíjivé a já je začínala přirovnávat k lidem, které miluji, a k myšlenkám, které mě trápí.

Když jsem přemýšlela nad náplní tohoto fotočlánku, došlo mi, že jsem vlastně neprovedla žádnou novoroční bilanci, na rozdíl od předchozích let - ani tady na blogu, ani sama pro sebe, dokonce ani v mysli. Když končil rok a začínal nový, byla jsem na tom psychicky tak špatně, že jsem ten přelom ignorovala. Nechtěla jsem přijímat nový začátek s tím, že začínám špatně. (Dokonce jsem měla v plánu ostříhat si vlasy, ale neudělala jsem to, protože provádět takové změny v čase, kdy mi hnisá tělo i mysl, se mi příčí.) Tím pádem zůstal rok 2017 zcela neshrnutý. Mohla bych se do toho pustit tady, ačkoliv riskuji, že odborníky bude tento článek vyhodnocen za nudný. No nevadí, vezmu to stručně.

Tak tedy, během posledního roku jsem zažila plno věcí, které by se daly označit za skvělé. Třeba moje první cesta letadlem byla nepochybně skvělá, stejně jako tři dni v Bruselu a ta chvilka, kdy mě nechali mluvit před sálem plným lidí (dny, kdy má fotka vyskakovala jako reklama na facebooku, zas tak skvělé nebyly). Taky mám hezké vzpomínky na ples, i když je to už skoro rok a měla bych na to možná zapomenout. Skončilo moje bezstarostné dětství, o němž jsem si myslela, že už dětstvím není. Stala jsem se absolventkou Základní umělecké školy Frýdlantská. V létě jsem zažila svou první brigádu, i když to bylo spíš k smíchu, protože písecký antikvariát je asi to nejméně vyhledávané místo, když je třicet stupňů ve stínu.
Některé vztahy ochladly, jiné se ztratily, ale jeden taky vznikl, čehož bych si měla vážit. Byla jsem volit, našla jsem si svou politickou stranu. Zjistila jsem, že běhání mi nedělá zas tak velký problém. Na konci roku jsem přibližně o deset kilo lehčí než na jeho začátku a počet nositelných šatů v mé skříni se rapidně snížil. Přečetla jsem jednadvacet knih. Spolu s maturitním ročníkem jako by mi začal úplně nový život - spíše v negativním slova smyslu, ale musím se přece někam posouvat, je to přirozené.
V roce 2017 jsem začala několik projektů, například jsem si od srpna natáčela sekundové video denně, aby z toho za rok byl dlouhý sestřih celých dvanácti měsíců, ale nedávno se mi aktualizovala aplikace, v níž jsem to všechno střádala, a celé se mi to vymazalo. Také si od loňského února píšu deník, a snažím se psát každý den aspoň pár slov. Zanedlouho to bude přesně rok a já vynechala asi jen čtyři dny, což je nečekané, nemyslela jsem si, že to zvládnu. V poličce už na mě čeká nový sešit, na deskách má Malého prince a je ideální na moje deníkové potřeby, ale nejdřív chci tenhle dovést ke zdárnému konci. Ach, a také jsem se během minulého roku naučila starat se o svoje nehty. Už nejsou tak krátké a nudné a nebarevné.

Tohle je první doodle letošního roku. Lana del Rey a náhodné pokusy o výrazy obličeje. Květy zla, které jsem dostala k vánocům trochu bizarní cestou, jsem pořád ještě nepřečetla. Na lyrickou poezii musí být člověk v klidu. Těžkou hodinu jsem ale přečetla hned během prvních dnů prázdnin. Ještě před tím, co přišly ty skutečné těžké hodiny.


Omalovánka, kterou jsem vybarvovala během silvestra. K omalovánkám se už vracím pouze výjimečně, protože těm akvarelovým se nic nevyrovná.


Tohle je takový vtipný moment z aplikace skype. Moc ji nepoužívám, ale dřív jsem komunikovala s lidmi pouze jejím prostřednictvím, a tohle bůhvíproč taky vzniklo. I v reálném životě pořád jenom odcházím z konverzací bez názvu.


Jeden z portrétů, které jsem během prázdnin a následovného třídenního volna, kdy jsem ještě nesměla mezi lidi, stihla nakreslit. Pokaždé, když vidím tenhle obrázek, mám chuť zase něco nakreslit, protože z něho mám radost a líbí se mi.


Nakonec jsem se rozhodla jít do školy o den dřív, než mi bylo doporučeno. V pátek jsme psali velký test z literatury a mně už bylo dobře a chtěla jsem si ten test napsat. Celý čtvrtek jsem se na něj učila a pak jsem, myslím, dostala devět bodů, což byl úspěch. Z návratu mezi lidi jsem byla nadšená. Poslední dobou mi moje třída tolik nevadí, a vlastně je to tam docela fajn, asi tím blížícím se plesem a volbami a dospělostí, díky níž už do sebe nerýpeme. Škoda, že tahle situace nenastala mnohem dřív.

Na instagramu jsem našla projekt, který se jmenuje Regina Spektor Lettering challenge. Má své zadání, ale já ho poněkud ignoruji a píšu si, co chci (aspoň je to všechno v rámci textů Reginy Spektor). Na instagramu jsem ale zatím zveřejnila jen jeden obrázek z téhle série, protože ty ostatní vypadají špatně na fotkách, nebo se mi zkrátka nepodařily. Je mi to hrozně líto. Potřebovala bych skener.

Máte rádi cibulové kroužky? Táta mě vzal do restaurace, kde dělají takovéhle nezdravé, ale dobré jídlo.

Neumím fotit rovně. A tady jsem se vážně snažila.

V jednom z obchodních center ve středu Liberce mají takovouhle hezkou výzdobu, už od vánoc. Konečně něco, co není přeplácané a otravné. I když zrovna v tomhle obchoďáku jsou zároveň i ty nevkusné ozdoby.

Tahle fotka vznikla jednou v úterý během volné hodiny, když bylo světlo nejostřejší. Připomíná mi to šerosvitné obrazy, i když bych nerada sama sebe přirovnávala k umění. Je to sebestředné.

Ve školní knihovně se objevily tyhle krásné papírové květiny. Byla jsem z nich nadšená, jakmile jsem je viděla - částečně i proto, že já bych něco tak krásného a vtipného vyrobit nezvládla. Někdy bych si přála dostat takovou květinu, protože psané slovo neuvadá.

Nuda a zmatky s knihou výpůjček a seznamem dlužníků knih.

Seděla tam jak antická soška božského koťátka. Tak roztomilá, až jsem si strčila prst do záběru, aby ta fotka náhodou nebyla v pořádku.

V druhém lednovém týdnu už jsem fungovala jako normální člověk. Z nemoci na mně zbyly jenom nezahojené jizvy, které mám doteď, ale ty jsou buď hluboko pod oblečením nebo pod makeupem - a možná trochu oslabená imunita, ale s tím jsem se musela nějak vypořádat. Každý večer jsem koukala na politické pořady, hlavně na debaty, a usilovně se rozhodovala, komu hodit hlas. Předsevzala jsem si, že místo pitomých videí na youtube, která jsem sledovala doteď, se raději budu vzdělávat v současném politickém dění, a zatím mě to drží a vyhovuje mi to. Jiné předsevzetí jsem si nedala, protože se pořád jen tak tak držím na hladině a to mi stačí. Předsevzetí přijdou, až se moje pozice upevní.
V den, kdy vznikla tahle fotka, jsem odjížděla na pár dní do Písku. Mým hlavním cílem byl den otevřených dveří na Jihočeské univerzitě, a jsem ráda, že jsem tam nakonec opravdu zodpovědně jela. A že jsem zvládla další cestu sama.

Babiččina orchidej a stíny další orchideje.

Z ranní cesty do Českých Budějovic.

Tohle jsou už České Budějovice. Jelikož jsem velký nadšenec do pěší přepravy (a taky netuším, co znamená měřítko map), plánovala jsem z nádraží dojít k univerzitě pěšky. Jenže to nešlo. Dojít tak daleko, v mrazivé zimě, v městě, kde jsem dosud byla jednou, a to jen na náměstí - nakonec jsem nasedla na trolejbus. Ale předtím jsem se po Budějovicích prošla a musím říct, že se mi tam moc líbí. Nejsou tam kopce. Miluji města bez kopců.

Tuhle ceduli jsem vyfotila, protože se rýmuje.

Pan hlavní komunista vyrůstá z pohovky.

Jihočeská univerzita je jediná škola, kam si budu dávat přihlášku. Měla jsem to v plánu už dříve, ale den otevřených dveří mě o tom ještě více ujistil. Líbí se mi tam, všechny fakulty jsou si blízké a koleje jsou hned v areálu, ne někde na druhé straně města, jak se občas děje v Praze. Navíc je to malá, přátelská škola, a na takové já jsem zvyklá. Obor, který jsem si vybrala, mě pravděpodobně skutečně dovede tam, kde si přeji skončit (nebo začít, jak se to vezme). A vždycky mě mrzí, když mi lidi říkají, že mám na víc, jako by Jihočeská univerzita byla něčím horší. Ve skutečnosti se obor, na který se chystám, otevírá jenom na téhle škole, jediné ze všech škol v Česku. A to je fajn.
Tady na fotce máte budovu filozofické fakulty.


Babička mě chtěla vyfotit před budovou filozofické fakulty, protože kdysi dávno mě takhle fotila před naším gymplem. To mi bylo asi šest let, pokud vím. Tak... třeba se dostanu i sem.

Trolejbusy u nás nemáme. Jsou to takové loutky mezi dopravními prostředky, spolu s tramvajemi. Také uvázané na drátcích.


Černé růže v jednom květinářství na Náměstí Přemysla Otakara II. To náměstí jsme obcházely snad donekonečna, protože jsme nevěděly, kde jsme začaly a kde máme skončit a pořád jsme si říkaly, že jsme ho určitě neobešly ani jednou.


Takové nadzemní chodbičky mezi budovami mám spojené s nemocničním prostředím a nejsem si jistá, proč, jen vím, že když jsem byla malá, v nemocnici jsem takovými chodbičkami procházela. Tuhle jsem ale našla mezi oprýskanou budovou konzervatoře a nějakým dalším domem. Prosvítající rostliny v květináčích mě opravdu přiměly se usmát.

Tahle skupinka lidí měla namířeno k nějakému úřadu. Řekla bych, že je to dost výstižné sousoší.

A tohle je dost výstižné mimino.

V Budějovicích je zvláštní věc - autobusové nádraží se nachází na střeše obchodního domu. Když náš autobus ráno přijížděl, nestačila jsem se divit. Odpoledne se mi to ale už tolik nelíbilo. Když spojíte obchodní centrum s nádražím, znamená to, že tam bude neustále dvakrát tolik lidí. Všude. Ti, kteří chtějí odjet, ti, co přijeli, a nakupující. Zmatek.


Vanilkový krém ze stánku, kde jsem si v létě vždycky kupovala zmrzlinu, tu nejlepší v celém Písku. Krém ale zas tak úžasný nebyl. Rozhodně to nebyl créme de la créme nebo jak se to píše.

Ten den končilo první kolo prezidentské volby. Já volila podruhé v životě a hned jsem si na to musela shánět voličský průkaz, díky čemuž jsem se cítila jako zodpovědná a uvědomělá občanka. Politiku totiž dost prožívám, i když si popravdě nejsem jistá, co přesně chci, a jestli to, co chci já, chce kromě mě i někdo jiný (jsem takový zapálený idealista). Letošní prezidentská volba mě pohltila skoro kompletně a já si dělala nespočet testů a četla plno programů a prohlášení na stránkách kandidátů. Dokonce jsem viděla i debatu prvních dam, byla skvělá. Bavilo mě to podobně jako kdysi Česko hledá Superstar.
O prázdninách jsem podepsala kandidátní listinu Jiřímu Drahošovi, vlastně to byla první věc, kterou jsem udělala po svých osmnáctých narozeninách, hned sedmého července. V prvním kole jsem ale nakonec po dlouhém zvažování volila někoho jiného, to kvůli názorům, které s těmi mými korespondovaly téměř stoprocentně, a taky díky nepopiratelnému kouzlu osobnosti, což je taky důležitá věc. Z výsledku prvního kola jsem měla radost jen tak napůl, ale tak to asi být mělo. Vlastně mě naplnila opatrná vlna naděje, že by to třeba mohlo dopadnout dobře, no, jenže...

Tuhle fotku mám ráda. Řekla bych, že jsem to já a můj nostalgický svět. Protože tohle je můj svět, pomalé stmívání a rozmazané paneláky.

Z šály, kterou jsem si pořídila v Českých Budějovicích, je teď domácí deka, protože hrozně moc pelichala, a popelichala mi celý černý kabát a ještě teď to odstraňuji.

Byly to bůhvíproč tak příjemné momenty, že bych si je nejraději zakonzervovala. To asi ta naděje. A dojmy z dne otevřených dveří. A most přes Otavu.



Myslím, že tohle místo mě má rádo stejně jako já je.

Obchod, kde najdete úplně všechno. Ty regály se mi zdály extrémně fotogenické. Mně se občas zdá fascinující všelicos. Což je dobře, dlouhou dobu jsem se do tohoto stavu nemohla dostat.


Pití, které vypadalo, jako by se v něm vyvíjel nový život.

V neděli dopoledne na píseckém autobusovém nádraží není možné schovat se v čekárně. Je to jedno z těch míst, kde se o víkendech nechodí na záchod. Naštěstí mě uklidnil tento náhodný nápis na stojanu s jízdními řády.

Od kamarádky jsem dostala k vánocům anilinky. Dárky jsme si předávaly až v lednu, to kvůli tomu, že na školní vánoční besídce jsem nebyla. Každopádně, anilinky jsem si už přála hrozně dlouho, a teď se s nimi učím a je to fajn. Například jsem si s nimi namalovala srdíčka do diáře. Lépe by vypadala bez toho zeleného rámečku, ale to nevadí.

Paletky mám ráda podobně jako ohňostroje.

Růžová třídní deka a moje stanoviště u topení, pod oknem a stolem se starým počítačem. Mandarinka, čaj, učebnice španělštiny, moje nohy... úplně normální.


Když si se mnou někdo hraje jak kočka s myší, vypadá to takhle.


Ten den jsem se účastnila dne otevřených dveří na naší škole, protože se starám o školní knihovnu, nebo se o ni aspoň starat mám, ale poslední dobou na to nemám ani pomyšlení. Nebylo to moc příjemné. Musela jsem předstírat, že je naše škola skvělá, jenže to už prostě není. Vlastně si myslím, že jsem to ani nepředstírala a s lidmi mluvila vcelku narovinu. Doufám, že mě za to nevyhodí.

Kéž bych byla tak hezká jako tahle paletka.


Tahle fotka vznikla v době kampaní a přetahovaček před druhým kolem voleb. Chtěla jsem si ji dát třeba jako úvodní obrázek na facebook, ale bylo mi líto měnit tu, kterou mám teď.

Leváci mají problém s upatlanou rukou, zvláště pokud kreslí nebo nedejbože malují. Ale obvykle se to týká jen té části mezi zápěstím a malíčkem. To jen já si do barvy dovedu ponořit celé předloktí. A hrozně nešikovně se to fotí.

Rejnoci jsou usměvavá stvoření. Jejich roztomilost hraničí s děsivostí.

Další příspěvek do Regina Spektor lettering challenge, tenhle se mi líbí ze všech nejvíc. Je to část textu písničky Reading Time With Pickle, která je o lásce, okurkách, stereotypu a magii všedního dne.


Tahle fotka se mi moc líbí, je to pohled přes zvlněné sklo na našem balkoně. Toho večera jsem se účastnila besedy s Evou Drahošovou, manželkou pana Drahoše. Jsem ráda, že se u nás v knihkupectví u Fryče organizují takové akce. Vlastně je to takové stanoviště veškeré liberecké kavárny. A ze všeho nejlepší je, že se tam dají kupovat nové i staré knihy.


Strhující zrnitá obloha

Začala jsem si dělat výpisky k maturitním otázkám z psychologie a filozofie. Akorát, jak už tomu tak bývá, nemůžu najít dost potřebnou věc. Tentokrát je to můj loňský sešit na psychologii. Kdybyste byli sešit na psychologii, kam byste se schovali?
Jinak, rozhodně si nemyslím, že jsou takové výpisky nezbytné. To jen mně se nejlíp učí právě psaním, takže mi to pomáhá. Zajímalo by mě, jaký styl učení nejvíc vyhovuje vám. Osobně mám pocit, že tenhle psací styl je nejčastější, ale pak jsou také lidi, kterým pomáhá to všechno slyšet nebo říkat nahlas.

Kočka si sedla na výpisky z gnoseologie, čímž vyřešila všechny otázky týkající se vědění.

Jeden můj spolužák občas do třídy nosí květiny, jen tak. Je to ten samý člověk, co mi věnoval Květy zla. Každopádně, tenhle květ není zlý. Přišel k nám jako malinký slabý výhonek a teď voní na celou místnost.

Snažila jsem se malovat ve stylu Joana Miró, ale štětec se mi zasekl v paletce. Pořád tvrdím, že tempery jsou zlo.

Z koncertu na podporu Jiřího Drahoše. Na můj vkus tam bylo moc hudby a moc málo politiky. Ale přišel Michal Horáček a něco nám tam sugestivně říkal. Já vám nevím, ale ze všech těch kandidátů, co spolu teď táhli za jeden provaz, mi byl pan Horáček sympatický nejmíň, a kdybych měla rozebírat, čím přesně, bylo by to na hrozně moc dlouho.

Našla jsem ve škole novou místnost. Připomíná mi knížku 1984, dokonce je tam i televize. Všechno je tam tak bílé a sterilní, ale popravdě se mi to líbí. Má to své dystopické kouzlo.


Fotka z pátku, dne voleb. V ten den jsme také nacvičovali nástup na ples, hezky na podpatcích. Poprvé jsme navzájem slyšeli své nástupové písničky. Měli jste na plese taky nástupové písničky? Ta moje je o jednorožci a jsem z ní nadšená. Chtěla jsem si tam původně dát něco vážného, ale nakonec jsem si řekla, že si ze sebe udělám legraci, a všichni vědí, že mám ráda jednorožce a barevné poníky a tak. Kdybyste jen tušili, kolikrát jsem už tu písničku o jednorožci slyšela. Mockrát.
Hned po škole jsem šla volit, protože volební místnost pro náš okrsek je v budově základky, která je spojená s naším gymplem. Zjistila jsem, že jsem hrozně neklidná, když jsou volby, a že vždycky musím odvolit co nejdřív. Tentokrát to bylo už v půl třetí. A měla jsem klid. Ale stejně jsem okolo toho vždycky šíleně paranoidní, mám tendence ten lístek desetkrát kontrolovat a pak si ještě říkám, jestli jsem ho do té obálky dala správně.
Z výsledku voleb jsem smutná, ale nechci vynášet žádné soudy ani nadávat a mluvit sprostě. Jen... Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem na to doma koukala. A to volební studia sleduji hrozně ráda, odmalička miluji všechny ty barevné mapy a grafy. Jen je lepší, když na nich vidím něco příznivějšího.


Tohle jsou malé ukázky z toho, jak to vypadá v mém diáři. Řekla bych, že zcela obyčejně, jako každý rok.

Úvodní stránka k lednu se mi vcelku povedla, ale ty vločky jsem si hledala na internetu, protože sama bych žádnou vločku nevymyslela. Ty tvary jsou hrozně komplikované.

Hyacint roste do krásy a už zase nemáme sníh, což ale nevadí. Sněhu bylo dost.

Když jsem se v poslední lednové pondělí vracela domů ze školy, bylo ještě světlo. Ne moc dlouho - slunce zapadlo, jakmile jsem došla domů - ale přece. Konec ledna je zrádná doba, co se týče počasí, protože ještě pořád může sněžit, i když to chvílemi vypadá, že se zima už nevrátí; ale dny se už zkracovat nezačnou, to je jisté. Tohle pondělí mi vlilo novou krev do žil, takovou narůžovělou.


Nikdy nevěř muži (který nemá rád kočky).

Předposlední lednový den pro mě byl docela dobrodružný. Ráno jsem měla okresní kolo olympiády z češtiny, což je sice fajn, ale moc náročné na soustředění a občas se člověku prostě nechce vymýšlet geniální slohy. Potom jsem musela jít do jednoho z takových těch fotokoutků, kde se zabývají vším, co souvisí s tiskem fotografií - máme totiž povinnou účast ve školní fotosoutěži a já potřebovala na poslední chvíli vytisknout své fotky. 
No a jelikož mi brzy vyprší platnost městské karty, nechala jsem se vyfotit. Bylo to pro mě hrozné, přijít do krámku a komunikovat se slečnou a pak se nechávat fotit. Žádný lichotivý úhel, prostě jen pohled zepředu do obřího děsivého foťáku. Na úředních fotkách vypadám, jako bych právě byla darovat krev, a to úplně všechnu. To jsem prostě já.



Tak, tohle je konec vyčerpávajícího dvojměsíčního fotočlánku. Možná je podobný tomu letnímu, ale možná taky vůbec; ten letní byl totiž aspoň trochu veselý. Na tomto článku jsem pracovala asi týden, a chvílemi to bylo dost vyčerpávající, a proto chápu, pokud jste i vy trochu vyčerpaní. Každopádně, každému, kdo se pročetl až sem, děkuji, protože to asi znamená, že vůči mně chováte aspoň mírně vřelé city. Člověkem, kterého nesnášíte, byste se přece nezabývali. Na oplátku se budu zabývat já vámi a budu vám třeba odpovídat na komentáře. (S těmi komentáři je to těžké, nezvládám na ně odpovídat začerstva a pak je mi to už hloupé.) A taky si ve chvílích prokrastinace přečtu vaše nejnovější články.
Prosinec a leden jsou za námi. Nemůžu uvěřit tomu, že už je skoro únor, a neustále se nad touto pravdou pozastavuji a utvrzuji se v ní. Únor mám ráda, je to nejnadějnější měsíc v roce. Vlastně mě napadá, že možná tohle je pro mě ten nový začátek, který jsem na přelomu roku prospala. Je načase přestat se trápit a rozběhnout se do rozkvetlých polí... Až tedy rozkvetou.
Na závěr článku vám přidám pár písniček, které jsem během uplynulých měsíců poslouchala. Některé doslova ve smyčce, pořád dokola, až mi z nich drnčela hlava. Přemýšlela jsem, jaký bych udělala playlist, ale nakonec si říkám, že takhle na konec fotočlánku se ty písničky hodí. Jako doplnění atmosféry. Ale klidně je přeskočte, já taky občas písničky přeskakuji, když nemám čas nebo náladu.

Jack Dishell je manžel Reginy Spektor. Jeho písničky jsou skvělé a poslední dobou jsem si oblíbila hlavně tuhle. Moc se mi líbí její text, hlavně věta 'Use your pen to draw the sword',

Dalo by se říct, že Manu Chao je moje guilty pleasure. Něco, co poslouchám, ale nechlubím se s tím, protože je to na mé poměry dost bizarní. Písnička Clandestino je o nelegální migraci, což je téma, které ve mně vždycky vyvolá emotivní reakci, ale o tom se tu nebudu rozepisovat. To hlavní pro tentokrát je, že má tahle písnička skvělá slova. Chcete-li další písničky o migraci, poslechněte si třeba skladbu Immigraniada od Gogol Bordello.

Na písničku Holland, 1945 jsem přišla díky jedné slečně z instagramu, která použila část jejího textu jako popisek k fotce. Ten text mě tak zaujal, že jsem si musela najít celou písničku, a i když jsem původně čekala něco jiného, nakonec jsem si ji opravdu oblíbila. Je o Anne Frank.

Blanche reprezentovala Belgii v loňské Eurovizi. Její písnička City Lights je jediná z hitů Eurovize, k níž se vracím ještě teď. Nedávno jsem narazila na její akustickou verzi a teď si ji hraji pořád dokola. Je krásná, ale člověk ji musí slyšet víckrát, aby se do ní vžil.

Děkuji vám za pozornost a snad vám únor přinese něco dobrého.
Iris

16 komentářů:

  1. To byl moc pěkný fotočlánek. :)
    Mrzí mě, jaké jsi měla svátky a tak, já jsem neštovice taky nikdy neměla a dost mě to děsí. Každopádně jsem ráda, že to máš v pořádku za sebou, teď už to bude určitě všechno fajn. :)
    Jako vždycky - jsem nadšená z kočiček, hrozně bych nějakou chtěla, ale nemůžu, protože táta doma zvířata nechce. Taky jsem jenom chtěla zmínit, že tvoje vlasy se mi hrozně líbí, říkám si to prakticky pokaždé, když vidím nějakou tvoji fotku. :)
    Taky se mi moc líbí ta fotka, na které se směješ v knihovně, ta je vážně parádní. :)
    Tak mě napadlo, je to hrozná blbost, ale ty nosíš vysoké ponožky? Já totiž taky. :D Ty nízké v zimě nemůžu vystát, je mi pak zima na kotníky. Ale přijdu si kvůli tomu čas od času divná, protože jsem očividně jediná z holčičí části naší třídy. :D
    Když jsem u těch nohou - ty tvé boty na ples jsou opravdu krásné. Obdivuji tě, že vzládáš chodit na takových podpatcích, já jsem v tomhle naprosto nemožná. Ale já se obecně snažím podpatky moc nenosit, protože potom opravdu vypadám jako stožár, je to hrozné.
    Ta básnická sbírka, kterou jsi vytvořila, vypadá úplně kouzelně! :)
    A písničku na nástup jsme taky měli, možná to bylo patrné, jelikož jsem ten text dávala na instagram k fotkám z plesu - vybrala jsem si Ultralife od Oh Wonder. Moc se mi líbila ta pasáž s duší v kostech. (Lépe se mi to nepodařilo přeložit. :D) Tvoje jednorožčí písnička je vážně super. Taky jsem nejprve chtěla něco vtipného nebo alespoň profláklého - nějakou hitovku, třeba od Beatles nebo do Queen, ale nakonec jsem zůstala u toho, co mi přišlo na mysl jako úplně první. :)
    Jo a ještě jsem jenom chtěla říct, že ta fotka města přes zvlněné sklo u vás na balkóně je úplně skvělá. :)
    Měj se moc hezky a užij si ples! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky za komentář!:) Neštovice jsou vážně hrozné, ale přežít se dají. Ale taky je možné se proti nim očkovat. Vlastně jsem to chtěla udělat, jenže pak jsem na to zapomněla a pak se nakazila. Takže jen pro případ, že bys to nevěděla, můžeš se nechat očkovat, ale je to jen pro informaci, nechci nikomu kecat do života.
      Já dřív vysoké ponožky nesnášela, ale teď mi prostě začala být zima na nohy. Ještě pořád nosím mnohem častěji šaty a punčocháče, než ty ponožky, ale když už si z jakéhokoliv důvodu nemůžu vzít šaty, nosím vysoké ponožky. (Snad je to srozumitelné. :D)
      A díky, jestli se ti líbí moje vlasy, kdyby to oje vlasy slyšely, určitě by je to hrozně potěšilo, protože si toho prožily už hrozně moc. Všelijaké peroxidy, barvy, hnusné ofinky atd. Teď si užívají poslední týdny a pak vezmu nůžky a půjdou pryč. Zní to krutě, ale už je to s nimi složité, musí se totiž mýt každé ráno. A už si je nechávám růst skoro rok, právě kvůli plesu.
      No, já vlastně ani nevím, jestli zvládám chodit na takových podpatcích. Procházela jsem se v nich jen párkrát a zatím jsem v nich netančila, taneční jsem si odbyla v takových nižších černých lodičkách, jenže ty už jsou brutálně okopané a nevypadají reprezentativně. Jsem dost malá (což víš, protože jsme se potkaly), takže se ode mě očekává, že budu nosit boty na podpatku. Ale pokud se mi stane nějaká tragikomická příhoda a já někde zakopnu a spadnu, budeš první, komu to napíšu. :D
      Ah, Ultralife je skvělá písnička, a hodí se k tobě. Zní jako šumivé ovocné bonbony.
      Díky moc a snad jsem ti zodpověděla všechny otázky a žádnou nepřehlédla!

      Vymazat
  2. Článek byl vyčerpávající, ale nikoli nudný :) pobavila jsem se nad přirovnáním s bublinkovou fólií, i když jsem ráda, že jsem si toto období odškrtla v dětství. fotky jsou úžasné, kočky roztomilé, lednová úvodní stránka se mi také moc líbí. :)
    já nerada píšu dlouhé komentáře, proto bych ti chtěla popřát do nového roku všechno nejlepší, hodně štěstí s maturitní četbou. (některé knížky jsou super, některé jsou děsné.)
    Na Jihočeskou jsem se také hlásila, nepovažuji ji za špatnou školu, to vůbec ne. Právě naopak. Za nejlepší v Jihočeském kraji. :D (Ne, teď vážně. Byla to hned má druhá volba po Karlovce) Právě kvůli oborům, které jsem chtěla studovat. Budějce jsou krásné město! :) (Jenom si dávej pozor na Zaklínače a Zajíce – až poznáš, kdo jsou ti pánové, tak mi dej vědět)
    V prvním kole jsem fandila Pavlu Fischerovi, v druhém jsem volila Drahoše. Po volbách jsem ztratila víru v náš národ. škoda.
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkně dlouhý článek. Četla jsem si ho dneska cestou domů, až teď jsem se k němu ale pořádně dostala, přečetla ho znovu a konečně taky píšu nějakou reakci. :) Fotky máš jako vždy krásné, taky dost obdivuji, KOLIK jich máš. Já jsem sice zdravá, ale moc nefotím, což mě mrzí, ale nějak teď není to správné období, nedokážu to popsat. Nicméně tvoje fotky - selfíčka, kočky, obloha... jo, ta se mi obzvlášť líbila!

    Ty tužky jsi mi kdysi dala a byl to opravdu jeden z těch nejlepších dárků. Některé se mi poztrácely (Bětuška), ale většinu stále mám a čas od času mi padnou do ruky a něco s nimi napíšu. :)

    Komentovat spoustu věcí nemá cenu, o mém názoru na volby víš a s univerzitou ti držím palce. :)

    Měj se hezky a přeji prosvětlené únorové dny (už se zase stmívá později, hurá).

    OdpovědětVymazat
  4. Během článku jsem asi spoustu myšlenek, kterými jsem chtěla reagovat, poztrácela, ale to nevadí. Moc hezký se čteš, moc hezky se dívá na tvoje fotky (včetně tebe) :)
    Anilinky jsou láska. Od té doby, co jsem poznala jejich kouzlo, chudáci vodovky jsou trochu zapomenuté v šuplíku. Ale ty barvy, to se prostě nedá srovnat, nádhera.
    A miluji upatlané ruce od barev (pokud mám být upřímná, tak u mě se většinou barvičky najdou na nejrůznějších částech těla, oblečení, nábytku,...)
    Ani jsem netušila, že Doller už mají iv jiné barvě. Nicméně pro mě je to až příliš (de)motivační diář, nejsem na tohle úplně zvyklá a hrozně mě stresovalo spousta těch příležitostí na zapisování všeho možného i nemožného, až jsem to nakonec radši vzdala úplně (a snažila se nemyslet, kolik mě to stálo (nejen) peněz).
    Jinak ten nápad s těmi básničkami, to je nádhera (včetně názvu <3), inspirovala jsi mě, že bych se někdy o něco podobného mohla pokusit, i když s mými dekadentními výtvory to bude dosti pochmurná sbírka s temnými ilustracemi :D
    A Květy zla mám úplně ty samé, miluji Baudelaira v Nezvalově překladu, i když jsou i básně, které mám raději v případech jiných autorů :)

    OdpovědětVymazat
  5. Četlas Wolkera! Já si ho za posledních pár měsíců zamilovala ^^
    Hrozně moc zbožňuju tvůj styl kresby/malby. Je to takové roztomilé, milé a moc pěkné :)
    A v průběhu článku jsem zjistila, že ta kniha "Book for making lists of things on your mind and in your heart" je něco, co nutně potřebuju už dlouhou dobu. Protože přesně tohle hledám už měsíce!
    Pěkný článek, dobrý nápad dělat shrnutí pomocí fotek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Letos píšu o Wolkerovi maturitní práci.
      Díky moc, jsem ráda, že se ti to líbí.:)

      Vymazat
  6. Než jsem se dostala ke komentáři, četla jsem tenhle článek dvakrát, a pokaždé na dvě části. Byl to příjemně strávený čas a během čtení mě napadla spousta myšlenek. Místo popisování toho, jak se mi ty fotky líbí - protože to se mi líbí vždycky - se pokusím napsat co nejvíc těch myšlenek. Jenom k té ilustrované sbírce básniček se musím vyjádřit konkrétně, protože ta mi připadá nepopsatelně krásná a boží. :)
    Neštovice jsem měla už někdy v páté třídě a vůbec se na ně nepamatuju. Snad jenom to, že když jsem přišla po nemoci do školy ještě trochu flekatá, spolužáci se mi posmívali, i když v té době měl neštovice každý druhý. Jenže mně se posmívali kvůli všemu, tak to bylo jedno. O tom, že jsou v dospělosti horší jsem slyšela. Možná je to jen tím, že jako dítě člověk tolik nevnímá, jak je mu zle. Dobré je, že se dají chytit jen jednou, takže už se jich nemusíš bát a příští Vánoce určitě vyjdou tak, jak si je budeš představovat.
    Kočku jménem Máša jsme před lety měli taky. Co jsem tak vypozorovala, je to oblíbené kočičí jméno. Naše Máša měla takovou zvláštní barvu, které se říká želvovinová, a taky moc ráda lezla po těch nejvyšších skříních. Kočky jsou vůbec zvláštní tvorové. A kdybych před pár lety věděla, že nemám věřit muži, který nemá rád kočky, ušetřila bych si tím spoustu problémů.
    Tu knížku z Tigeru na seznamy mám doma už asi rok, a napsala jsem do ní asi tři věci. Mám s takovými interaktivními knížkami a omalovánkami problém. Pořizuju si je s ohromným nadšením a pak mě baví jen chviličku. Teď už si radši pamatuju, že si takové věci nemám dál pořizovat, protože stejně skončí založené ve skříni.
    Anilinky moc často nepoužívám. Jenom občas do těch svých vesmírů. Připadají mi takové agresivní, ale asi jsem se s nimi dostatečně nesžila a měla bych se tomu věnovat víc. Zato na smradlavé mazlavé tempery mám úplně stejný názor jako ty.
    Ten nápis "Bůh tě má rád" mi připomněl jeden nápis, kolem kterého jezdím do práce. Je nasprejovaný na takové bílé budce u železničního přejezdu a říká "Cítím se líp". Vzhledem k jeho umístění mi připadá trochu znepokojivý, ale nevím o tom, že by se v tom místě někdy udála sebevražda. Někdy mě dokonce trochu potěší. A taky jsem si uvědomila, že jeden z těch zasněžených dnů jsem vlastně prožila taky v Liberci, a možná jsem viděla i tu stejnou chumelenici, jako je na jedné z fotek. Strašně jsem si díky ní promáčela boty a pak jsem v těch studených mokrých botách cestovala šest hodin domů. Ale stejně se mi tam u vás líbilo. :)
    Písničky na nástup na maturitním plese jsme měli taky. Ve třídě kvůli tomu tenkrát byly konflikty a nakonec jsme si vybrali každý svou. Já jsem si vybrala Don't look back in anger od Oasis, čistě proto, že jsem ji tenkrát slyšela v nějakém seriálu a poslouchala jsem ji skoro pořád. Dlouho jsem jí pak právě kvůli tomu plesu nemohla slyšet, ale je vážně pěkná a nějak jsem to překonala. Ale tím tě nebudu strašit. Věřím, že svůj ples si užiješ a budeš na něj pak ráda vzpomínat. Taky ti přeju, aby ses dostala na tu výšku, jak si přeješ, a aby se ti tam pak líbilo. Na těch fotkách z Budějovic vypadáš tak spokojeně, tak doufám, že to tak bude i na té škole.
    Tak, to je asi všechno. Asi jsem ještě na něco zapomněla, ale myslím, že jsem to už napsala tak jako tak až dost. Tak zase někdy příště! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Můj komentář bude asi jen tak v bodech (a budou dva, protože prej je moc dlouhej), protože neumím teď chytit všechny myšlenky a pospojovat je dohromady, protože jsem si nedělala poznámky během článku.
    - Vypadá to, že mít vážnou nemoc v maturitním ročníku, je hit. Moje nejlepší kamarádka měla mononukleozu, a tak byla měsíc a půl doma. Pro představu, vzniklo z toho 214 zameškaných hodin, následovala poté dieta. Já byla taky nemocná, ale jen na dva týdny, jako vždycky s plícemi. Možná je to jakýsi zásah Osudu, abychom zpomalili a nehrotili to tolik. Být maturantem je vskutku jako začátek nového života, mám ten pocit také.
    - Tobě se stalo, že ti škola nepřijde už tak úžasná, ale zase jsi ráda se svými spolužáky, tedy v jakési únosné míře. Mně je z mých spolužáků na blití, protože mi vždycky připomenou většinovou společnost - totální pasivita, hlavně to někdo udělejte, jenom když to nemusím dělat já. Jsou to žrouti pozitivní energie. Za to školu, školu bych opustit nechtěla a ani nelituji, že jsem tam byla celé čtyři roky od rána do večera. Tohle lhaní na dni otevřených dveří přímo nesnáším :-D
    - Je úplně jedno, na jakou univerzitu jdeš, ve výsledku dostaneš papír, ale to vzdělání si tak nějak zařizuješ sama. To ty rozhoduješ, kolik úsilí škole dáš, jak si budeš rozšiřovat okruh informací. Vždycky jsem brala školu jen jakési postrkávadlo k tomu, co chci, protože většinou prahnu po větším množství informací než lidé sdílející třídu. Ne všichni musej nutně do Prahy. Doporučila bych ti Brno, ale to ne kvůli prestiži Masarykovy univerzity, ale protože ho miluji, protože být v centru města, kde jsou budovy filosofické fakulty, je pro mě magické. A ráda bych tě někdy poznala. Jenže Brno je kopcovité město. Tedy myslím si. Moje škola je třeba na kopci. :-D
    - Tvoje fotky jsou osobité a hrozně mě baví. Když pominu fotky, kde máš nějaké obrázky, tak se mi moc líbí ta fotka balkonových dveří. Mám moc ráda fotky přes různá skla, kde jsou obrysy skutečnosti zkreslené.

    OdpovědětVymazat
  8. 2/2
    -Vždycky jsem chtěla umět dělat takové obrázky, aby to vypadalo, že jsem se zrovna nudila, ale moje hlava překypuje nápady. Jenže to neumím. Nikdy jsem neměla výtvarný talent. Stejně tak jsem si chtěla vždycky zdobit diář, ale nějak se k tomu nemám. Moje diáře jsou strohé, jen údaje, nic víc. Obdivuji tě, moc se mi líbí tvůj styl zdobení věcí, malování sama sebe a celkově.
    -Koukám, že jsme se naučily podobné věci. Také jsem se začala více zajímat o politiku. A také jsem se začala starat o svoje nehty. Co se týče vlasů, chtěla jsem mít vždycky vlasy nezkrotné, ale jsou od přírody hnusně rovné a připláclé k hlavě. Proto s nimi musím dělat čáry máry. Je zvláštní, že lidé nemají nikdy to, co by chtěli, viď? Ovšem máš pravdu, tvoje barva je moc krásná a to, kde říkáš, že tvoje pleť je taková bez namalování, to je úžasný. Máš moc hezkou pleť, alespoň na fotkách. A červenání? Já se zase červenám pořád. Mám od přírody červené tváře. A když mě něco dostane do rozpaků, jsem pak jako rajče. A nemyslím si, že mají hoši rádi jen červenolícé krasavice. :)
    - Ty boty na ples vypadají jako jedny, které jsem si zkoušela, žel bohu neměli moji velikost. Dělat podpatkové boty v dětské velikosti se totiž co? Nevyplácí.
    -Tvůj styl učení znám, někdy ho praktikuji. Některé věci se mi učí stejným způsobem suprově, jindy musím zvolit jiný způsob. Hodně si zvýrazňuji v textu či si to přeříkávám nahlas a u toho chodím. Hodně mi pomáhá, když můžu danou látku někomu vysvětlit. Aspoň máš nějakou vidinu toho, že jsi nedělala na škole kulové. Já nemám ani jeden sešit ze společenských věd. Nikdy jsem si nepsala, protože jsem poslouchala nebo spala, přeci z takového šíleného předmětu nebudu maturovat. Ha ha ha... Tenhle vtip se mi vrací a mlátí mě do hlavy. Ještěže máme vypracované otázky od našich učitelů na netu. (Kdybys třeba potřebovala, pošlu ti odkaz, když napíšeš :-)
    - Svetry ze sekáčů jsou ty nejlepší úlovky. Moc se mi líbí poslední dobou třpyťavé věci. ♥

    Tak, snad jsem se vyjádřila, i když bych musela doopravdy celý článek projít a znova ke všemu něco napsat. Chci jen, abys věděla, že nejsi jediný, kdo má problém, to nemá ulehčit tvému bytí, ale že... že to, že jej překonáváš, tě dělá silnějším člověkem, vskutku. A když se podíváš, kam jsi už došla, tak je to docela daleká cesta, ne?
    Kdyby sis někdy chtěla popovídat, jsem na sítích. Vím, my dvě jsme začaly tak nějak zvláštně, vlastně jsem tě asi nějak vyděsila, za což se omlouvám, to tak dělám, moje chování a přímočaré jednání lidí děsí, ale kdyby přecijenom, klidně se ozvi. :) Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  9. Takže:
    - ty tužky z Tigera mám taky, přišly mi děsně cool, ale v konečným důsledku je používám jak se mi zamane :D
    - kaktusy taky kreslím ráda, ale z nějakýho důvodu ty moje nevypadají tak pěkně jako ty tvoje (no a kdybys někdy měla náladu kreslit ale nebylo pro koho, tak se hlásím... výměnou nabízím pohlednici ze Španělska nebo tak :D)
    - vlnité vlasy ti náhodou sluší :)
    - já se červenám ažaž (a dusím se taky), takže ti docela závidím
    - tvůj článek na téma sebeláska by mě zajímal... škoda, že jsi se ho rozhodla nezveřejnit
    - mít diář a vše si do něj psát je super... i když já teda fandím klasickým Moleskinům
    - ale vážně, proč všechno, co nakreslíš či namaluješ, vypadá tak dobře?
    - na jaký obor se hlásíš?
    - je skvělý, že jsi tak zapálená do politiky, kéžby to tak bylo u víc lidí

    Celkově mě tenhle článek úplně pohladil po duši, jaky by byl přesně to, co jsem teď potřebovala přečíst... zkrátka díky za něj.

    A nevadí, když odpovíš až za dlouho, mně to taky často dělá problém :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, ze Španělska? Miluji Španělsko, hlásím se na obor Španělština pro evropský a mezinárodní obchod.
      Ty tužky z Tigeru i já používám docela náhodně, i když si vždycky přečtu, co zrovna na té tužce je, abych věděla, co bych s ní správně měla dělat.
      Díky moc za všechna milá slova - článek o sebelásce možná někdy v budoucnu napíšu, ale nějaký lepší, až na tom budu líp než teď, aby to nebyla taková hromádka neštěstí.
      Moc mě zaujal tvůj blog, už se těším, až si ho pořádně prohlédnu, snad se k tomu dostanu v nejbližších dnech. A na té fotce, kterou máš v menu, jsi hrozně moc hezká!

      Vymazat
    2. Tak někdy přijeď (myslím to vážně, zvu všechny a nikdo nepřijede :D).
      A není vůbec zač, v bližších dnech si hodlám přečíst víc těhle tvých článků, protože se mi vážně líbí tvůj styl psaní :)
      A děkuju moc! :D

      Vymazat
  10. Moc hezky maluješ :) uuuf... jsem ráda, že jsem ty neštovice prodělala jako malá.. to musel být opruz ://

    OdpovědětVymazat
  11. Húúú, musím sem napsat myšlenku, která se mě chytla během čtení a nechci ji zapomenout - že jsi vlastně měla bílé Vánoce, od toho pudru, hahaha. Dobře, asi to není vtipné, možná tak trochu ošklivé, ale mě můj vlastní vtip pobavil, jsem tragéd. :D Neštovice jsem měla jako malá a hrozně jsem si užívala patlání pudrem, připadala jsem si jako malířské plátno a přišlo mi to vtipné, jak jsem flekatá. (Kdybych v té době věděla, že začnu ztrácet pigment a budu opravdu flekatá! Asi jsem byla dost zvláštní dítě. :D)
    Kočičky a malůvky a kaktusy a paletky a obloha a tvoje fotky a vlasy a smích, prostě tvoje fotočlánky je něco, co mě vždycky nadchne!
    A tužky z Tigeru mě taky nadchly, mám doma už dvě takové sady - jedna je žlutá s nápisy jako "words are boring" a druhou jsem ještě neotevřela, ale je zase orientovaná pro všechny, co mají tak trochu problém s časem a organizací, tak se na ně těším, až je začnu používat. :D
    Vím o několika lidech, co mají Doller a jsou s ním hrozně spokojení. Já jej držela v ruce, listovala jím, ale nakonec jsem se dopracovala k tomu, že by mi nevyhovoval. Jednak nemám ráda rozložení na sloupečky, jednak jsem spíše na A6 formát a taky diář základně používám spíše na organizaci než inspiraci a motivaci (k tomu jsem si letos pořídila jeden speciální, ehm). Ale ta pastelově růžová je nádherná, rozhodně se mi v této verzi líbí více, než v klasické černé. :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak... přesně tak jsem to myslela, s tím pudrem, ale asi to z toho článku není poznat? Nevím. Tenhle 'vtípek' mi psalo už dost lidí a nezdá se mi na něm nic ošklivého.
      Já mám s tím rozložením na sloupečky taky trošku problém. Tedy, zvykám si na něj. Jsem jeden z těch mála lidí, kteří mají opravdu velké písmo, a tak mi občas dělá problém všechno to tam natlačit. Většinou to píšu napříč, když je toho hodně, anebo do prostoru pro poznámky. Pro růžovou jsem se dlouho nemohla rozhodnout, protože já jsem přesně takový ten člověk, co pořád nosí černou a všechno má černé, včetně myšlenek (anebo občas červené), ale taky se mi to zdálo docela roztomilé.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.